Ladislav Žák: K. Teige - Nejmenší byt
Obsáhlá kniha, která nedávno vyšla v nakladatelství Václava Petra, není, jak bychom se podle názvu domnívali, nějakou příručkou, poučující, kterak jest si zaříditi byt nebo postaviti domek. V této chvíli, kdy jsme již zaplaveni odbornými i populárními knížkami nejrůznější hodnoty a úrovně, pojednávajícími prakticky o tematu bydlení, dnes, kdy každý denní i obrázkový list má svoji bytovou rubriku, kde se až do omrzení papouškují a rozmělňují fráze o účelném, jednoduchém a vkusném řešení bytů, kteréžto fráze vtloukají obecenstvu do hlav i autoři ještě před nedávnem a dodnes na hony vzdálení modernímu architektonickému myšlení, znamenalo by opravdu, jak autor v předmluvě své knihy praví, nosit dříví do lesa, kdyby jeho kniha Nejmenší byt byla jen dalším praktickým rádcem tohoto druhu.
Kniha Nejmenší byt je dílem sociologa. Je to první velká práce v české odborné literatuře, v níž jsou veškeré otázky bydlení uvažovány se stanoviska hospodářského a společenského vývoje. Toto stanovisko dává knize vnitřní pevnou jednotnost. Kritika všech dosavadních výsledků a pokusů o řešení bytové otázky i prognosa budoucích forem bydlení je založena na metodě dialektického materialismu, podle níž je správně umístěna bytová otázka jako pouhá, byť i velmi důležitá, součást celkového boje o novou společenskou a hospodářskou formu. Nejmenší byt není populární knihou; jejím účelem je, jak si autor určil, vědecká spolupráce s Mezinárodními kongresy moderní architektury a jejich výkonným výborem (CIRPAC), které vytkly problém nejmenšího bytu jako ústřední problém moderní architektury, řešitelný pouze úzkou spoluprací sociologie, ekonomiky, věd lékařských, politických a právních. — Jestliže zaujalo Československo na Mezinárodních kongresech moderní architektury významnou posici, je nutno zdůrazniti, že tohoto úspěchu bylo dosaženo z valné části právě sociologicky ujasněným a důsledným stanoviskem, jež formuloval Karel Teige v kongresové publikaci Rationelle Bebauungsweisen ve stati: Die Wohnungsfrage der Schichten des Existenzminimums. Nejmenší byt, jako obsáhlá vědecká kniha, je tedy určen především pro odborníky. Bylo by záhodno, aby především celá početná skupina architektů, kteří jsou nebo chtějí býti považováni za moderní, věnovala pečlivou pozornost tomuto dílu, které je současně výbornou učebnicí dorostu všech vysokých škol architektury. Dále by měla najíti kniha Nejmenší byt rozšíření mezi moderními sociology, národohospodáři, lékaři a všemi kulturními pracovníky, jichž se řešení bytové otázky přímo nebo nepřímo týká. Nastane-li vlivem Teigeovy knihy konečně uvědomění v celé velké skupině moderních architektů, z nichž mnozí dosud nechápou, že technický pokrok jest jen samozřejmou součástí moderního názoru architektonického, k jehož praktickému plnému rozvinutí je naprosto neodlučitelně třeba nového společenského řádu — pak bude účel knihy splněn. Dalším důsledkem bude pozvolný vliv uvědomělých odborníků na praxi. K tomuto choulostivému bodu je ovšem nutno si uvědomit, že jde dnes o vývojový přelom daleko hlubšího obsahu a daleko širšího rozsahu než v kterémkoliv okamžiku vývoje minulých dob. Jako po technologické stránce se svět za posledních sto let změnil vlivem vědy a průmyslu více než za celá předchozí tisíciletí, — jako