Moderní architektura v Kolumbii
Galerie Jaroslava Fragnera
1.3.2007 – 1.4.2007
pořadatelé:
U15130 - Ústav navrhování IV na FA ČVUT
Galerie Jaroslava Fragnera
Centrum architektury Brno
V současné době probíhá v Galerii Jaroslava Frágnera výstava s názvem Moderní architektura v Kolumbii. Asi každý z nás zatápe v paměti a pokusí se vybavit si alespoň nějaké stavby, které tuto oblast charakterizují. Napadne nás asi Bogota a sociální kleště, které zemi svazují. Možná také Kordillery a náhorní plošiny. Ale moderní architekturu asi dokáže charakterizovat málokdo.
V Galerii Jaroslava Frágnera návštěvníky stylově vítá hudba latinské Ameriky a jak se pomalu prodírají lesem výstavních panelů, poznávají krásu, která dlouho unikala jejich očím. Kolumbijská architektura žije. Žije společně s obyvateli země a s jejich zvyky a tradicemi. Z nich také zřetelně vychází. Tvarosloví zůstává, jenom formy se mění. Dalo by se říci, že je to architektura veselá a bezstarostná.
Projekt historicky první souhrnné výstavy u nás nepříliš známé architektonické tvorby dvacátého století v Kolumbii vyplynul ze spolupráce univerzit ČVUT v Praze a UNAL v Bogotě - v předchozích dvou letech proběhly v obou zemích společné urbanistické workshopy.
První část výstavy představje černobílými snímky „Zlatý věk kolumbijské architektury“. Výběr zajímavých staveb vrcholí budovou Torres del Praque (1965) v Bogotě. Naopak první stavbou, která započala dějiny moderní architektury v Kolumbii, je signifikantně Stavební fakulta Národní univerzity v Bogotě. Kolumbijská architektura není příliš známá nejen nám, ale ani světovým architektům a historikům, svou kvalitou si však pozici na mezinárodní scéně obhájí. Nenechala se pouze ovlivnit zahraniční tvorbou a výraznými postavami architektů. Její podobu výrazně formovaly topografické, geografické a klimatické podmínky země, což ve výsledku podpořilo tvůrce ke svobodě výrazu. Zlatý věk, nacházení vlastní moderní podoby architektury se stalo platformou pro druhou polovinu dvacátého století. Přehled prací architektů zachycuje konceptuální základ pro budoucí generace architektů v zemi.
Přehlídka vybraných staveb vznikajících od 70tých let tvoří druhou část výstavy. Architektura se hlásí ke světovým trendům, avšak čteným specificky v kolumbijském kontextu. Mezinárodní vliv byl využit jako kreativní východisko, legitimní krok k rozpoznání. Výstava představuje postupný vývoj vzhledem k lokálním podmínkám, přístupu a citu pro architekturu v Kolumbii. Tato část je příznačně zachycena barevnou fotografií.
Latinská Amerika bývá spojována zejména s fenoménem neřízeného růstu velkoměst, spojeném s obrovským přísunem lidí do měst. To však svádí k jednostrannému pohledu. Výstava spolu s přednáškou by měla toto schéma nabourat, přispět k větší informovanosti, vytvoření nového názoru a otevření diskuze.
Po pražském publiku bude mít příležitost výstavu navštívit veřejnost v Brně, kam bude instalace převezena.
MODERNA V KOLUMBII
ZLATÝ VĚK
EDUARDO SAMPER MARTINEZ
Moderní architektura přicházela na latinskoamerický kontinent velice pozvolna. V třicátých letech se objevilo několik málo moderních budov. Svou pozici moderní architektura upevnila až v čtyřicátých letech, kdy byl tento nový estetický pořádek přijat širší veřejností. Přestože byla ovlivněna převážně evropskými hnutími z počátku století, díky geografické a kulturní izolaci vznikla jedinečná směs bohaté a různorodé architektury plné nuancí a kultur.
