Dům umění v Českých Budějovicích 1998-2013 - recenze publikace
Českobudějovický Dům umění se za bezmála dvě desetiletí působení Michala Škody v jeho čele dostal do pozice asi nejzajímavější tuzemské galerie svého druhu. Stalo se tak především díky Škodově jasné a důsledné dramaturgii a koncepci, s níž dává v galerii prostor především autorům, kteří mu jsou blízcí svou racionální, reduktivní a konceptuální tvorbou. Dům umění tak na rozdíl od jiných lokálních městských galerií překračuje hned dvěma způsoby hranice svého regionu – jednak tím, že Škoda otevírá prostor umělcům působícím mimo region či dokonce etablovaným tvůrcům ze zahraničí; a pak také významem galerie, kterou je nutno chápat bok po boku jiných institucí nacházejících se nejčastěji v metropoli. Proto je zajímavé, že dění v galerii pod vedením Michala Škody nyní mapuje samostatná publikace.
Kniha zachycuje celkem 151 výstav, které se v galerii konaly v letech 1998–2013. Každé z nich patří několik stran s fotografiemi, textem a stručným medailonem autora. Knihu uvozují obsáhlé úvodní texty Terezie Nekvindové, Jiří Ptáčka, Karla Císaře, Karolíny Jirkalové a Adama Gebriana a rozhovor Terezie Nekvindové s Michalem Škodou.
O nepřehlédnutelném postavení galerie v kontextu tuzemské výtvarné scény již nemůže být pochyb. Pro mne osobně je ale zajímavější to, že Škoda v galerii začal nabízet prostor i pro prezentaci architektury. Zprvu tak jednou ročně představil některého z etablovaných architektů střední a starší generace – na přelomu let 2000/2001 zde proběhla výstava Josefa Pleskota a v následujících letech pak Romana Kouckého (2002), Ivana Kroupy (2004), Ladislava Lábuse (2005), Aleny Šrámkové (2007) a Martina Rajniše (2010). V létě roku 2009 patřila galerie jedinému architektonickému dílu – byl zde představen “rejnok”, koncertní budova pro České Budějovice od studia Future Systems Jana Kaplického. Formát těchto výstav byl dalo by se říci standardní –architektura byla návštěvníkům přiblížena pomocí fotografií, skic či modelů.
Už jen fakt, že se v regionální výtvarné galerii představí jednou do roka některý z předních českých architektů, si zasloužil uznání. Na přelomu let 2011 a 2012 však dostávají výstavy poněkud jiný směr a dění v galerii začíná být zajímavější v mnohem širším měřítku. Tehdy se zde představilo studio Projektil architekti. Ruku v ruce s generačním skokem došlo k posunu i v samotné koncepci výstavy, na které se kromě samotných architektů podíleli i kurátor Vít Havránek ve spolupráci s Adamem Gebrianem a Petrem Babákem. Stavby byly prezentovány prostřednictvím všednodenních fotografií jejich běžných uživatelů. Architekti se zároveň představili i v teoretické rovině.
O pouhé dva měsíce později pak galerie patřila architektům ještě mladším, kteří rovněž místo sebeprezentace svých projektů a realizací vsadili na teoretičtější notu – A1 Architects zde představili své téma neomezeného bydlení v omezeném prostoru. Nedlouho poté na ně částečně tématicky navazují jejich vrstevníci Mjölk architekti, kteří svůj malý dům v podobě “městského posedu” umisťují přímo do prostoru náměstí a galerii transformují na své vlastní studio.
V následujícím roce 2013 přichází další zlom. Škoda představuje prvního zahraničního architekta, když mladý japonský architekt Takeši Hosaka zaplňuje galerii křehkou instalací ze svých skic a opět do prostoru náměstí Přemysla Otakara II. umisťuje několik objektů. Koncem roku pak Škoda do Českých Budějovic přivádí švýcarského architekta s českými kořeny Miroslava Šika s variací jeho výstavy A nyní ansámbl!!! připravenou původně pro benátské bienále. Mezinárodně věhlasný Šik v době svého krátkého porevolučního pedagogického působení na pražské fakultě architektury výrazně ovlivnil několik dnes výrazných architektů střední generace a tak není divu, že jeho první výstava na našem území vyvolala doslova tažení architektů z celé republiky na její vernisáž a s ní spojenou přednášku.
V této chvíli, dalo by se říci v tom nejlepším, publikace o Domě umění končí – nicméně příběh může pokračovat. V loňském roce se zde opět originálním způsobem představil pražský MCA Ateliér Pavly Melkové a Miroslava Cikána. A krátce poté zaplňuje jimi pozvaný švýcarský architekt Gion A. Caminada pražskou Betlémskou kapli posluchači své přednášky, na kterou navazuje výstava – a nyní už nezbývá než dodat – kde jinde, než v Českých Budějovicích.