je základní rozdíl mezi historickou a novou architekturou, tak nastává ve vývoji společenském přelom, který změní pravděpodobně společenskou a hospodářskou strukturu světa více, než se změnila za celá dosavadní dějinná období. Moderní architektura, která se krátce po válce současnou prací vůdčích odborníků v různých místech světa a Evropy ustavila v pevný útvar, jednotnější vnitřně než slohy historických období, vznikla zprvu jako nový technický a estetický systém, myšlený výrobně v rámci dosavadního společenského řádu. — Záhy se však objevila vnitřní spojitost a vzájemná podmíněnost mezi novou architekturou a novým hospodářstvím; táž propast mezi nesmírnými možnostmi výroby a úžasnou zaostalostí distribuce, kterou nedávno v Americe odhalili technokraté, rozevírá se i mezi velkolepými plány moderní architektury a současným starobylým systémem rozptýlených drobných stavebníků. Jako dospěli američtí technokraté zcela inženýrskou myšlenkovou cestou k přesvědčení o nutnosti změny starodávného distribučního řádu, jenž vyřazuje stále větší massy z možnosti konsumu gigantické výroby, stejně musí moderní architekt, i kdyby vůbec nic nevěděl o nových politických názorech a snahách, zcela logickou úvahou dospěti k přesvědčení, že podmínkou rozvinutí netušených možností nové architektury ve všech jejích oborech a zvláště v bydlení, je vítězství nového společenského systému.
Jestliže změna orientace od dekorativní „národní" architektury, po válce u nás oblíbené, k nové puristické konstrukci domů vyžadovala od architektů i obecenstva přerod spíše odbornický a tedy jaksi povrchnější, žádá současná vývojová situace další a mnohem hlubší přeměnu názorovou: je nutno, aby se celá lidská mentalita a ideologie základně měnila. — Aby tato zrněna nebyla povrchní, musí být velmi vážně a důkladně připravována. Měly by být mobilisovány celé brigády uvědomělých kulturních pracovníků, aby připravovaly vítězství onoho úseku kultury, jímž je nové bydlení. Propagace a tvoření nové ideologie není jen úkolem architektů; moderní sociologové, národohospodáři, hygienikové, lékaři a ostatní kulturní pracovníci měli by systematicky uvědomovati stále širší okruhy obyvatelstva o nutnosti nových kulturních forem, jako pokrokoví politikové připravují svojí činností nové politické formy, korrelativní novým formám kulturním.
Přihlédněte nyní k obsahu knihy Nejmenší byt. — V úvodních poznámkách o dialektice architektury a sociologii bytové formy správně prohlašuje autor bytovou otázku za problém statistiky a techniky, za součást generálního plánu na opatření hmotných i kulturních potřeb obyvatelstva. Tím jest objasněna nutnost souditi bytovou otázku názorem marxistické sociologie. — Odstavec, kde jsou formulovány úkoly architektonické avantgardy, zasloužil by samostatné úvahy, která by mohla míti název „Architektura jako věda versus architektura jako živnost". Vztahy architektonické teorie a praxe v současné přechodné době bude nutno přesně
uvážiti a formulovati. — V dalších odstavcích jsou rozebrány po sociální stránce znaky původního primitivního bytu, současného bytu vládnoucí třídy a bytu proletářského, z něhož protikladem vyrůstá budoucí forma kolektivního příbytku beztřídní společnosti. Tato osnova podrobně prohloubena v jednotlivých kapitolách tvoří pak obsah celé knihy.
