Karel Teige: Mechanická krása
Průmysl nastupuje v moderní době na místo řemesel a dekorativního umění. Průmyslové umění je právě uměním, které přestalo být »uměním«. Rozumíme-li uměním jen stávající formy dekorativního umění, je ono umění neodvratně mrtvo. Rozumíme-li však uměním způsob práce, odpovídající určitým lidským potřebám, v tomto případě potřebám komfortu a praxe, je toto umění řemesla nahrazeno uměním průmyslovým, jehož řád je zcela jiný. Potřeba dekorace není potřebou primární: je to poesie aplikovaná na účelovou konstrukci. Rozpojujeme poesii a konstrukci a isolujíce čistotně, anulujeme dekorativismus.
Spor, zdali takový automobil, třebas Hispano Suiza. Panhart nebo Fiat, je uměleckým dílem či nikoliv, byl by konec konců sporem toliko slovním. Ani negativní rozhodnutí by nezměnilo nic na očividném a nesporném faktu, že je krásný. A jestliže se řídíme exaktní estetikou účelnosti, nebudeme upírat pojmenování umění — (od slovesa uměti!) — výrobku, jehož artificielní dokonalost je zřejmá. Ti, kdož upírají umělecké a estetické efektivnosti produktům technickým (Poelzig i Le Corbusier tak činí dosti často) dopouštějí se základního omylu ve snaze rozlišiti uměleckou a technickou f o r m u jako podstatně odlišné. Konstruktivismu, jenž neuznává formalismu a řídí se funkcionalismem — nemůže napadnouti toto rozlišování. I automobil, i film je útvar, jenž funguje.
Je omylem, domnívá-li se architekt, že pouhá konstruktivní forma nepostačuje a že nad ní a za ní nutno hledati »formu architektonickou«, umělecký »sloh«. Dnešní s l o h není mimo k o n s t r u k t i v n í formu. Technická forma nemyslí na věčnost, je přechodná. Umělecká forma prý je věčná. Trvání technické formy je krátkodobé. Ale čím to, že jindy se estetikové dovolávají římských akvaduktů. mostů, therem, jako fenomenů věčných, bez formalistické dekorace. Nepřiznáme-li tuto »věčnost« Eiffellovu viaduktu Garabit, jenž přestává na technické konstruktivní formě, pak je to známkou, že věčnost prvých a efemernost druhého je jen v materiálu, v kameni a železe, nikoliv v nějaké »umělecké formě«. Zdraví světa a jeho mládí spočívá na faktu, že vše, kromě života, stárne a opotřebuje se, vyjde z funkčnosti a nahradí se dokonalejším a lepším, novým a tedy krásnějším. Život sám o sobě je každou hodinu mladší a krásnější, a byl by mnohem mladší, nebýti historismu. Nejen Lokomotivy, ale i umělecká díla zestárnou a budou vyhlížet komicky.
Shledávati rozdíl mezi technickou a uměleckou formou v efemernosti prvé a věčnosti druhé je dětinské, poněvadž každá forma, resultát určité funkce, je efemerní. Historikové obdivují se gotickým Madonám a vysmívají se zastaralým lokomotivám. Lokomotiva, jíž se obdivoval Zola, 1901 v »Le Travail« — to co psal Maeterlinck o kráse auta, ta modernolatrie Marinettiho, jenž 1909 opěvuje závodní auto — to vše bylo by zesměšněno, kdybychom nyní spatřili jejich modely. Jsou rychlým vývojem průmyslovým vesměs zastaralé a překonané. Historicky založení lidé mohli by se jim nicméně obdivovati jako etapám vítězného vývoje lidské myšlenky.
Moderní vitalita však se nezdržuje historismem.
Nachází středověké Madony stejně směšné, neohrabané, primitivní jako první automobily a lokomotivy. Shledává tu týž nepoměr nedokonalých prostředků k dostižení cíle. A žádná renesanční Venuše, tehdejší ideální typ erotické krásy, nemůže pro moderní zrak konkurovati s ženskou elegancí dnešku.