Mohlo by se zdát, že stále větší prostor pro vystavování architektury má paralelu s narůstajícím zájmem o toto téma v celé společnosti. Je to ale bohužel spíše přání, než skutečnost. Dům umění, který se ostatně už nyní označuje za Galerii současného umění a architektury, je i v porovnání s ryze architektonickými galeriemi a několika dalšími institucemi, v jejichž výstavním programu se na architekturu občas dostane, velmi unikátní. Spíše než všeobecný trend se jedná o přínos samotného Michala Škody – to, jak blízko má Michal Škoda k architektuře, lze vysledovat i v jeho samotné tvorbě či výběru ostatních vystavujících, kteří se tématem prostoru zabývají a při svých výstavách často reagují právě na konkrétní prostor galerie. Napovídá tomu i fotografická prezentace výstav v publikaci, ve které jde především o zachycení atmosféry galerie a vystavovaných děl v celkovém kontextu. Rozšíření výstavního programu i o nejmladší a zahraniční architekty otevřelo dveře k vystavování architektury nekonvenčním způsobem, což může být pro tuzemskou scénu jen přínosem. Prozatím však žádný z architektů nebo architektonických týmů neproměnil galerijní prostor tak dramaticky, jako hned několik výtvarných umělců (za všechny například Tomáš Džadoň s úpravou galerie pro výstavu Václava Stratila nebo Dominik Lang). Doufejme ale, že v tomto ohledu můžeme čekat mnoho zajímavého v budoucnu.
Pro koho a proč je tedy kniha o šestnácti prvních letech fungování této galerie? Sebeprezentací? Připomínkou pro ty, kteří dění v galerii dlouhodobě zblízka sledují? Studijním materiálem, jak to (ne)dělat pro ostatní kurátory a ředitele galerií? Představení výseku jmen etablovaných umělců a architektů – bez ohledu na to, do jaké míry se o nich dalo mluvit coby o etablovaných v době, kdy se v galerii představili? Pro mě osobně byla tato publikace impulzem. K tomu, abych se po letech registrování toho, že tato instituce někde na jihu existuje, a výčitkách svědomí, že jsem pár zdejších zajímavých a podstatných výstav prošvihl, konečně vydal na cestu. Ve středečním aprílovém podvečeru tak s obrovským zpožděním dobíhám vylidněným historickým centrem Českých Budějovic do míst, kde dle předchozích instrukcí tuším vchod do galerie. Místo samé jako by od vstupu záměrně odrazovalo, nicméně o patro výše vcházím do čistě bílého výstavního prostoru, abych zjistil, že z Prahy zažitá strategie – přijít pozdě do toho nejlepšího – zde nefunguje a vernisáž se už po hodině chýlí ke konci. Na subtilní krásu zachycenou na fotografiích staveb od RCR Arquitectes mi tak zbývá slabá čtvrthodinka. I tak ale odcházím s přesvědčením, že sem se budu vracet – a další plánovaný program, o kterém se jen tak mimochodem doslechnu, mě v tom jen utvrzuje.
Více informací >
Kniha zachycuje celkem 151 výstav, které se v galerii konaly v letech 1998–2013. Každé z nich patří několik stran s fotografiemi, textem a stručným medailonem autora. Knihu uvozují obsáhlé úvodní texty Terezie Nekvindové, Jiří Ptáčka, Karla Císaře, Karolíny Jirkalové a Adama Gebriana a rozhovor Terezie Nekvindové s Michalem Škodou.
O nepřehlédnutelném postavení galerie v kontextu tuzemské výtvarné scény již nemůže být pochyb. Pro mne osobně je ale zajímavější to, že Škoda v galerii začal nabízet prostor i pro prezentaci architektury. Zprvu tak jednou ročně představil některého z etablovaných architektů střední a starší generace – na přelomu let 2000/2001 zde proběhla výstava Josefa Pleskota a v následujících letech pak Romana Kouckého (2002), Ivana Kroupy (2004), Ladislava Lábuse (2005), Aleny Šrámkové (2007) a Martina Rajniše (2010). V létě roku 2009 patřila galerie jedinému architektonickému dílu – byl zde představen “rejnok”, koncertní budova pro České Budějovice od studia Future Systems Jana Kaplického. Formát těchto výstav byl dalo by se říci standardní –architektura byla návštěvníkům přiblížena pomocí fotografií, skic či modelů.
Už jen fakt, že se v regionální výtvarné galerii představí jednou do roka některý z předních českých architektů, si zasloužil uznání. Na přelomu let 2011 a 2012 však dostávají výstavy poněkud jiný směr a dění v galerii začíná být zajímavější v mnohem širším měřítku. Tehdy se zde představilo studio Projektil architekti. Ruku v ruce s generačním skokem došlo k posunu i v samotné koncepci výstavy, na které se kromě samotných architektů podíleli i kurátor Vít Havránek ve spolupráci s Adamem Gebrianem a Petrem Babákem. Stavby byly prezentovány prostřednictvím všednodenních fotografií jejich běžných uživatelů. Architekti se zároveň představili i v teoretické rovině.