V odstavci o bytové nouzi je ukázáno, že tato. nouze se týká jen proletariátu a proletarisovaných středních vrstev zchudlé inteligence: není nedostatek bytů, je však nedostatek levných bytů, neboli, mzdová úroveň pracujícího obyvatelstva je tak nízká, že tyto vrstvy nemohou být konsumenty bytové spekulace. — Není také nadbytek obyvatelstva, nadpopulace je rovněž pouze relativní, neboť jí odpovídá nadprodukce průmyslová a zemědělská. Existenční minimum nejširších vrstev je však dnes nikoliv „minimum vivendi" (minimum, s nímž lze být živ), nýbrž spíše „minimum non moriendi" (minimum, s nímž se ještě neumírá hlady). — Pro nejchudší nelze stavět ani nejmenší byty, poněvadž i nájemné v nejmenších bytech bude převyšovat jejich platební schopnost. Tím méně lze řešit bytovou nouzi proletariátu stavbou seriových rodinných domků, které ostatně jsou opiem, jež podlamuje boj o nový společenský řád. Bydlení proletariátu je pouze noclehováním. Nakupení množství nocležníků ve špinavých brlozích nájemních kasáren způsobuje vysokou úmrtnost tuberkulosou, kterou nelze odstraniti stavbou nákladných horských sanatorií.
V odstavci „mezinárodní deficit bytové otázky" je analysována bytová péče v evropských státech, je ukázáno, jak snahy odpomoci bytové nouzi jsou buď mylné nebo dokonce podvodné, jak ani největší aktivita v tomto směru (Vídeň, Frankfurt) nevedla nakonec k výsledku, poněvadž ztroskotala vždy o finanční systém, jehož podmínkami je bytová nouze neřešitelná. —
V SSSR. přes nacionalisaci domovního majetku a velkorysou výstavbu celých měst, trvá dosud bytová tíseň. — V ČSR. nedošlo ani k pokusům řešiti bytovou nouzi nejchudších vrstev. —
V dalších odstavcích je objasněn historický vývoj měst, fakt kapitalistického velkoměsta a rozpor města a vesnice, jenž, jak napsal Marx, „přetvořuje jednoho člověka v omezeného městského, jiného člověka v omezeného venkovského živočicha". — Vývoj historických a novodobých měst, „řízený" tak zvanými regulačními a stavebními řády, ukazuje, že tyto řády ustupují vždy soukromokapitalistické a exploitačni tendenci, jež vytlačuje obyvatelstvo z centra, z něhož vytváří obchodní city, hromadí proletariát v zanedbaných, nezdravě situovaných čtvrtích, z nichž vytlačuje zeleň a rekreační plochy v zájmu maximálního zisku. —
V amerických městech mrakodrapy nakupené v obchodním středu zvyšují nebezpečnou měrou hustotu obyvatelstva a způsobují tím nejtěžší poruchy dopravní. Neorganisovaný vztah bydlišť a pracovních míst zaviňuje další zhoršení dopravních obtíží, neboť nutí k denním masovým přesunům obyvatelstva v rozsahu denního stěhování národů, ztrátě nesmírného množství času dopravou, která není ani odpočinkem či rekreací, ani produktivní činností. Problém dopravy a bydlení úzce souvisí. Řešení je možné pouze překonáním výrobní anarchie a vítězstvím skutečných veřejných zájmů nad interesy soukromými. — Lék anglických zahradních měst situaci neřeší; pracovati v městě nebo na jeho opačném konci a bydleti na obvodu v zahradním předměstí je romantický omyl. Místo 8 hodin práce, 8 hodin rekreace a 8 hodin spánku je pak výsledkem 8 hodin práce, 7 hodin ztráty času dopravou, 3 hodiny soukromého života a 6 hodin spánku. — Le Corbusierovy projekty velkoměst jsou utopické předně tím, že předpokládají veliké zakladatelské činy v rámci kapitalistického hospodářství, které se však právě vyznačuje neschopností velikých plánovaných činů a spíše přírodním náhodným růstem, třebas mohutným, avšak neorganisovaným a nezvládnutelným, za