Ani technická, ani umělecká forma není věčná. Forma je jen ustrnulým momentem nějakého procesu — ať je to forma přírodní, technická či umělecká. Živá, funkční forma je forma ve vývoji, ve vývoji, směřujícím k téměř absolutní dokonalosti, k standardu. Jednotlivé dílo je zastávkou, ne cílem tohoto vývoje. Platí jen pro přítomnou chvíli. Není věčných, ale jsou jen aktuelní formy. Průmyslová aktualita vyžaduje precisnost. disciplinu, konstruktivnost; a modernost, ne věčnost je vlastností Parthenonu, auta, vrtule. Moderní duch, vytrenovaný sportem, se živí potřebou rekordu. Pokrok je překonáváním rekordu. Rembrandtův rekord překonán světelnými reklamami a filmem.
Žádný stroj se snad nemění tak rychle, jako závodní auto. Potřeba rychlosti a sportovní odvaha žene tu vývoj kvadratickým urychlením k novému a novému zdokonalení. A přece, není-liž dnešní a efemerní forma krásná?! Odvisí-liž tato krása od její přechodnosti? Ideál krásy, odvislý od technického účelného vyřešení, mění se s technickým zdokonalením. Čím více stoupá technické (zdokonalení, tím se zvyšuje naše estetické vědomí.
Z očisty v očistu, ze zdokonalení do nového zdokonalení postupuje vývoj technické formy. Nová mechanická estetika žádá, aby forma byla podmíněna funkcí. U výroby aut na štěstí jen málo asistovali romantičtí umělci! Správná kontrola formy vyplývá z laboratorní a kolektivní práce. Jsme zde u protinožců uměleckého výrazu. Nejde tu o výrobu libovolných forem, ale o ustavičné zkoumání nových prostředků a možností.
Každá živoucí forma je v ustavičném přerodu a není věčná. Báseň i nádraží zastará dříve či později. Dnešní rekord bude překonán zítřejším výkonem. Člověk zítřku bude potřebovati nové básnické i technické útvary, odpovídající jeho mentalitě — jinak by nebylo nové poesie a nové techniky třeba a na vše by stačili staří mistři. Opakujeme: forma je ustrnulým momentem vývoje, zastávkou. Vývoj spěje k více-méně absolutnímu zdokonalení. Dnešní standarty, o nichž jsme mluvili, jsou standarty relativními pro přítomnou chvíli. Jsou rozmnožovány seriovou výrobou a zkušenosti seriové výroby, sdruženy se zkušenostmi životními, vedou automaticky k perfektnějším standartům. A tak to jde ustavičně.
Příkladem naprostého standartu je na příklad tvar houslí. Je to technická forma. Neboť housle jsou nástroj, ne umělecké dílo. A je to věčná forma. Nedoznala změny po dlouhá staletí. Tvar houslí se měnil, dokud nebylo dosaženo naprosté dokonalosti, absolutního standartu. Tento standart shledává, dík Picassovým lyrickým zátiším, kdekdo krásnou formou; bezúhonná vznešená křivka, lyrické zvlnění ploch, reflexy leštěného dřeva. Leč pozor: tyto housle nedokazují, že i technická forma může být věčná, nýbrž že ž á d n á živá f o r m a n e n í věčná. Věčná, neměnná je jen forma m r t v á. Housle, absolutní standart, symbol dokonalé krásy technické formy, jsou mrtvou formou a mrtvým nástrojem. Jsou nástrojem šumařů. nástrojem hudebního subjektivního romantismu. Moderní konstruktivní hudba neshoduje se s nejednoznačností houslí, favorisuje jiné nástroje a žádá precisnost zvuku. V životě není nic věčného. Mrtvé hodnoty jsou jediné věčné hodnoty: zkameněliny, jež se dochovaly přes potopu, jsou díla museí.
Aeroplán G o l i a t h je technickou formou, která krásou svých proporcí dojímá a přesvědčí každého. Může být přikladeni moderní architektury: otevřený systém, minimálně dimensované konstrukce, vznosnost a lehkost. Je to jasná a radostná krása konstruktivismu a je tu patrna nadřazenost této konstruktivní krásy matematické povahy nad veškerým uměním manufakturních civilisací. Je to symbol matematického ducha. Matematický duch, nakloněný jednoduché linii, je tu strážcem vkusu proti dekoraci a formalismu. Umělečtí historikové a esteti budou snad podpírati fakt, že tento aeroplán je nesporně krásný, jakýmsi příbuzenstvím, ostatně zdánlivým, forem tohoto letadla s formami antického sloupořadí. Uznají za vzácně podivuhodné, že výrobek moderní techniky vyrovnává se tu krásou proporcí vznešenosti Parthenonu.
