Josef Chochol: K funkci architektonického článku
Umělecký výraz jest projevem nejvniternějšího pohybu tvůrčí bytosti a směřuje zase k ústředím individualit příbuzně založených a stejně senzibilních; vybíjí-li se výtvarně, může býti realizován toliko viděním nebo hmatem.
Vnímací orgány jsou tedy toliko prostředníky k docílení žádoucího účinu. Pomyslné hodnoty umění stávají se uchopitelnými pomocí určitě utvářených uměleckých formulací, ať již jsou povahy sochařské, malířské anebo architektonické. Umění vyžaduje si účast našich smyslových orgánů k úkonům nutného sdělování, dále však se o ně nezajímá, netvoříc jen pro ně. Jinak by nám zajisté stačily pro lahodné pokochání oka způsobné dřevoryty japonské, jejich krasné a milé souzvuky čar a barevných plošek, jež nemají v úmyslu více než působiti dekorativním rozřešením určité plochy. Kdyby záleželo toliko od oka, mohli bychom se spokojiti, například v malbě, díly starých dobrých mistrů a nepocítili bychom nikdy touhu po něčem novem a odlišném: nepoznali bychom snad nikdy, že malířství oplývá nekonečnými možnostmi pomyslných účinů nesoucích se za samotnou duchovní podstatou člověka. Proto bude každá optická dekorativnost vždy snažením spíš po povrchním než hlubokém účinu výtvarného umění, což platí stejně i na její obvyklé pole působení, to jest na plošnost, která zdůrazňuje ještě více onen povrchní ráz této tvorby.
Tvořiti objemy z povrchových ploch složených dle starých schémat a pokrytých soustavou určitých dekorativních motivků nás již neuspokojuje, takové chápaní úkolů výtvarného umění dneška nás nudí. Těžko jest smířiti se s tímto způsobem u výrobků uměleckoprůmyslových, naprosto však nemožno snésti tyto
povrchní zjevy ve vážném umění výtvarném, jehož veškeré úsilí soustřeďuje se vždy k pronikavému útoku přímo až k nejhlubším a nejcitlivějším kořenům naší bytosti bez ohledu, zraní-li tu neb tam nebo vyvolá-li dočasný odpor, jenž rozhodností i silou přesvědčení umělcova bude brzy zlomen. Pravé umění nehledí se nikdy zalíbiti, zavděčiti se za pozornost mu věnovanou, nezná ohledů mimo své vlastní zákony a žije svůj pomyslný život třeba i za všeobecného nepochopení. Není mu prostě třeba líbivosti a nepočítá ani s povrchními pohnutkami, které ji podmiňují; odhazuje ji spolu s příslušnými soustavami zdobných detailů a článků, byť se tyto tvářily sebedůležitěji a sebepřísněji. Proto přestali jsme dnes míti zájem o drobný detail architektonický a nevěříme mu. Jsme zaujati pro vzrušeně cítěný a podaný tvar celkový, souhrnný, působící cele a okamžitě, nechceme kousek po kousku chutnati jednotlivosti objektu rozbitého přemírou článků a nepotřebujeme zbytečného dělení forem dle starého systému na „zorná pole", uměle v mrtvých plochách vymezená pro potěchu oka. Nejprve žádáme si vždy a potřebujeme nová vzrušení nových intenzit uměleckých, prýštících z bouřlivé a žhavé hmoty současného života.
Článkování rozkládací, jak je máme na mysli, vyvinulo se především u slohů zrozených ze psýchy jižní, jak jeví se nám u slohů řeckých a takzvané antiky vůbec, příliš jen rozumově založených, kdež postrádáme složky citovosti, fantastičnosti a vzrušenosti, příbuzných naší seveřanské povaze. Důsledkem článkování jest vždy dojem skládání, rozumového a lopotného stavění, oproti pojmu nepřetržitého vzrůstu a pohybu, který by nám byl bližší.