druhé je v těchto projektech zcela neřešena otázka venkova. Další omyl je sociologický: stavba obydlí širokých vrstev je jen samozřejmou součástí nového společenského řádu, Le Corbusier se však domnívá, že stavbou obydlí lze zameziti příchod nové společenské formy. — Poněvadž bacilem chronické choroby současných měst je sám kapitalistický systém, je jakékoliv léčení v jeho rámci léčením příznaků, nikoliv příčiny nemoci. Ani rozpuštění a zrušení měst a návrat k venkovu, ani odstranění venkova a soustředění všeho obyvatelstva do měst nebude pravděpodobně správným rozluštěním. Nové technické vymoženosti (elektřina, radio, kina, televise a nepředvídatelné nové vynálezy) umožní rovnoměrné rozsídlení lidstva, které předvídal Lenin. Desurbanisace, socialistické přebudování a posléze odumření starých měst, budování nových útvarů, které nejsou městem ani vesnicí, blíží se však spíše dnešní představě města (pásová města, socgorody, socialistická sídliště v SSSR) ukazují počátek řešení, jehož pozdější formy sotva lze dnes prorokovat, poněvadž rapidní technický rozvoj je nevypočítatelný. V kapitole „byt a domácnost 19. století" je ukázáno, jak oba dnešní hlavní stavební útvary obytné mají třídní charakter. Činžovní dům, „stroj na výnos" pro majitele, rakev pro nájemníky. Rodinný dům, přepych a representace vlastnických vrstev, opium pro proletáře. Rodinný byt a domácnost v obojích těchto útvarech je se stanoviska ekonomické práce a dělby práce formou zaostalou. V zámožných rodinách je třeba na udržení chodu velkého domu služebnictva, v chudých rodinách je hospodyně vykořisťována buď dvojí prací (výdělečnou a domácí), nebo ponižována a otročena zastaralým způsobem vedení domácnosti, těžkopádné ve svém provozu, nebo konečně je při racionalisované domácnosti vykořisťován muž, poněvadž malá domácnost nezaměstná ženu způsobem rovnocenným intensivnímu zaměstnání mužovu. Nesrovnalosti, které tu vznikají, jsou příčinou častých rozvratů měšťáckých manželství, rodinný život proletariátu byl pak již dávno rozbit a znemožněn zaměstnáním mužů, žen i dětí. — Vedení domácnosti je dnes nesmyslným starobylým plýtváním energií, diletantstvím, které brání zařazení žen do výroby v hmotné i duševní práci a tím jejich konečného zrovnoprávnění. Přes výpočet a kritiku vzorných osad a výstav bydlení, jimiž nová architektura propagovala nové bydlení po válce, přes výklad o půdorysných formách moderního bytu a domu (obsah těchto kapitol naznačuje článek K. Teigeho v 8. čísle „Žijeme": „Tři typy malého bytu"), přes výklad o zastavovacích systémech a regulacích dochází autor ke kapitole o nových formách obydlí. Ukazuje, jak proletariát, zbavený možnosti míti domácnost (muž, žena i děti zaměstnáni ve výrobě, rodina jako společenský celek zničena), logickým vývojem si osvojuje nejvyspělejší formu bytové a životní obsluhy vytvořenou kapitalistickým systémem, hotelovou formu a vytváří z tohoto počátku nový vyšší způsob bydlení a kulturního života, kolektivní města, okrsky a domy, v nichž každému dospělému obyvateli náleží malá soukromá obytná místnost, dobře vybavená a právo používati kolektivních zařízení rekreačních, kulturních a společenských. — Autor tu správně objasňuje, jak právě ze smutného faktu zničení proletář-ské rodiny vzniká nová a vývojově vyšší forma, která umožní netušený rozvoj jednotlivce, prohloubeni a očištění vztahu muže a ženy, kteří budou zbaveni otroctví a nerovnosti, zaviněné dnešní zaostalou barbarskou formou domácnosti a rodinných bytů.