Koncept moderního územního plánování představoval odklon od tradice a v mnoha případech byla moderní architektura vybudována na ruinách historických částí měst. Evropa a hlavně CIAM (Mezinárodní kongres moderní architektury) vytvořila vzor pro města ve dvacátém století. Latinská Amerika se stala laboratoří pro tento model. Bohužel nebyly brány v potaz kulturní a historické odlišnosti různých míst, což je potřebné pro oprávnění zásahů do historických center.
Přestože moderna kolidovala s místem a kulturou daných regionů, zapustila zde kořeny tak hluboko, že všechny následující projevy, ať už regionální, jedinečné nebo excentrické, z ní vycházely.
Estetika moderní architektury představila nové formy, které reagovaly na moderní umění, na synthesi forem, projektivní abstrakci a negaci klasických postupů používaných v akademické kompozici. Důraz byl kladen na rozvinutí jednotlivých částí specifických pro danou budovu. Stavby byly definovány objemem, světlem a prostorem. Výsledkem byly rozlišitelné objemy, čisté hranoly a užívání základních geometrických tvarů.
Po technické stránce si moderní architektura osvojila nové materiály z průmyslového odvětví a podpořila využívání betonu, oceli a skla. Oddělení podpěrné struktury od prostorové struktury umožnilo rozšíření architektonických návrhů, které se zabývaly otevřenými a nastavitelnými prostory. Architekti přijali průmyslový smysl pro funkci a výkonnost.
Jasnost a transparentnost byla docílena odstraněním opěrných zdí, použitím zasouvacích oken, uvedením pohyblivých příček a využíváním žaluzií pro nastavení vnitřního světla. Uplatnění betonu mělo za následek využití sloupů pro odhalené struktury, rozsáhlých portik a plochých střech.
Geograficky izolovaná Bolgota se začala měnit s příchodem železnice v roce 1899. Toto hlavní město mělo následovat Paříž a Londýn. Pro veřejné budovy se tedy zdály vhodné klasicistní vzory. Architektura budovy Kongresu (1847-1923) představuje ideály buržoazní společnosti, která vládla zemi z tohoto místa.
Přístavní město Barranquilla ležící na pobřeží Karibiku, se stalo se svými mezinárodními kontakty průkopníkem moderní architektury. Městská čtvrť zvaná Prado, která byla přímo inspirovaná americkými zástavbami ze zahradních měst, je považována za předchůdce moderní architektury v Kolumbii.
V horském městečku Medellín vzrostla obchodní a průmyslová elita díky těžbě a obchodu s kávou. Architektura tohoto města se vyznačovala od poloviny devatenáctého století pragmatismem technologií. Příkladem je Katedrála Villanueva, která byla postavena z nejdostupnějšího materiálu, tedy z cihel. Navrhl ji francouzský architekt Charles Carré. V třicátých a čtyřicátých letech dvacátého století sloužilo město jako laboratoř moderní architektury a bylo vzorem pro Kolumbii.
V padesátých letech město Cali zažilo významný ekonomický růst s ohledem na obchod s cukrovou třtinou. To mělo za následek rychlý nárůst městské zástavby. Vybraná skupina architektů navrhovala moderní architekturu, která výborně korespondovala s místní tropickou vegetací.
Hlavní město Bogotá mělo velký vliv na šíření moderny. Sekce Národních staveb (založená r. 1905), která spadala pod Ministerstvo veřejných prací, podporovala rozvoj moderny a zavedla tento nový architektonický jazyk i na odlehlá místa země. Vláda dále podporovala bytovou výstavbu s pomocí institucí Banco Central Hipotecario (BCH) a Instituto de Cr.dito Territorial.
Stavba Národní univerzity z let 1935 až 1945 je první rozsáhlejší moderní architektura.. Byla to také první instituce vyššího vzdělávání, která začala školit architekty pro „kolumbijský způsob“.
Architekti, kteří emigrovali z Evropy, byli důležití pro rozvoj moderní architektury a obohatili v zemi debatu o architektuře, stejně tak jako v Severní Americe.
Časopis Proa, založený v roce 1947, jehož šéfredaktorem byl po mnoho let Carlos Martínez, se stal nositelem myšlenek Moderního hnutí a vyvolával diskuzi o nové architektuře a potřebě jí bezpodmínečně podporovat.
