Svatopluk Sládeček - Bouda, figurka a relief

Proč zrovna Brno?
Brno si za dlouhá léta vysloužilo spousty různých pojmenování a přívlastků. Převládají spíše ty ironizující. Lidé si nebrali na mušku pouze město a jeho obyvatele, ale také místní architekturu. Zvenčí to totiž vypadá, jakoby se v Brně stavěly a na místní škole učivalo pouze jak navrhovat dobře fungující krabice. Proč je tomu tak? Podívejme se trochu do historie. Za Rakouskouherské monarchie se brněnští architekti třásli celý den po kočičích hlavách, aby se mohli ve Vídni inspirovat tím, co pak v levnější a zmenšené variantě zrealizovali doma. V meziválečném období se Brno jako jeden muž poslušně zařadilo do internacionálního slohu. Během komunistické éry jezdili brněnští architekti po betonové D1 toužebně okukovat lesk hlavního města. Po sametové revoluci se architekti semkli do sdružení, kde si každoročně připomínali svoji historii. Pod heslem v jednotě je síla se z Brna stala architektonická pevnost. Ze všech těchto případů je cítit zakomplexovanost. Doba naštěstí pokročila a brněnská scéna dnes zažívá jedno ze svých nejbohatších období v historii. Během několika hodin se dnes z Parolkova letiště pohodlně dostanou do kterékoli evropské metropole, kde mohou architekti nejen načerpávat nové inspirace ale také sami šířit povědomí o naší tvorbě. Brno už není předměstím Vídně ani otloukánkem na úkor Hlavního města. Zůstává nadále velkou vesnici, kde se všichni znají a dobře se tu žije. Tato vesnice se však začlenila do globálního prostředí, kde působí světem protřelí architekti.
Fenoménem brněnské architektury se nechal okouzlit také Kruh, který naplánoval v první polovině tohoto roku cyklus přednášek nazvaný „Brno v Praze“.

Epizoda I: New Work
V uplynulých měsících musel být konečně ukojen hlad všech, kteří volali po častějších diskuzích na poli architektury. S různými přednáškovými cykly se totiž roztrhl pytel. Minulý čtvrtek se v přibližně stejnou dobu konaly v Praze hned dvě akce zajímavé akce. V noblesním prostředí Českého centra pod Václavským náměstím se sešlo pět architektů, aby se svým známým v publiku pochlubilo, v čem sami bydlí a mohli to pak společně zapít na následujícím rautu. Druhou akcí večera byla přednáška Kruhu ve Fantově budově hlavního nádraží. Brno a Praha si nemohly být blíž. Brněnský architekt nasedne na klasicistickém nádraží do rychlíku, který ho za několik málo hodin doveze do secesního budovy pražského nádraží, kde v horních patrech místní budovy pronese řeč a dalším spojem se v vrátí domů. Je pravdou, že první přednášející této možnosti nevyužil. Možná, podobně jako my ostatní, proběhl Sherwoodem, nasál atmosféru postmoderní odbavovací haly ČD i s jejími obyvateli, prokličkoval po šipkách celou historickou budovou až do nejvyššího patra, kde se nachází úchvatný zaklenutý secesní sál schopný pojmout několik set hostů.
Lidé před přednáškou mi říkali, že se na Sládečka přišli podívat hlavně proto, aby se přesvědčili, jestli je stejně šílený jako jeho realizace. Takový, jak jsme si ho většina z nás představovali, byl až během závěrečné diskuze. Pro Janu Tichou byl Svatopluk Sládeček absolutně nezapomenutelnou hvězdou večera během Pecha Kucha, která proběhla v Aeru předcházející týden.
Začněme ale pěkně popořádku. Cyklus Kruhu o brněnské architektuře načal Svatopluk Sládeček, který vystudoval v Praze, svoji vlastní praxi založil ve Zlíně a do Brna se přestěhoval až v posledních letech. V úvodu vysvětlil slovní hříčku stojící za vznikem jména jeho kanceláře. Přesmyčkou názvu velkoměsta New York přešel k inspiraci budkami na předměstí maloměsta. Historie ateliéru je stejně dlouhá jako osud celé České republiky. Od drobných dřevěných přístaveb a malých domků se jejich zakázky rozrůstaly až k mnohapatrovým polyfunkčním domům. V jeho tvorbě nejsou patrné velké výkyvy. Nehledá se. Každý z jeho návrhů je trochu jiný, ale všechny jsou výrazově silné a s nezaměnitelným rukopisem. Dalo by se usuzovat, že vnější podoba je pro architekta vším. Svoji myšlenku si však dokáže obhájit před klientem, stavebním úřadem i publikem v sálu. Když se člověk podívá na svět očima Svatopluka Sládečka, tak zjistí, že neobjevuje Ameriku, ale jen nově zpracovává inspirace ze svého okolí. Budkovitých tvarů, zaoblených rohů, konzol, výstupků a podobných nástaveb jako na Sládečkových stavbách by se daly na Moravě najít spousty. Sám autor to hned doložil několika jejich fotografiemi.
Architektura Svatopluka Sládečka je jedinečná a neobyčejně hravá. Nikoho nenechává lhostejným a proto se kromě příznivců silně projevují i jeho skalní odpůrci. Jeho stavby se stávají pro široké okolí orientačním bodem. Když se někdo ptá na správnou cestu nebo si lidé dávají schůzku, tak jeho dům poslouží jako výchozí bod (před ním, za ním, vedle něho). Více podobných orientačních bodů v krajině v následujících letech neočekávejme. Odvážných stavebníků a architektů toužících neustále objevovat něco nového je v Čechách stále jako šafránu.