O pouhé dva měsíce později pak galerie patřila architektům ještě mladším, kteří rovněž místo sebeprezentace svých projektů a realizací vsadili na teoretičtější notu – A1 Architects zde představili své téma neomezeného bydlení v omezeném prostoru. Nedlouho poté na ně částečně tématicky navazují jejich vrstevníci Mjölk architekti, kteří svůj malý dům v podobě “městského posedu” umisťují přímo do prostoru náměstí a galerii transformují na své vlastní studio.
V následujícím roce 2013 přichází další zlom. Škoda představuje prvního zahraničního architekta, když mladý japonský architekt Takeši Hosaka zaplňuje galerii křehkou instalací ze svých skic a opět do prostoru náměstí Přemysla Otakara II. umisťuje několik objektů. Koncem roku pak Škoda do Českých Budějovic přivádí švýcarského architekta s českými kořeny Miroslava Šika s variací jeho výstavy A nyní ansámbl!!! připravenou původně pro benátské bienále. Mezinárodně věhlasný Šik v době svého krátkého porevolučního pedagogického působení na pražské fakultě architektury výrazně ovlivnil několik dnes výrazných architektů střední generace a tak není divu, že jeho první výstava na našem území vyvolala doslova tažení architektů z celé republiky na její vernisáž a s ní spojenou přednášku.
V této chvíli, dalo by se říci v tom nejlepším, publikace o Domě umění končí – nicméně příběh může pokračovat. V loňském roce se zde opět originálním způsobem představil pražský MCA Ateliér Pavly Melkové a Miroslava Cikána. A krátce poté zaplňuje jimi pozvaný švýcarský architekt Gion A. Caminada pražskou Betlémskou kapli posluchači své přednášky, na kterou navazuje výstava – a nyní už nezbývá než dodat – kde jinde, než v Českých Budějovicích.
Mohlo by se zdát, že stále větší prostor pro vystavování architektury má paralelu s narůstajícím zájmem o toto téma v celé společnosti. Je to ale bohužel spíše přání, než skutečnost. Dům umění, který se ostatně už nyní označuje za Galerii současného umění a architektury, je i v porovnání s ryze architektonickými galeriemi a několika dalšími institucemi, v jejichž výstavním programu se na architekturu občas dostane, velmi unikátní. Spíše než všeobecný trend se jedná o přínos samotného Michala Škody – to, jak blízko má Michal Škoda k architektuře, lze vysledovat i v jeho samotné tvorbě či výběru ostatních vystavujících, kteří se tématem prostoru zabývají a při svých výstavách často reagují právě na konkrétní prostor galerie. Napovídá tomu i fotografická prezentace výstav v publikaci, ve které jde především o zachycení atmosféry galerie a vystavovaných děl v celkovém kontextu. Rozšíření výstavního programu i o nejmladší a zahraniční architekty otevřelo dveře k vystavování architektury nekonvenčním způsobem, což může být pro tuzemskou scénu jen přínosem. Prozatím však žádný z architektů nebo architektonických týmů neproměnil galerijní prostor tak dramaticky, jako hned několik výtvarných umělců (za všechny například Tomáš Džadoň s úpravou galerie pro výstavu Václava Stratila nebo Dominik Lang). Doufejme ale, že v tomto ohledu můžeme čekat mnoho zajímavého v budoucnu.
Pro koho a proč je tedy kniha o šestnácti prvních letech fungování této galerie? Sebeprezentací? Připomínkou pro ty, kteří dění v galerii dlouhodobě zblízka sledují? Studijním materiálem, jak to (ne)dělat pro ostatní kurátory a ředitele galerií? Představení výseku jmen etablovaných umělců a architektů – bez ohledu na to, do jaké míry se o nich dalo mluvit coby o etablovaných v době, kdy se v galerii představili? Pro mě osobně byla tato publikace impulzem. K tomu, abych se po letech registrování toho, že tato instituce někde na jihu existuje, a výčitkách svědomí, že jsem pár zdejších zajímavých a podstatných výstav prošvihl, konečně vydal na cestu. Ve středečním aprílovém podvečeru tak s obrovským zpožděním dobíhám vylidněným historickým centrem Českých Budějovic do míst, kde dle předchozích instrukcí tuším vchod do galerie. Místo samé jako by od vstupu záměrně odrazovalo, nicméně o patro výše vcházím do čistě bílého výstavního prostoru, abych zjistil, že z Prahy zažitá strategie – přijít pozdě do toho nejlepšího – zde nefunguje a vernisáž se už po hodině chýlí ke konci. Na subtilní krásu zachycenou na fotografiích staveb od RCR Arquitectes mi tak zbývá slabá čtvrthodinka. I tak ale odcházím s přesvědčením, že sem se budu vracet – a další plánovaný program, o kterém se jen tak mimochodem doslechnu, mě v tom jen utvrzuje.
Více informací >
0 komentářů
přidat komentář