Pro moderní vitalitu však aeroplán Bleriotův je útvarem ještě krásnějším. Jeho vřetenová forma, slzový profil, získaný ve výzkumech aerodynamických laboratoří je jedním z nejkrásnějších profilů a průřezů vůbec. Vidíme zde principielní souvislost moderní krásy, dané ekonomií a perfektností, s matematikou. Matematická je krása transatlantického korábu, matematická je krása vrtule, výztuh křídel avionu, teleskopu, krása parabolického reflektoru auta . . . Teleologie moderní konstruktivní krásy je řízena 'matematickou logikou. Při pohledu na letadlo »Spad« každá asociace na Parthenon je nemístná. Ostatně představa Parthenonu, chrámu létajícího v oblacích, je dosti komická. Splendidní vřetenová forma Blériotova letadla přímo sugeruje určité aerodynamické vzrušující napětí: chce lítat. Výrobek, basující na čisté matematice, je vždy nesporně krásný. Vedle tohoto letadla první draky Wrightovy a Faarmanovy i Santos-Dumontovy jsou antikvovaným haraburdím. Patrně toto letadlo bude antikvovaným haraburdím. vzhledem k bezmotorovým letadlům z r. 1950!
Auta, aeroplány a koráby uvádíme důvodně jako příklady moderní architektury. Jsou to zejména letadla, která dospívají nakrásnějších forem. Jsou to opravdu nadpozemské formy, dané právě překonáváním zemské tíže, krajním úsilím a napětím, formy vytvořené moderním vynalézavým duchem, symboly dosažené dokonalosti. Aviatika a její rozvoj je oslavou moderního matematického ducha, kdežto na příklad u automobilismu, vzhledem k stávajícím okolnostem, není dosaženo této matematické harmonie. Trvá tu totiž disharmonie mezi naprosto téměř dokonalým motorem, karoserií, která se teprve zdokonaluje, a naprosto nedokonanými cestami. Tím menší je tato matematická harmonie v dnešní architektuře, kde trvá rozpor mezi teoretickými a praktickými možnostmi, kde nové konstruktivní vymoženosti kolidují se starým stavebním řádem a zastaralými stavebními metodami. Neboť stavebnictví není pohříchu dosud industrialisováno. A dokud nebude industrialisováno, nevyrovná se moderní architektura dokonalosti průmyslové a dynamické, pravé dnešní architektury, jíž jsou letadla, koráby, auta a vagony.
Spor, zdali takový automobil, třebas Hispano Suiza. Panhart nebo Fiat, je uměleckým dílem či nikoliv, byl by konec konců sporem toliko slovním. Ani negativní rozhodnutí by nezměnilo nic na očividném a nesporném faktu, že je krásný. A jestliže se řídíme exaktní estetikou účelnosti, nebudeme upírat pojmenování umění — (od slovesa uměti!) — výrobku, jehož artificielní dokonalost je zřejmá. Ti, kdož upírají umělecké a estetické efektivnosti produktům technickým (Poelzig i Le Corbusier tak činí dosti často) dopouštějí se základního omylu ve snaze rozlišiti uměleckou a technickou f o r m u jako podstatně odlišné. Konstruktivismu, jenž neuznává formalismu a řídí se funkcionalismem — nemůže napadnouti toto rozlišování. I automobil, i film je útvar, jenž funguje.
Je omylem, domnívá-li se architekt, že pouhá konstruktivní forma nepostačuje a že nad ní a za ní nutno hledati »formu architektonickou«, umělecký »sloh«. Dnešní s l o h není mimo k o n s t r u k t i v n í formu. Technická forma nemyslí na věčnost, je přechodná. Umělecká forma prý je věčná. Trvání technické formy je krátkodobé. Ale čím to, že jindy se estetikové dovolávají římských akvaduktů. mostů, therem, jako fenomenů věčných, bez formalistické dekorace. Nepřiznáme-li tuto »věčnost« Eiffellovu viaduktu Garabit, jenž přestává na technické konstruktivní formě, pak je to známkou, že věčnost prvých a efemernost druhého je jen v materiálu, v kameni a železe, nikoliv v nějaké »umělecké formě«. Zdraví světa a jeho mládí spočívá na faktu, že vše, kromě života, stárne a opotřebuje se, vyjde z funkčnosti a nahradí se dokonalejším a lepším, novým a tedy krásnějším. Život sám o sobě je každou hodinu mladší a krásnější, a byl by mnohem mladší, nebýti historismu. Nejen Lokomotivy, ale i umělecká díla zestárnou a budou vyhlížet komicky.
