Vít Obrtel: Úvod k neokonstruktivismu

Zdroj
Plán I., 1929–1930, s. 25–28.
Vložil
Jakub Potůček
21.01.2007 21:55
Prolog.
Poslední léta umění vyznačena jsou útěkem ke skutečnosti. Poněvadž, v dobách nedávno minulých, fakta života nevyhovovala idealistickým tužbám, prchalo se v nejisté šero individualistických, symbolicko-mystických teorií.
Poněvadž v době přítomné fakta života již vůbec nevyhovují ani primitivním představám, bylo třeba uhasiti doutnající ohníčky blouznivých fanatiků a život sevříti v náruči v umělce vtělivších se Mus.
Národohospodáři, pokrčivše rameny, šli si svou cestou.
Inženýři, pokrčivše rameny, šli si svou cestou.
A malíři pomalovali plátna plány rozložených strojů v páky, šrouby a kolečka, zobrazovanými několika druhy axonometrie, perspektivy či orthogonální projekce, sochaři okrášlili facády průmyslových paláců ne-gerskými tvářemi udatných dělníků, hudebníci zachytili tempo života v tanečních komposicích jazzových a opojení básníci veršovali parfumované statistiky volebních vítězství.
Radost a odvaha naplnila srdce umělců.
Potom přišli architekti. Pohlédli vpravo, pohlédli vlevo a počali orga-nisovati svět. Na straně pravé uhasínaly ohníčky symbolisujících omrzelců, na straně levé chrlily barevné záplavy ohňostroje zažíhané dětskými, půvabnými ručkami.
Ve středu pak. hluší k vřavě písmen, barev a tvarů, kráčeli národohospodáři a inženýři, regulujíce běh života.
Architekti se zamysleli a prohlásili:
"Architektura není umění. Architekt jest inženýrem ve smyslu organisátora práce i života."

