Do not follow this link, or your host will be blocked from this site. This is a spider trap.
PŘIHLÁSIT SE  (trvale)
Uživatel:
Heslo:
Zapomněli jste heslo?
Registrace nového čtenáře
archiweb

HLEDEJ v sekci     
Kdo chce developerem býti, musí s památkáři výti
Kdo chce developerem býti, musí s památkáři výti

Ačkoli někteří si od tohoto tématu slibovali názorové jiskření a kontroverze, vše, co tady zaznělo, svědčí o tom, že vztahy mezi investory a památkáři jsou konstruktivní a v diskusích dokážeme najít shodu! – zhruba tak Naďa Goryczková, hlava Národního památkového ústavu, zhodnotila průběh konference Křižovatky architektury 2014, která se letos konala pod názvem „Investor a památkář: kolegové nebo soupeři?“ 3. června v NTK v Praze. Inu – v posledním diskusním panelu konference a hlavně v jejích kuloárech téma rezonovalo trochu jinak. Vztahy mezi těmi, kteří chrání naše architektonické dědictví, a těmi, kteří chtějí stavět, zjevně úplně idylické nejsou.

Stížností – byť jen zřídkavě ventilovaných veřejně – mají investoři hodně a vypadá to, že leckteré mají reálný základ. Byť nepochybně ještě i dnes existuje nemálo takových, kteří by pro logistický areál byli ochotni zbourat románskou baziliku.

A na co si v tomto ohledu investoři, respektive developeři, respektive architekti stěžují? Není toho zrovna málo:
  • zneužívání a vrtkavost institutu národní kulturní památky (Koupíte od veřejného sektoru pár hektarů půdy, kde se nachází jakási stará budova. Na pozemku vyprojektujete – ve spolupráci s veřejným sektorem – nějaký komplex budov. Poté ovšem – opět – veřejný sektor tu budovu prohlásí za nedotknutelnou památku. To se víceméně rovná vyvlastnění, protože povinností majitele takového objektu je mnoho, práv logicky málo.);
  • trojkolejnost památkové péče (ministerstvo kultury, NPÚ, výkonné orgány státní správy);
  • často příliš subjektivní názory památkářů a jejich neochota k diskusi;
  • nevypočitatelnost (Pár měsíců hledáte řešení a kompromis v diskusi s odpovědným pracovníkem. Najednou dojde k personální výměně a začínáte znovu.);
  • konzervativismus a fundamentalismus v podobě malého pochopení pro koexistenci staré a nové výstavby, která by odpovídala změněným podmínkám a také stavebním normám: „Než výtah, ať to raději spadne!“
  • neznalost stavebního práva („Vždyť nemusíme vše opravovat, na to opravdu nemáme prostředky. Řada objektů může pomalu chátrat, ale přitom mohou fungovat jako dominanta lokality a místo sociálních kontaktů.“ Slova někoho, kdo nezná povinnosti a odpovědnost majitele jakéhokoli stavebního objektu.)
  • systém „ric nebo nic“. Jinak řečeno: nízká ochota k ochraně částečné, zachování jen nějakého skutečně cenného prvku či detailu stavby, zatímco ostatní by se podle soudobých potřeb přestavělo. Odborníci tvrdí, že to vyplývá z neznalosti projektování a samotného stavebního procesu;
  • pomalost a nepružnost rozhodovacích procesů.
Tento katalog více či méně oprávněných výtek by jistě mohl být delší, přesto by bylo omylem myslet si, že mezi památkáři a investory zuří nějaká válka. Je naopak jasné, že druzí první přinejmenším snášejí – a snad i vice versa. Pro stavebníky je absolvování procedur, souvisejících s památkovou péčí, standardní součástí procesu výstavby jako třeba EIA či prověrka požární bezpečnosti. V moderní společnosti výstavba prostě nutně musí být hodně striktně regulovaná a zejména profesionální stavebník to chápe.

Objížďky se nevyplatí nikomu
Systém či orgány památkové péče jistě lze (a leckdo by podotknul: zvláště u nás!) obejít, podplatit, oklamat či podvést. Zákonů dbalý a hlavně osvícený stavebník (a čím větší projekt, tím více osvícenosti je zapotřebí) to ale nedělá. Prostě ví, že památková péče, byť nedokonale a s problémy a často proti naší vůli, chrání to, co je v Česku cenné a atraktivní. Nejde přitom jenom o zástupy zahraničních turistů. Historické architektonické dědictví je nepochybně jedním z hlavních aktiv této země a lze jen stěží docenit, zhodnotit a dopočítat, jak mnoho a jakými způsoby se na její prosperitě a kvalitě našeho života podílí.

Na straně stavebníků je tak v dialogu s památkáři na místě střídmost, trpělivost, pochopení pro širší souvislosti jejich projektu a snad také trochu velkorysosti. Strana druhá by zase měla vidět věci reálně, vnímat i ekonomické parametry a každou stavbu také v širším kontextu: žijeme v XXI. století, všechno skutečně zachránit nelze a lepší nepříliš vydařená konverze než ruina, která degraduje celé své okolí. „Není proč si myslet, že naše doba je méně hodnotná a méně cenná než ty předchozí!“ – řekl na už zmíněné konferenci architekt, který se mj. významným způsobem podílí na záchraně baťovského areálu ve Zlíně. Slova hodná zaznamenání. Moudrý člověk se samozřejmě dívá hlavně dopředu – ale také se často a bedlivě ohlíží. Bylo by proto dobré, kdyby stavebníci i památkáři svůj vztah viděli – když už ne pozitivněji – jako svého druhu manželství z rozumu. Ta koneckonců bývají nejtrvanlivější. A jejich dítka dobře vychovaná.

Autor: Petr Bým, Stavební fórum
Zdroj: ABF, s.r.o.
Vložil: Tisková zpráva, 12.06.14 08:15
Návštěvnost: 1624 čtenářů
Sdílet: 
Poslat odkaz na tuto stránku e-mailem
Vaše jméno Vaše emailová adresa
Váš vzkaz
Na tyto adresy (oddělte čárkou)   
Související články
Komentáře
Předmět Autor Datum
show all comments add comment
Burza práce
Aktuálně
Kalendář akcí
arrow
Červenec 2017
arrow
Denní zprávy
e-SHOP
BLOG - poslední články
Poslední komentáře
BLOG - poslední komentáře
TOPlist © archiweb.cz 1997-2017
Všechny materiály zveřejněné na těchto www stránkách podléhají autorskému zákonu (č.121/2000 Sb.). Publikování nebo šíření obsahu je bez písemného souhlasu provozovatele zakázáno.
archiweb.cz využívá agenturní zpravodajství ČTK, která si vyhrazuje veškerá práva. Publikování nebo další šíření obsahu ze zdrojů ČTK je výslovně zakázáno bez předchozího písemného souhlasu ČTK.