Vylíčiv konkretní pokusy i teoretické názory a projekty sovětských odborníků, zhodnotiv před tím cizí i naše laboratorní projekty nového obydlí, končí Karel Teige svoji knihu krásnou úvahou o příchodu nové formy bydlení: „dnes? zítra?" — „Nelze ovšem předvídati podrobně životní způsoby a podmínky vzdálené budoucnosti; bylo by utopií, chtít věštit konkretní formy života v epoše vyvinutého socialismu . .. To, co jsme uvedli o kolektivním bydlení není, jak se domníváme, utopií, nýbrž hy-potesou o architektonickém zítřku, o zítřku bytové kultury a urbanismu a výzvou k boji o zítřek. Hypotesa, ověřená počtem dějinné pravděpodobnosti, jímž jest dialektický materialismus, marxismus."
Kniha Nejmenší byt je dílem sociologa. Je to první velká práce v české odborné literatuře, v níž jsou veškeré otázky bydlení uvažovány se stanoviska hospodářského a společenského vývoje. Toto stanovisko dává knize vnitřní pevnou jednotnost. Kritika všech dosavadních výsledků a pokusů o řešení bytové otázky i prognosa budoucích forem bydlení je založena na metodě dialektického materialismu, podle níž je správně umístěna bytová otázka jako pouhá, byť i velmi důležitá, součást celkového boje o novou společenskou a hospodářskou formu. Nejmenší byt není populární knihou; jejím účelem je, jak si autor určil, vědecká spolupráce s Mezinárodními kongresy moderní architektury a jejich výkonným výborem (CIRPAC), které vytkly problém nejmenšího bytu jako ústřední problém moderní architektury, řešitelný pouze úzkou spoluprací sociologie, ekonomiky, věd lékařských, politických a právních. — Jestliže zaujalo Československo na Mezinárodních kongresech moderní architektury významnou posici, je nutno zdůrazniti, že tohoto úspěchu bylo dosaženo z valné části právě sociologicky ujasněným a důsledným stanoviskem, jež formuloval Karel Teige v kongresové publikaci Rationelle Bebauungsweisen ve stati: Die Wohnungsfrage der Schichten des Existenzminimums. Nejmenší byt, jako obsáhlá vědecká kniha, je tedy určen především pro odborníky. Bylo by záhodno, aby především celá početná skupina architektů, kteří jsou nebo chtějí býti považováni za moderní, věnovala pečlivou pozornost tomuto dílu, které je současně výbornou učebnicí dorostu všech vysokých škol architektury. Dále by měla najíti kniha Nejmenší byt rozšíření mezi moderními sociology, národohospodáři, lékaři a všemi kulturními pracovníky, jichž se řešení bytové otázky přímo nebo nepřímo týká. Nastane-li vlivem Teigeovy knihy konečně uvědomění v celé velké skupině moderních architektů, z nichž mnozí dosud nechápou, že technický pokrok jest jen samozřejmou součástí moderního názoru architektonického, k jehož praktickému plnému rozvinutí je naprosto neodlučitelně třeba nového společenského řádu — pak bude účel knihy splněn. Dalším důsledkem bude pozvolný vliv uvědomělých odborníků na praxi. K tomuto choulostivému bodu je ovšem nutno si uvědomit, že jde dnes o vývojový přelom daleko hlubšího obsahu a daleko širšího rozsahu než v kterémkoliv okamžiku vývoje minulých dob. Jako po technologické stránce se svět za posledních sto let změnil vlivem vědy a průmyslu více než za celá předchozí tisíciletí, — jako je základní rozdíl mezi historickou a novou architekturou, tak nastává ve vývoji společenském přelom, který změní pravděpodobně společenskou a hospodářskou strukturu světa více, než se změnila za celá dosavadní dějinná období. Moderní architektura, která se krátce po válce současnou prací vůdčích odborníků v různých místech světa a Evropy ustavila v pevný útvar, jednotnější vnitřně než slohy historických období, vznikla zprvu jako nový technický a estetický systém, myšlený výrobně v rámci dosavadního společenského řádu. — Záhy se však objevila vnitřní spojitost a vzájemná podmíněnost mezi novou architekturou a novým hospodářstvím; táž propast mezi nesmírnými možnostmi výroby a úžasnou zaostalostí distribuce, kterou nedávno v Americe odhalili technokraté, rozevírá se i mezi velkolepými plány moderní architektury a současným starobylým systémem rozptýlených drobných stavebníků. Jako dospěli američtí technokraté zcela inženýrskou myšlenkovou cestou k přesvědčení o nutnosti změny starodávného distribučního řádu, jenž vyřazuje stále větší massy z možnosti konsumu gigantické výroby, stejně musí moderní architekt, i kdyby vůbec nic nevěděl o nových politických názorech a snahách, zcela logickou úvahou dospěti k přesvědčení, že podmínkou rozvinutí netušených možností nové architektury ve všech jejích oborech a zvláště v bydlení, je vítězství nového společenského systému.