Krátké pojednání o kultuře obytných prostorů.
Základem všeho jest jednota.
Vesmír
člověk
svět
země
město
dům
Veškeré věci, které člověk tvoří, tvoří pro sebe a své potřeby. Potřeby člověka rostou s jeho kulturou. Primitivní člověk jedl syrové maso a bydlel v jeskyních. Neměl kulturních potřeb a pod slovem bydleti rozuměl místo, kde se vyspal a chránil před nepohodou. Tyto jeskyně byly jedna druhé podobna, tak jako dnešní stany Nomádů, či z hlíny slepené domky afrických divochu. Postupem roků kultura určitých okrsku stoupala, význam slovu bydleti se neustále rozšiřoval, až vyhraničil v organisaci pompeianského domu. Až k této hranici můžeme sledovali vývoj lidského příbytku, konstruovaného na základě funkcionelních prostorů. Po této době nastává v Evropě úpadek architektury příbytku, který trvá až po naši dobu, co zatím v Asii (Japonsko) udržuje se typ obytného domu odpovídající dnešní, moderní sensibilitě.
Navázáním na japonské názory na kulturu bydlení, objevením nových Stavebních hmot a konstrukcí, vzniká v Americe a potom i v Evropě reforma bydlení a tím předpoklady nové architektury.
Tato elementární architektura, basující na mentalitě moderního člověka (ekonomie, hygiena, logika, temperament a pod.), vyjádřená objemy situovanými v prostoru podle zákonu funkcionality, jest uzpůsobena vytvořiti skutečné domy pro bydlení. Využitím typisace a normalisace stavebních součástí, využitím nervového systému individua vykonstruuje otevřené a uzavřené prostory obytné jednotky, formovou logikou odpovídající materiálu a sensibilitě, v konsekvenlní organisaci všech potřeli a vztahů v disposici a konstrukci, pokud jest to ovšem v nedokonalosti dnešní civilisace možným. (Neboť ani stroj, jeden z nejdokonalejších produktů dnešní doby, nemůže posud v precisnosti výrobků konkurovati s produkty přírody.)
To tedy znamená: v domě nejen pracujeme a spíme, ale též myslíme, neb sníme.
Oprošťovati funkci domu na pouhé fysické bydlení znamenalo by vraceti se k  člověku z doby kamenné.
Celé dějiny architektury jsou vlastně dějinami konstruktivních metod, dějinami forem, konstrukci vyjadřujících, a v druhé řadě dějinami zdobných elementů, souvisejících s funkci, kterou měla architektura v určitém údobí. Poněvadž celý středověk a částečně i novověk byl naplněn myšlenkou sloužiti Bohu, funkce architektury stala se jaksi representativní a jejím cílem bylo, vyjádřiti vztah člověka k jeho Pánu. Architekti stavěli kaple a katedrály, zdobili je ornamentálními motivy v touze, dáti věc svému poslání nejúčelnější a ledy, dle středověké morálky, nejbohatší. Kultura prostorů obytných zatím zcela upadla, přebírala nábožensko-ornamentální motivy k výzdobě nahodilých, neúčetných, poněvadž převzatých, forem, až zabředla v čirý nevkus příbytků XIX. století.
Architektura sloužila Dobu. V tom byla její pravda a její omyl. Pravda v tom, že poslušná cítění doby vytvářela na konstruktivním podkladě prostory, ve kterých individua určitého úseku mohla se psychicky nejpůsobivěji projevili, omyl v tom, že zapomněla úplně na službu člověku, na jeho si stránku fysickou.
Konstruktivisté, ukázavše na úpadek formy, vyplývající z nepochopení účelu, vyzdvihnuvše člověka a jeho potřeby na první místo, razivše hesla ekonomie, strojovosti, hygieny a všechna ostatní, dali pevný základ všemu dalšímu tvoření. - Tvoření architektury pro člověka. Pohrouženi ve zkoumání všech fyzikálních vlastností zapomněli však, že člověk nejen pracuje, ale také zpívá.
A tak, tvrdí-li A. Loos, že formy jsou dány fysickými vlastnostmi člověka, jest třeba dodati, že také jeho vlastnostmi psychickými. Neboť lak, jako ne každé individuum reaguje stejně na určitý pokrm, tak také reaguje nestejně na určitou barvu neb tvar. Tedy věci Stavebně konstruktivní (stropy, stěny, stavební součástí a pod.) jest třeba typisovati pro kolektivní použití, celkovou koncepci (ovšem na základě zákonu ekonomie, hygieny atd.) pak podříditi potřebám individuelním.
Přibráním psychologického momentu k momentu fysiologickému v základní požadavky architektonických úkolů vytvoří se stavebně dokonale účelný obytný komplex, kde v prostředí odrazí se veškeré možnosti individua.
Architektura tedy prvky objektivní + prvky subjektivní harmonická jednotka.
Prvky objektivní studoval konstruktivismus. Prvky subjektivními zabýval se středověk.
Harmonickou rovnováhu těchto prvků v maximu účelnosti t. j. komfort fakt a pocitů tvořících \ hyperfysikální, atmosféru obytného úseku prostoru z ploch, objemů, linií a barev hmot přirozených a umělých (oddělený vztah malířství, sochařství, architektury), studovati bude neokonstruktivismus. Neokonstruktivisimus zabývati se bude problémy architektury tvořené pro všechny smysly, plné vědomí a všechny pocity, používajíc k dosažení cíle všech vymožeností technických, jakož i všech hmot přirozených a umělých.
Neboť jest třeba se nezastavovali, jest třeba konsekventně domysliti zákony funkcionality, aby zadost bylo dáno věčnému axiomu, že „vše dokonale účelné jest krásné".
„Chci tvořili básně, ale vyžaduji básně z pevných slov a seskupenou podle jasné skladby!" praví le Corbusier, ano, neboť základem všeho jest jednota, projevující se v člověku, v souhrnu jednotek – v množství.
Nová architektura nebude se vázali na žádné stávající kánony estetické, ani formulky konstruktivistické, nýbrž jejím cílem bude sloužiti individuu, stojícímu na úrovni XX. století.

Epilog.
Poslední dny umění vyznačeny jsou útěkem ke skutečnosti.
Omyly cesty, pravé i levé, jsou zapomenuty. Národohospodáři a inženýři dále vypočítávají a konstruují běli života.
Architekti pak, na pevném podkladě jich výpočtu, budou tvořiti domy na míru člověka.
(Poznámka: Hlavní zásadu neokonstruktivismu zdůvodnil jsem v 6. čísle časopisu Tam-Tam r. 1926.)

0 komentářů
přidat komentář