Nechceme si porušiti onen vzácný, čistý a hladký účin moderního díla přísného i fantastického nesnesitelným kobrtáním přes množství lhostejných nám ornamentíků a detailů. Neboť právě tak jako rychlým přelétnutím pohledu přes krajinu, umožněným prostředky moderní techniky, nabýváme neobyčejně zhuštěného a syntetického pojmu o obrazu krajiny, právě tak zpětně hodláme docílit dojmu této rychlosti, nebo dokonce bleskovosti synteticky podaným dílem.
Chvatný ráz dneška není nikterak nakloněn k zdlouhavému popásání oka na roztomilostech a zajímavostech ploch rozdrobených přidáváním neb vybráním určitých částeček na ploše, vyzdvižením jednotlivých bodů neb přímek před plochu nebo za ni seřaděných v motivy ornamentálně a kresebně neživě vázané dle zákona (například) částeček vody sražených paprskovitě na mrznoucím povrchu tabule okenní. Tato ornamentálnost vlastní vždy zženštilým a formalistickým povahám nehodí se do mužného rázu naší doby, která spíše miluje onu zvláštní a sugestivní drsnost zdánlivé vulgárnosti a rozhoduje se spontánně vždy spíš pro velkorysou a účinnou jednoduchost vnitřní soustředěnosti hmoty nežli pro zevní lichotnůstky a povrchní „šarm". Jedině snad zornamentalizovaná konstrukce ve smyslu vnitřní architektury díla byla by dnes myslitelnou asi tak, jak ji spatřujeme v určité fázi gotiky velmi výrazně v jedné a téže vůli techniky a fantastičnosti. Avšak ačkoliv máme mnohé sympatie k cítění gotickému, přece i gotika jest pro nás stejně odbytou kapitolou jako antika a její důsledky slohové.
Jsme jiného rodu i ducha a nestačí nám stejně tak prostá rozumovost antiky, jako nenoví nám mnohdy příliš spletitá a mysticky zakuklená extrémní fantastičnost gotiky. Jsme něco třetího. V tom okamžiku, kdy chceme tvořit sami, je nám vlastně stejně cizí vše, co je staré, a silou dvojnásobnou vynucuje si existenci jen to, co diktuje vnitřní ustrojení, architektura předmětu a jeho vnitřní organizace. Ornamentálně jevící se součásti jsou v našem případě vždy stejnou neb i daleko větší měrou současně nutné v celkovém organismu díla; a to pak tak nutné, že za žádných okolností nelze je pak z celku vytrhnouti.
Detail ve smyslu lepšího a snadnějšího vyjádření původního tvarového úmyslu jest vlastně jen slabou omluvou zakrývající nutnou potřebu takového detailu u duchů tradičně založených a nemoderně cítících, byť i veškeré úsilí vynaložili ve směru moderním. Rovněž tak nelze dobře praktikovati věc aplikací určitých úmyslů a prostředků z některého jiného umění, například určitého směru malířství, při tvoření nových hodnot v oboru plastiky nebo architektury. Ornamentálnost chceme nahraditi zintelektualizovanou živelností formy, a kolik zavrhujeme na dekoru a ornamentu, tolik nejméně snažíme se docilovati silou soustředěného a souhrnného účinu, jehož znakem bude chuť matematické jaksi přesnosti, drsné strohosti a jadrné režnosti, jíž dáváme přednost před bývalou škrobeností naparfémovaných a jalových dandysmů a perverzit, stejně jako před maloměstskou naivně se tvářící bodrostí. A jest to především naše dobové nazírání, jež odvádějíc nás od hravých soustav v ploše přenáší nás přímo do světa trojrozměrnosti. Neboť tato prostorovost je nám bližší, ležíc vůbec ve vývoji moderního umění, nežli snaha promítati objemy do plochy jedné neb několika paralelních za sebou, čímž by bylo možno snadno upadnouti v podezření, že používá se slepě určitých prostředků z postupu některých moderních malířů, jimž nebylo však patrně dobře porozuměno.
Jsme přesvědčeni, že naším novým poměrem k procesu tvořícímu změnilo se podstatně i stanovisko zaujímané kdysi k známému způsobu článkování a jeho použití v architektuře a že my, stojíce na prahu nově se tvořícího světa uměleckých forem, zaměňujeme bývalé dekorativní článkování plnějším a soustředěnějším vyjadřováním trojrozměrně rostoucí hmoty.