Nejvlivnější „architekt-inženýr“ z této generace architektů narozených v Kolumbii. V roce 1933 se přidal k firmě Cuellar Serrano Gómez. Ačkoliv jeho raná tvorba byla ovlivněna klasickou architekturou, ve čtyřicátých letech přilnul k racionálním tendencím. Nemocnice San Carlos z roku 1945 (za technické pomoci chicagské firmy Schmidt, Garden & Erikson) představuje mezník v Serranově kariéře.
Již v naprostém duchu moderny Serrano navrhl klub Los Lagartos v Bogotě (1947), budovu Camacho (1948), Porodnici Davida Restrepa (1948) a svůj druhý domov (1948).
Se svými mladými asistenty, hlavně Gabrielem Largachou, byl důležitým zastáncem moderní architektury. Jeho firma uskutečnila mnoho projektů a Serrano, který se stal profesorem na Fakultě architektury, se stal vzorem pro následující generaci.
Generace padesátých let
Kolumbijská moderní architektura se vážně rozvíjela v padesátých letech 20. století. Dvě věci zásadně změnily pohled na architekturu. První bylo povstání El Bogotazo, které se rozpoutalo po vraždě předsedy liberálů Jorge Eli.cer Gaita 9.4.1948. V městě poškozeném ohněm vznikl prostor pro novou architekturu i v historické části. Vznikl tedy i prostor pro územní plánování v celém městě.
Šestileté diktátorství Generála Gustava Rojase Pinillae vystřídala Národní fronta. Objevila se vůdčí skupina myslitelů, umělců a profesionálů, generace, která byla vychována myšlenkou, že pokrok, technologie a rozum mohou vyřešit problémy země a uskutečnit potřebnou změnu ve společnosti.
Tato generace zahrnuje velkou skupinu lidí, která vystudovala na Národní univerzitě v Bogotě na Fakultě architektury a na Universidad Pontificia Bolivariana, kterou vedl Antonio Mesa Jaramillo. O deset let později byla založena Andská univerzita se svou Fakultou architektury (zastávající racionalismus), která se stala protipólem Fakulty architektury Národní univerzity přiklánějící se k organické architektuře.
Kolumbijský spolek architektů pořádal bienále, které se stalo fórem pro srovnávání architektonických přístupů. Na Prvním bienále v roce 1962 získala cenu budova Ecopetrol navržená Gabriel Sedraném. Vyzdvižen byl dům Guillerma Bermúdeze a cenu též získal Fernando Martínez s návrhem na školu Emilia Cifuentese (nepostavena).
Mezinárodní centrum, bytový, kancelářský a obchodní komplex, byl podnícen stavbou hotelu Tequendama v padesátých letech dle mistrovského plánu projektovaného Cuellarem Serranem Gómezem. Tento komplex se stal alternativním finančním centrem.
Bogota v padesátých letech
Již v roce 1930 město spolklo nedaleké osídlení Chapinero. Od začátku století se město řídilo tzv. Plánem budoucí Bogoty, který počítal s rozšířením města na sever i na jih. Profesor Karl Brunner , který měl na starosti Oddělení městského územního plánovaní od roku 1928, se zaměřoval na jednotlivé a samostatné operace , které se snažily definovat tvar centra.
V roce 1950 představil Le Corbusier svůj Bogotský mistrovský plán, který sloužil jako základ pro Regulační plán realizovaný poradenskou firmou Wierner a Sert. I všechny další projekty se zakládaly na teoriích uvedených na Mezinárodním kongresu moderní architektury, tedy na rozdělení města na pásma dle účelu (bydlení, práce, oddech a cirkulace).
„Rozhodně to muselo být živé období v historii národní architektury. Možná to bylo zřejmé jen těm, kteří toto období prožili, jelikož nové generace architektů toto období ignorují. Přes veškeré úsilí umístit modernu na latinskoamerické a mezinárodní území a přes veškeré uznání projevené předchozím cizím a kolumbijským architektům, musely být podmínky v této zemi (které ještě stále nechápeme) jedinečné, aby umožnily vznik takové architektury v tak krátkém čase, a aby se zrodila tato generace brilantních architektů.“
1.3.2007 – 1.4.2007
pořadatelé:
U15130 - Ústav navrhování IV na FA ČVUT
Galerie Jaroslava Fragnera
Centrum architektury Brno
V současné době probíhá v Galerii Jaroslava Frágnera výstava s názvem Moderní architektura v Kolumbii. Asi každý z nás zatápe v paměti a pokusí se vybavit si alespoň nějaké stavby, které tuto oblast charakterizují. Napadne nás asi Bogota a sociální kleště, které zemi svazují. Možná také Kordillery a náhorní plošiny. Ale moderní architekturu asi dokáže charakterizovat málokdo.
