Profesor František Dvořák přibližuje památky široké veřejnosti

Praha - Poutavě vyprávět o památkách a umělcích, z nichž mnohé dobře znal i osobně, dokáže významný český historik umění František Dvořák, který se 17. dubna dožívá pětadevadesáti let. Je autorem více než pětatřiceti monografií, z nichž řada byla přeložena do cizích jazyků, včetně japonštiny. Do širšího povědomí se profesor Dvořák zapsal svými pořady o historii Prahy, zejména o Karlově mostě. Napsal ale třeba i průvodce pařížskou galerií Louvre a italskými Benátkami.
    "Kreslit neumím a ani například na plastické ztvárnění z hlíny nemám vůbec cit," přiznal profesor Dvořák, jehož záběr v publikování o výtvarném umění je neobyčejně široký. O pražských památkách napsal například knihy Po Karlově mostě, Po Královské cestě, Po Pražském hradě a okolí a O Národním divadle. Vydal též Stručný přehled vývoje uměleckých slohů v českých zemích či publikaci o francouzském moderním umění v českých sbírkách.
    S mnoha umělci, o nichž psal, jej pojilo i osobní přátelství, například s Františkem Tichým, Janem Zrzavým, Kamilem Lhotákem a Václavem Špálou. Své vzpomínky nejen na ně zaznamenal v knihách Můj život s uměním a Okamžiky s umělci. Psal ale nejen o českých výtvarnících, je autorem kupříkladu monografie o kresbách Henri Matisse, jeho kniha o kresbách Hanse Holbeina vyšla i v nakladatelstvích v Paříži, Vídni, Bayreuthu či americké Minnesotě.
    František Dvořák se narodil v obci Červenka u Olomouce. Za války si udělal pedagogický kurz a krátce učil. Po osvobození se vydal do Prahy studovat srovnávací literaturu, ale nakonec zvolil dějiny umění a estetiky. Na stipendium neměl nárok, neboť jeho otec strojvůdce měl prý slušný plat. Jenže rodiče chtěli, aby se vrátil k učitelské profesi. "Každý dopis od maminky končil slovy: Františku, nech těch študií a pojeď domů," vysvětlil Dvořák, proč si na studia musel vydělávat; psal pro časopisy a externě pracoval v Národní galerii.
    Na přednášky literatury ale s nadšením docházel a mimo jiné se tam seznámil s Jaroslavou Natálii Křížkovou, kterou si v roce 1948 vzal za manželku a s níž má dva syny. Oba jdou v otcových stopách - mladší Daniel (61) je scénografem a působil též jako ředitel Národního divadla v Praze a Národního divadla v Brně a starší Jan (64) je divadelním teoretikem.
    Hned po absolutoriu dějin umění sbíral František Dvořák cenné zkušenosti jako asistent slavného historika umění Václava Viléma Štecha na Akademii výtvarných umění v Praze. "Úvazek u Štecha jsem měl dvanáct hodin týdně, byl jsem proto většinou doma, a tak k nám chodili výtvarníci," vzpomněl Dvořák, který tehdy napsal své první knížky, mj. o barokním portrétistovi Janu Kupeckém. Jelikož ale odmítl vstoupit do komunistické strany, tak ho z akademiie vyhodili.
    "Pozor na teoretiky, jmenovitě na Františka Dvořáka, který vyslovuje podivné názory, jež nejsou v souladu se socialistickým realismem," psal o něm tehdejší režim. Od roku 1960 pracoval v Národní galerii, kde vedl oddělení moderní grafiky. Několik let vyučoval dějiny umění na střední uměleckoprůmyslové škole v Praze, než v roce 1969 získal v konkurzu místo na katedře dějin umění univerzity v Olomouci. Tam dojížděl přednášet z Prahy šestnáct let.
    V roce 1993 byl František Dvořák jmenován profesorem Filozofické fakulty UK v Praze, kde až do svých devadesáti let přednášel. V roce 2010 převzal z rukou ministra kultury vyznamenání Artis Bohemiae Amicis za šíření dobrého jména české kultury a týž rok mu prezident Václav Klaus udělil Zlatou plaketu prezidenta republiky.