Vnímací orgány jsou tedy toliko prostředníky k docílení žádoucího účinu. Pomyslné hodnoty umění stávají se uchopitelnými pomocí určitě utvářených uměleckých formulací, ať již jsou povahy sochařské, malířské anebo architektonické. Umění vyžaduje si účast našich smyslových orgánů k úkonům nutného sdělování, dále však se o ně nezajímá, netvoříc jen pro ně. Jinak by nám zajisté stačily pro lahodné pokochání oka způsobné dřevoryty japonské, jejich krasné a milé souzvuky čar a barevných plošek, jež nemají v úmyslu více než působiti dekorativním rozřešením určité plochy. Kdyby záleželo toliko od oka, mohli bychom se spokojiti, například v malbě, díly starých dobrých mistrů a nepocítili bychom nikdy touhu po něčem novem a odlišném: nepoznali bychom snad nikdy, že malířství oplývá nekonečnými možnostmi pomyslných účinů nesoucích se za samotnou duchovní podstatou člověka. Proto bude každá optická dekorativnost vždy snažením spíš po povrchním než hlubokém účinu výtvarného umění, což platí stejně i na její obvyklé pole působení, to jest na plošnost, která zdůrazňuje ještě více onen povrchní ráz této tvorby.
Tvořiti objemy z povrchových ploch složených dle starých schémat a pokrytých soustavou určitých dekorativních motivků nás již neuspokojuje, takové chápaní úkolů výtvarného umění dneška nás nudí. Těžko jest smířiti se s tímto způsobem u výrobků uměleckoprůmyslových, naprosto však nemožno snésti tyto
povrchní zjevy ve vážném umění výtvarném, jehož veškeré úsilí soustřeďuje se vždy k pronikavému útoku přímo až k nejhlubším a nejcitlivějším kořenům naší bytosti bez ohledu, zraní-li tu neb tam nebo vyvolá-li dočasný odpor, jenž rozhodností i silou přesvědčení umělcova bude brzy zlomen. Pravé umění nehledí se nikdy zalíbiti, zavděčiti se za pozornost mu věnovanou, nezná ohledů mimo své vlastní zákony a žije svůj pomyslný život třeba i za všeobecného nepochopení. Není mu prostě třeba líbivosti a nepočítá ani s povrchními pohnutkami, které ji podmiňují; odhazuje ji spolu s příslušnými soustavami zdobných detailů a článků, byť se tyto tvářily sebedůležitěji a sebepřísněji. Proto přestali jsme dnes míti zájem o drobný detail architektonický a nevěříme mu. Jsme zaujati pro vzrušeně cítěný a podaný tvar celkový, souhrnný, působící cele a okamžitě, nechceme kousek po kousku chutnati jednotlivosti objektu rozbitého přemírou článků a nepotřebujeme zbytečného dělení forem dle starého systému na „zorná pole", uměle v mrtvých plochách vymezená pro potěchu oka. Nejprve žádáme si vždy a potřebujeme nová vzrušení nových intenzit uměleckých, prýštících z bouřlivé a žhavé hmoty současného života.
Článkování rozkládací, jak je máme na mysli, vyvinulo se především u slohů zrozených ze psýchy jižní, jak jeví se nám u slohů řeckých a takzvané antiky vůbec, příliš jen rozumově založených, kdež postrádáme složky citovosti, fantastičnosti a vzrušenosti, příbuzných naší seveřanské povaze. Důsledkem článkování jest vždy dojem skládání, rozumového a lopotného stavění, oproti pojmu nepřetržitého vzrůstu a pohybu, který by nám byl bližší.
Nechceme si porušiti onen vzácný, čistý a hladký účin moderního díla přísného i fantastického nesnesitelným kobrtáním přes množství lhostejných nám ornamentíků a detailů. Neboť právě tak jako rychlým přelétnutím pohledu přes krajinu, umožněným prostředky moderní techniky, nabýváme neobyčejně zhuštěného a syntetického pojmu o obrazu krajiny, právě tak zpětně hodláme docílit dojmu této rychlosti, nebo dokonce bleskovosti synteticky podaným dílem.