Jestliže změna orientace od dekorativní „národní" architektury, po válce u nás oblíbené, k nové puristické konstrukci domů vyžadovala od architektů i obecenstva přerod spíše odbornický a tedy jaksi povrchnější, žádá současná vývojová situace další a mnohem hlubší přeměnu názorovou: je nutno, aby se celá lidská mentalita a ideologie základně měnila. — Aby tato zrněna nebyla povrchní, musí být velmi vážně a důkladně připravována. Měly by být mobilisovány celé brigády uvědomělých kulturních pracovníků, aby připravovaly vítězství onoho úseku kultury, jímž je nové bydlení. Propagace a tvoření nové ideologie není jen úkolem architektů; moderní sociologové, národohospodáři, hygienikové, lékaři a ostatní kulturní pracovníci měli by systematicky uvědomovati stále širší okruhy obyvatelstva o nutnosti nových kulturních forem, jako pokrokoví politikové připravují svojí činností nové politické formy, korrelativní novým formám kulturním.
Přihlédněte nyní k obsahu knihy Nejmenší byt. — V úvodních poznámkách o dialektice architektury a sociologii bytové formy správně prohlašuje autor bytovou otázku za problém statistiky a techniky, za součást generálního plánu na opatření hmotných i kulturních potřeb obyvatelstva. Tím jest objasněna nutnost souditi bytovou otázku názorem marxistické sociologie. — Odstavec, kde jsou formulovány úkoly architektonické avantgardy, zasloužil by samostatné úvahy, která by mohla míti název „Architektura jako věda versus architektura jako živnost". Vztahy architektonické teorie a praxe v současné přechodné době bude nutno přesně
uvážiti a formulovati. — V dalších odstavcích jsou rozebrány po sociální stránce znaky původního primitivního bytu, současného bytu vládnoucí třídy a bytu proletářského, z něhož protikladem vyrůstá budoucí forma kolektivního příbytku beztřídní společnosti. Tato osnova podrobně prohloubena v jednotlivých kapitolách tvoří pak obsah celé knihy.
V odstavci o bytové nouzi je ukázáno, že tato. nouze se týká jen proletariátu a proletarisovaných středních vrstev zchudlé inteligence: není nedostatek bytů, je však nedostatek levných bytů, neboli, mzdová úroveň pracujícího obyvatelstva je tak nízká, že tyto vrstvy nemohou být konsumenty bytové spekulace. — Není také nadbytek obyvatelstva, nadpopulace je rovněž pouze relativní, neboť jí odpovídá nadprodukce průmyslová a zemědělská. Existenční minimum nejširších vrstev je však dnes nikoliv „minimum vivendi" (minimum, s nímž lze být živ), nýbrž spíše „minimum non moriendi" (minimum, s nímž se ještě neumírá hlady). — Pro nejchudší nelze stavět ani nejmenší byty, poněvadž i nájemné v nejmenších bytech bude převyšovat jejich platební schopnost. Tím méně lze řešit bytovou nouzi proletariátu stavbou seriových rodinných domků, které ostatně jsou opiem, jež podlamuje boj o nový společenský řád. Bydlení proletariátu je pouze noclehováním. Nakupení množství nocležníků ve špinavých brlozích nájemních kasáren způsobuje vysokou úmrtnost tuberkulosou, kterou nelze odstraniti stavbou nákladných horských sanatorií.