V Galerii Jaroslava Frágnera návštěvníky stylově vítá hudba latinské Ameriky a jak se pomalu prodírají lesem výstavních panelů, poznávají krásu, která dlouho unikala jejich očím. Kolumbijská architektura žije. Žije společně s obyvateli země a s jejich zvyky a tradicemi. Z nich také zřetelně vychází. Tvarosloví zůstává, jenom formy se mění. Dalo by se říci, že je to architektura veselá a bezstarostná.
Projekt historicky první souhrnné výstavy u nás nepříliš známé architektonické tvorby dvacátého století v Kolumbii vyplynul ze spolupráce univerzit ČVUT v Praze a UNAL v Bogotě - v předchozích dvou letech proběhly v obou zemích společné urbanistické workshopy.
První část výstavy představje černobílými snímky „Zlatý věk kolumbijské architektury“. Výběr zajímavých staveb vrcholí budovou Torres del Praque (1965) v Bogotě. Naopak první stavbou, která započala dějiny moderní architektury v Kolumbii, je signifikantně Stavební fakulta Národní univerzity v Bogotě. Kolumbijská architektura není příliš známá nejen nám, ale ani světovým architektům a historikům, svou kvalitou si však pozici na mezinárodní scéně obhájí. Nenechala se pouze ovlivnit zahraniční tvorbou a výraznými postavami architektů. Její podobu výrazně formovaly topografické, geografické a klimatické podmínky země, což ve výsledku podpořilo tvůrce ke svobodě výrazu. Zlatý věk, nacházení vlastní moderní podoby architektury se stalo platformou pro druhou polovinu dvacátého století. Přehled prací architektů zachycuje konceptuální základ pro budoucí generace architektů v zemi.
Přehlídka vybraných staveb vznikajících od 70tých let tvoří druhou část výstavy. Architektura se hlásí ke světovým trendům, avšak čteným specificky v kolumbijském kontextu. Mezinárodní vliv byl využit jako kreativní východisko, legitimní krok k rozpoznání. Výstava představuje postupný vývoj vzhledem k lokálním podmínkám, přístupu a citu pro architekturu v Kolumbii. Tato část je příznačně zachycena barevnou fotografií.
Latinská Amerika bývá spojována zejména s fenoménem neřízeného růstu velkoměst, spojeném s obrovským přísunem lidí do měst. To však svádí k jednostrannému pohledu. Výstava spolu s přednáškou by měla toto schéma nabourat, přispět k větší informovanosti, vytvoření nového názoru a otevření diskuze.
Po pražském publiku bude mít příležitost výstavu navštívit veřejnost v Brně, kam bude instalace převezena.
Daniel Němeček
MODERNA V KOLUMBII
ZLATÝ VĚK
EDUARDO SAMPER MARTINEZ
Moderní architektura přicházela na latinskoamerický kontinent velice pozvolna. V třicátých letech se objevilo několik málo moderních budov. Svou pozici moderní architektura upevnila až v čtyřicátých letech, kdy byl tento nový estetický pořádek přijat širší veřejností. Přestože byla ovlivněna převážně evropskými hnutími z počátku století, díky geografické a kulturní izolaci vznikla jedinečná směs bohaté a různorodé architektury plné nuancí a kultur.
Koncept moderního územního plánování představoval odklon od tradice a v mnoha případech byla moderní architektura vybudována na ruinách historických částí měst. Evropa a hlavně CIAM (Mezinárodní kongres moderní architektury) vytvořila vzor pro města ve dvacátém století. Latinská Amerika se stala laboratoří pro tento model. Bohužel nebyly brány v potaz kulturní a historické odlišnosti různých míst, což je potřebné pro oprávnění zásahů do historických center.