Shledávati rozdíl mezi technickou a uměleckou formou v efemernosti prvé a věčnosti druhé je dětinské, poněvadž každá forma, resultát určité funkce, je efemerní. Historikové obdivují se gotickým Madonám a vysmívají se zastaralým lokomotivám. Lokomotiva, jíž se obdivoval Zola, 1901 v »Le Travail« — to co psal Maeterlinck o kráse auta, ta modernolatrie Marinettiho, jenž 1909 opěvuje závodní auto — to vše bylo by zesměšněno, kdybychom nyní spatřili jejich modely. Jsou rychlým vývojem průmyslovým vesměs zastaralé a překonané. Historicky založení lidé mohli by se jim nicméně obdivovati jako etapám vítězného vývoje lidské myšlenky.
Moderní vitalita však se nezdržuje historismem.
Nachází středověké Madony stejně směšné, neohrabané, primitivní jako první automobily a lokomotivy. Shledává tu týž nepoměr nedokonalých prostředků k dostižení cíle. A žádná renesanční Venuše, tehdejší ideální typ erotické krásy, nemůže pro moderní zrak konkurovati s ženskou elegancí dnešku.
Ani technická, ani umělecká forma není věčná. Forma je jen ustrnulým momentem nějakého procesu — ať je to forma přírodní, technická či umělecká. Živá, funkční forma je forma ve vývoji, ve vývoji, směřujícím k téměř absolutní dokonalosti, k standardu. Jednotlivé dílo je zastávkou, ne cílem tohoto vývoje. Platí jen pro přítomnou chvíli. Není věčných, ale jsou jen aktuelní formy. Průmyslová aktualita vyžaduje precisnost. disciplinu, konstruktivnost; a modernost, ne věčnost je vlastností Parthenonu, auta, vrtule. Moderní duch, vytrenovaný sportem, se živí potřebou rekordu. Pokrok je překonáváním rekordu. Rembrandtův rekord překonán světelnými reklamami a filmem.
Žádný stroj se snad nemění tak rychle, jako závodní auto. Potřeba rychlosti a sportovní odvaha žene tu vývoj kvadratickým urychlením k novému a novému zdokonalení. A přece, není-liž dnešní a efemerní forma krásná?! Odvisí-liž tato krása od její přechodnosti? Ideál krásy, odvislý od technického účelného vyřešení, mění se s technickým zdokonalením. Čím více stoupá technické (zdokonalení, tím se zvyšuje naše estetické vědomí.
Z očisty v očistu, ze zdokonalení do nového zdokonalení postupuje vývoj technické formy. Nová mechanická estetika žádá, aby forma byla podmíněna funkcí. U výroby aut na štěstí jen málo asistovali romantičtí umělci! Správná kontrola formy vyplývá z laboratorní a kolektivní práce. Jsme zde u protinožců uměleckého výrazu. Nejde tu o výrobu libovolných forem, ale o ustavičné zkoumání nových prostředků a možností.
Každá živoucí forma je v ustavičném přerodu a není věčná. Báseň i nádraží zastará dříve či později. Dnešní rekord bude překonán zítřejším výkonem. Člověk zítřku bude potřebovati nové básnické i technické útvary, odpovídající jeho mentalitě — jinak by nebylo nové poesie a nové techniky třeba a na vše by stačili staří mistři. Opakujeme: forma je ustrnulým momentem vývoje, zastávkou. Vývoj spěje k více-méně absolutnímu zdokonalení. Dnešní standarty, o nichž jsme mluvili, jsou standarty relativními pro přítomnou chvíli. Jsou rozmnožovány seriovou výrobou a zkušenosti seriové výroby, sdruženy se zkušenostmi životními, vedou automaticky k perfektnějším standartům. A tak to jde ustavičně.