V odstavci „mezinárodní deficit bytové otázky" je analysována bytová péče v evropských státech, je ukázáno, jak snahy odpomoci bytové nouzi jsou buď mylné nebo dokonce podvodné, jak ani největší aktivita v tomto směru (Vídeň, Frankfurt) nevedla nakonec k výsledku, poněvadž ztroskotala vždy o finanční systém, jehož podmínkami je bytová nouze neřešitelná. —
V SSSR. přes nacionalisaci domovního majetku a velkorysou výstavbu celých měst, trvá dosud bytová tíseň. — V ČSR. nedošlo ani k pokusům řešiti bytovou nouzi nejchudších vrstev. —
V dalších odstavcích je objasněn historický vývoj měst, fakt kapitalistického velkoměsta a rozpor města a vesnice, jenž, jak napsal Marx, „přetvořuje jednoho člověka v omezeného městského, jiného člověka v omezeného venkovského živočicha". — Vývoj historických a novodobých měst, „řízený" tak zvanými regulačními a stavebními řády, ukazuje, že tyto řády ustupují vždy soukromokapitalistické a exploitačni tendenci, jež vytlačuje obyvatelstvo z centra, z něhož vytváří obchodní city, hromadí proletariát v zanedbaných, nezdravě situovaných čtvrtích, z nichž vytlačuje zeleň a rekreační plochy v zájmu maximálního zisku. —
V amerických městech mrakodrapy nakupené v obchodním středu zvyšují nebezpečnou měrou hustotu obyvatelstva a způsobují tím nejtěžší poruchy dopravní. Neorganisovaný vztah bydlišť a pracovních míst zaviňuje další zhoršení dopravních obtíží, neboť nutí k denním masovým přesunům obyvatelstva v rozsahu denního stěhování národů, ztrátě nesmírného množství času dopravou, která není ani odpočinkem či rekreací, ani produktivní činností. Problém dopravy a bydlení úzce souvisí. Řešení je možné pouze překonáním výrobní anarchie a vítězstvím skutečných veřejných zájmů nad interesy soukromými. — Lék anglických zahradních měst situaci neřeší; pracovati v městě nebo na jeho opačném konci a bydleti na obvodu v zahradním předměstí je romantický omyl. Místo 8 hodin práce, 8 hodin rekreace a 8 hodin spánku je pak výsledkem 8 hodin práce, 7 hodin ztráty času dopravou, 3 hodiny soukromého života a 6 hodin spánku. — Le Corbusierovy projekty velkoměst jsou utopické předně tím, že předpokládají veliké zakladatelské činy v rámci kapitalistického hospodářství, které se však právě vyznačuje neschopností velikých plánovaných činů a spíše přírodním náhodným růstem, třebas mohutným, avšak neorganisovaným a nezvládnutelným, za druhé je v těchto projektech zcela neřešena otázka venkova. Další omyl je sociologický: stavba obydlí širokých vrstev je jen samozřejmou součástí nového společenského řádu, Le Corbusier se však domnívá, že stavbou obydlí lze zameziti příchod nové společenské formy. — Poněvadž bacilem chronické choroby současných měst je sám kapitalistický systém, je jakékoliv léčení v jeho rámci léčením příznaků, nikoliv příčiny nemoci. Ani rozpuštění a zrušení měst a návrat k venkovu, ani odstranění venkova a soustředění všeho obyvatelstva do měst nebude pravděpodobně správným rozluštěním. Nové technické vymoženosti (elektřina, radio, kina, televise a nepředvídatelné nové vynálezy) umožní rovnoměrné rozsídlení lidstva, které předvídal Lenin. Desurbanisace, socialistické přebudování a posléze odumření starých měst, budování nových útvarů, které nejsou městem ani vesnicí, blíží se však spíše dnešní představě města (pásová města, socgorody, socialistická sídliště v SSSR) ukazují počátek řešení, jehož pozdější formy sotva lze dnes prorokovat, poněvadž rapidní technický rozvoj je nevypočítatelný. V kapitole „byt a domácnost 19. století" je ukázáno, jak oba dnešní hlavní stavební útvary obytné mají třídní charakter. Činžovní dům, „stroj na výnos" pro majitele, rakev pro nájemníky. Rodinný dům, přepych a representace vlastnických vrstev, opium pro proletáře. Rodinný byt a domácnost v obojích těchto útvarech je se stanoviska ekonomické práce a dělby práce formou zaostalou. V zámožných rodinách je třeba na udržení chodu velkého domu služebnictva, v chudých rodinách je hospodyně vykořisťována buď dvojí prací (výdělečnou a domácí), nebo ponižována a otročena zastaralým způsobem vedení domácnosti, těžkopádné ve svém provozu, nebo konečně je při racionalisované domácnosti vykořisťován muž, poněvadž malá domácnost nezaměstná ženu způsobem rovnocenným intensivnímu zaměstnání mužovu. Nesrovnalosti, které tu vznikají, jsou příčinou častých rozvratů měšťáckých manželství, rodinný život proletariátu byl pak již dávno rozbit a znemožněn zaměstnáním mužů, žen i dětí. — Vedení domácnosti je dnes nesmyslným starobylým plýtváním energií, diletantstvím, které brání zařazení žen do výroby v hmotné i duševní práci a tím jejich konečného zrovnoprávnění. Přes výpočet a kritiku vzorných osad a výstav bydlení, jimiž nová architektura propagovala nové bydlení po válce, přes výklad o půdorysných formách moderního bytu a domu (obsah těchto kapitol naznačuje článek K. Teigeho v 8. čísle „Žijeme": „Tři typy malého bytu"), přes výklad o zastavovacích systémech a regulacích dochází autor ke kapitole o nových formách obydlí. Ukazuje, jak proletariát, zbavený možnosti míti domácnost (muž, žena i děti zaměstnáni ve výrobě, rodina jako společenský celek zničena), logickým vývojem si osvojuje nejvyspělejší formu bytové a životní obsluhy vytvořenou kapitalistickým systémem, hotelovou formu a vytváří z tohoto počátku nový vyšší způsob bydlení a kulturního života, kolektivní města, okrsky a domy, v nichž každému dospělému obyvateli náleží malá soukromá obytná místnost, dobře vybavená a právo používati kolektivních zařízení rekreačních, kulturních a společenských. — Autor tu správně objasňuje, jak právě ze smutného faktu zničení proletář-ské rodiny vzniká nová a vývojově vyšší forma, která umožní netušený rozvoj jednotlivce, prohloubeni a očištění vztahu muže a ženy, kteří budou zbaveni otroctví a nerovnosti, zaviněné dnešní zaostalou barbarskou formou domácnosti a rodinných bytů.
Vylíčiv konkretní pokusy i teoretické názory a projekty sovětských odborníků, zhodnotiv před tím cizí i naše laboratorní projekty nového obydlí, končí Karel Teige svoji knihu krásnou úvahou o příchodu nové formy bydlení: „dnes? zítra?" — „Nelze ovšem předvídati podrobně životní způsoby a podmínky vzdálené budoucnosti; bylo by utopií, chtít věštit konkretní formy života v epoše vyvinutého socialismu . .. To, co jsme uvedli o kolektivním bydlení není, jak se domníváme, utopií, nýbrž hy-potesou o architektonickém zítřku, o zítřku bytové kultury a urbanismu a výzvou k boji o zítřek. Hypotesa, ověřená počtem dějinné pravděpodobnosti, jímž jest dialektický materialismus, marxismus."
 |
0 komentářů
přidat komentář