Přestože moderna kolidovala s místem a kulturou daných regionů, zapustila zde kořeny tak hluboko, že všechny následující projevy, ať už regionální, jedinečné nebo excentrické, z ní vycházely.
Estetika moderní architektury představila nové formy, které reagovaly na moderní umění, na synthesi forem, projektivní abstrakci a negaci klasických postupů používaných v akademické kompozici. Důraz byl kladen na rozvinutí jednotlivých částí specifických pro danou budovu. Stavby byly definovány objemem, světlem a prostorem. Výsledkem byly rozlišitelné objemy, čisté hranoly a užívání základních geometrických tvarů.
Po technické stránce si moderní architektura osvojila nové materiály z průmyslového odvětví a podpořila využívání betonu, oceli a skla. Oddělení podpěrné struktury od prostorové struktury umožnilo rozšíření architektonických návrhů, které se zabývaly otevřenými a nastavitelnými prostory. Architekti přijali průmyslový smysl pro funkci a výkonnost.
Jasnost a transparentnost byla docílena odstraněním opěrných zdí, použitím zasouvacích oken, uvedením pohyblivých příček a využíváním žaluzií pro nastavení vnitřního světla. Uplatnění betonu mělo za následek využití sloupů pro odhalené struktury, rozsáhlých portik a plochých střech.
Geograficky izolovaná Bolgota se začala měnit s příchodem železnice v roce 1899. Toto hlavní město mělo následovat Paříž a Londýn. Pro veřejné budovy se tedy zdály vhodné klasicistní vzory. Architektura budovy Kongresu (1847-1923) představuje ideály buržoazní společnosti, která vládla zemi z tohoto místa.
Přístavní město Barranquilla ležící na pobřeží Karibiku, se stalo se svými mezinárodními kontakty průkopníkem moderní architektury. Městská čtvrť zvaná Prado, která byla přímo inspirovaná americkými zástavbami ze zahradních měst, je považována za předchůdce moderní architektury v Kolumbii.
V horském městečku Medellín vzrostla obchodní a průmyslová elita díky těžbě a obchodu s kávou. Architektura tohoto města se vyznačovala od poloviny devatenáctého století pragmatismem technologií. Příkladem je Katedrála Villanueva, která byla postavena z nejdostupnějšího materiálu, tedy z cihel. Navrhl ji francouzský architekt Charles Carré. V třicátých a čtyřicátých letech dvacátého století sloužilo město jako laboratoř moderní architektury a bylo vzorem pro Kolumbii.
V padesátých letech město Cali zažilo významný ekonomický růst s ohledem na obchod s cukrovou třtinou. To mělo za následek rychlý nárůst městské zástavby. Vybraná skupina architektů navrhovala moderní architekturu, která výborně korespondovala s místní tropickou vegetací.
Hlavní město Bogotá mělo velký vliv na šíření moderny. Sekce Národních staveb (založená r. 1905), která spadala pod Ministerstvo veřejných prací, podporovala rozvoj moderny a zavedla tento nový architektonický jazyk i na odlehlá místa země. Vláda dále podporovala bytovou výstavbu s pomocí institucí Banco Central Hipotecario (BCH) a Instituto de Cr.dito Territorial.
Stavba Národní univerzity z let 1935 až 1945 je první rozsáhlejší moderní architektura.. Byla to také první instituce vyššího vzdělávání, která začala školit architekty pro „kolumbijský způsob“.
Architekti, kteří emigrovali z Evropy, byli důležití pro rozvoj moderní architektury a obohatili v zemi debatu o architektuře, stejně tak jako v Severní Americe.
Časopis Proa, založený v roce 1947, jehož šéfredaktorem byl po mnoho let Carlos Martínez, se stal nositelem myšlenek Moderního hnutí a vyvolával diskuzi o nové architektuře a potřebě jí bezpodmínečně podporovat.