Příkladem naprostého standartu je na příklad tvar houslí. Je to technická forma. Neboť housle jsou nástroj, ne umělecké dílo. A je to věčná forma. Nedoznala změny po dlouhá staletí. Tvar houslí se měnil, dokud nebylo dosaženo naprosté dokonalosti, absolutního standartu. Tento standart shledává, dík Picassovým lyrickým zátiším, kdekdo krásnou formou; bezúhonná vznešená křivka, lyrické zvlnění ploch, reflexy leštěného dřeva. Leč pozor: tyto housle nedokazují, že i technická forma může být věčná, nýbrž že ž á d n á živá f o r m a n e n í věčná. Věčná, neměnná je jen forma m r t v á. Housle, absolutní standart, symbol dokonalé krásy technické formy, jsou mrtvou formou a mrtvým nástrojem. Jsou nástrojem šumařů. nástrojem hudebního subjektivního romantismu. Moderní konstruktivní hudba neshoduje se s nejednoznačností houslí, favorisuje jiné nástroje a žádá precisnost zvuku. V životě není nic věčného. Mrtvé hodnoty jsou jediné věčné hodnoty: zkameněliny, jež se dochovaly přes potopu, jsou díla museí.
Aeroplán G o l i a t h je technickou formou, která krásou svých proporcí dojímá a přesvědčí každého. Může být přikladeni moderní architektury: otevřený systém, minimálně dimensované konstrukce, vznosnost a lehkost. Je to jasná a radostná krása konstruktivismu a je tu patrna nadřazenost této konstruktivní krásy matematické povahy nad veškerým uměním manufakturních civilisací. Je to symbol matematického ducha. Matematický duch, nakloněný jednoduché linii, je tu strážcem vkusu proti dekoraci a formalismu. Umělečtí historikové a esteti budou snad podpírati fakt, že tento aeroplán je nesporně krásný, jakýmsi příbuzenstvím, ostatně zdánlivým, forem tohoto letadla s formami antického sloupořadí. Uznají za vzácně podivuhodné, že výrobek moderní techniky vyrovnává se tu krásou proporcí vznešenosti Parthenonu.
Pro moderní vitalitu však aeroplán Bleriotův je útvarem ještě krásnějším. Jeho vřetenová forma, slzový profil, získaný ve výzkumech aerodynamických laboratoří je jedním z nejkrásnějších profilů a průřezů vůbec. Vidíme zde principielní souvislost moderní krásy, dané ekonomií a perfektností, s matematikou. Matematická je krása transatlantického korábu, matematická je krása vrtule, výztuh křídel avionu, teleskopu, krása parabolického reflektoru auta . . . Teleologie moderní konstruktivní krásy je řízena 'matematickou logikou. Při pohledu na letadlo »Spad« každá asociace na Parthenon je nemístná. Ostatně představa Parthenonu, chrámu létajícího v oblacích, je dosti komická. Splendidní vřetenová forma Blériotova letadla přímo sugeruje určité aerodynamické vzrušující napětí: chce lítat. Výrobek, basující na čisté matematice, je vždy nesporně krásný. Vedle tohoto letadla první draky Wrightovy a Faarmanovy i Santos-Dumontovy jsou antikvovaným haraburdím. Patrně toto letadlo bude antikvovaným haraburdím. vzhledem k bezmotorovým letadlům z r. 1950!
Auta, aeroplány a koráby uvádíme důvodně jako příklady moderní architektury. Jsou to zejména letadla, která dospívají nakrásnějších forem. Jsou to opravdu nadpozemské formy, dané právě překonáváním zemské tíže, krajním úsilím a napětím, formy vytvořené moderním vynalézavým duchem, symboly dosažené dokonalosti. Aviatika a její rozvoj je oslavou moderního matematického ducha, kdežto na příklad u automobilismu, vzhledem k stávajícím okolnostem, není dosaženo této matematické harmonie. Trvá tu totiž disharmonie mezi naprosto téměř dokonalým motorem, karoserií, která se teprve zdokonaluje, a naprosto nedokonanými cestami. Tím menší je tato matematická harmonie v dnešní architektuře, kde trvá rozpor mezi teoretickými a praktickými možnostmi, kde nové konstruktivní vymoženosti kolidují se starým stavebním řádem a zastaralými stavebními metodami. Neboť stavebnictví není pohříchu dosud industrialisováno. A dokud nebude industrialisováno, nevyrovná se moderní architektura dokonalosti průmyslové a dynamické, pravé dnešní architektury, jíž jsou letadla, koráby, auta a vagony.
0 komentářů
přidat komentář