Chvatný ráz dneška není nikterak nakloněn k zdlouhavému popásání oka na roztomilostech a zajímavostech ploch rozdrobených přidáváním neb vybráním určitých částeček na ploše, vyzdvižením jednotlivých bodů neb přímek před plochu nebo za ni seřaděných v motivy ornamentálně a kresebně neživě vázané dle zákona (například) částeček vody sražených paprskovitě na mrznoucím povrchu tabule okenní. Tato ornamentálnost vlastní vždy zženštilým a formalistickým povahám nehodí se do mužného rázu naší doby, která spíše miluje onu zvláštní a sugestivní drsnost zdánlivé vulgárnosti a rozhoduje se spontánně vždy spíš pro velkorysou a účinnou jednoduchost vnitřní soustředěnosti hmoty nežli pro zevní lichotnůstky a povrchní „šarm". Jedině snad zornamentalizovaná konstrukce ve smyslu vnitřní architektury díla byla by dnes myslitelnou asi tak, jak ji spatřujeme v určité fázi gotiky velmi výrazně v jedné a téže vůli techniky a fantastičnosti. Avšak ačkoliv máme mnohé sympatie k cítění gotickému, přece i gotika jest pro nás stejně odbytou kapitolou jako antika a její důsledky slohové.
Jsme jiného rodu i ducha a nestačí nám stejně tak prostá rozumovost antiky, jako nenoví nám mnohdy příliš spletitá a mysticky zakuklená extrémní fantastičnost gotiky. Jsme něco třetího. V tom okamžiku, kdy chceme tvořit sami, je nám vlastně stejně cizí vše, co je staré, a silou dvojnásobnou vynucuje si existenci jen to, co diktuje vnitřní ustrojení, architektura předmětu a jeho vnitřní organizace. Ornamentálně jevící se součásti jsou v našem případě vždy stejnou neb i daleko větší měrou současně nutné v celkovém organismu díla; a to pak tak nutné, že za žádných okolností nelze je pak z celku vytrhnouti.
Detail ve smyslu lepšího a snadnějšího vyjádření původního tvarového úmyslu jest vlastně jen slabou omluvou zakrývající nutnou potřebu takového detailu u duchů tradičně založených a nemoderně cítících, byť i veškeré úsilí vynaložili ve směru moderním. Rovněž tak nelze dobře praktikovati věc aplikací určitých úmyslů a prostředků z některého jiného umění, například určitého směru malířství, při tvoření nových hodnot v oboru plastiky nebo architektury. Ornamentálnost chceme nahraditi zintelektualizovanou živelností formy, a kolik zavrhujeme na dekoru a ornamentu, tolik nejméně snažíme se docilovati silou soustředěného a souhrnného účinu, jehož znakem bude chuť matematické jaksi přesnosti, drsné strohosti a jadrné režnosti, jíž dáváme přednost před bývalou škrobeností naparfémovaných a jalových dandysmů a perverzit, stejně jako před maloměstskou naivně se tvářící bodrostí. A jest to především naše dobové nazírání, jež odvádějíc nás od hravých soustav v ploše přenáší nás přímo do světa trojrozměrnosti. Neboť tato prostorovost je nám bližší, ležíc vůbec ve vývoji moderního umění, nežli snaha promítati objemy do plochy jedné neb několika paralelních za sebou, čímž by bylo možno snadno upadnouti v podezření, že používá se slepě určitých prostředků z postupu některých moderních malířů, jimž nebylo však patrně dobře porozuměno.
Jsme přesvědčeni, že naším novým poměrem k procesu tvořícímu změnilo se podstatně i stanovisko zaujímané kdysi k známému způsobu článkování a jeho použití v architektuře a že my, stojíce na prahu nově se tvořícího světa uměleckých forem, zaměňujeme bývalé dekorativní článkování plnějším a soustředěnějším vyjadřováním trojrozměrně rostoucí hmoty.
 |
0 komentářů
přidat komentář