Nejvlivnější „architekt-inženýr“ z této generace architektů narozených v Kolumbii. V roce 1933 se přidal k firmě Cuellar Serrano Gómez. Ačkoliv jeho raná tvorba byla ovlivněna klasickou architekturou, ve čtyřicátých letech přilnul k racionálním tendencím. Nemocnice San Carlos z roku 1945 (za technické pomoci chicagské firmy Schmidt, Garden & Erikson) představuje mezník v Serranově kariéře.
Již v naprostém duchu moderny Serrano navrhl klub Los Lagartos v Bogotě (1947), budovu Camacho (1948), Porodnici Davida Restrepa (1948) a svůj druhý domov (1948).
Se svými mladými asistenty, hlavně Gabrielem Largachou, byl důležitým zastáncem moderní architektury. Jeho firma uskutečnila mnoho projektů a Serrano, který se stal profesorem na Fakultě architektury, se stal vzorem pro následující generaci.
Generace padesátých let
Kolumbijská moderní architektura se vážně rozvíjela v padesátých letech 20. století. Dvě věci zásadně změnily pohled na architekturu. První bylo povstání El Bogotazo, které se rozpoutalo po vraždě předsedy liberálů Jorge Eli.cer Gaita 9.4.1948. V městě poškozeném ohněm vznikl prostor pro novou architekturu i v historické části. Vznikl tedy i prostor pro územní plánování v celém městě.
Šestileté diktátorství Generála Gustava Rojase Pinillae vystřídala Národní fronta. Objevila se vůdčí skupina myslitelů, umělců a profesionálů, generace, která byla vychována myšlenkou, že pokrok, technologie a rozum mohou vyřešit problémy země a uskutečnit potřebnou změnu ve společnosti.
Tato generace zahrnuje velkou skupinu lidí, která vystudovala na Národní univerzitě v Bogotě na Fakultě architektury a na Universidad Pontificia Bolivariana, kterou vedl Antonio Mesa Jaramillo. O deset let později byla založena Andská univerzita se svou Fakultou architektury (zastávající racionalismus), která se stala protipólem Fakulty architektury Národní univerzity přiklánějící se k organické architektuře.
Kolumbijský spolek architektů pořádal bienále, které se stalo fórem pro srovnávání architektonických přístupů. Na Prvním bienále v roce 1962 získala cenu budova Ecopetrol navržená Gabriel Sedraném. Vyzdvižen byl dům Guillerma Bermúdeze a cenu též získal Fernando Martínez s návrhem na školu Emilia Cifuentese (nepostavena).
Mezinárodní centrum, bytový, kancelářský a obchodní komplex, byl podnícen stavbou hotelu Tequendama v padesátých letech dle mistrovského plánu projektovaného Cuellarem Serranem Gómezem. Tento komplex se stal alternativním finančním centrem.
Bogota v padesátých letech
Již v roce 1930 město spolklo nedaleké osídlení Chapinero. Od začátku století se město řídilo tzv. Plánem budoucí Bogoty, který počítal s rozšířením města na sever i na jih. Profesor Karl Brunner , který měl na starosti Oddělení městského územního plánovaní od roku 1928, se zaměřoval na jednotlivé a samostatné operace , které se snažily definovat tvar centra.
V roce 1950 představil Le Corbusier svůj Bogotský mistrovský plán, který sloužil jako základ pro Regulační plán realizovaný poradenskou firmou Wierner a Sert. I všechny další projekty se zakládaly na teoriích uvedených na Mezinárodním kongresu moderní architektury, tedy na rozdělení města na pásma dle účelu (bydlení, práce, oddech a cirkulace).
„Rozhodně to muselo být živé období v historii národní architektury. Možná to bylo zřejmé jen těm, kteří toto období prožili, jelikož nové generace architektů toto období ignorují. Přes veškeré úsilí umístit modernu na latinskoamerické a mezinárodní území a přes veškeré uznání projevené předchozím cizím a kolumbijským architektům, musely být podmínky v této zemi (které ještě stále nechápeme) jedinečné, aby umožnily vznik takové architektury v tak krátkém čase, a aby se zrodila tato generace brilantních architektů.“
Pedro Mejía
předmluva z knihy Moderna v Kolumbii
předmluva z knihy Moderna v Kolumbii
0 komentářů
přidat komentář
