Palác Spolkové rady - opomíjený skvost mezi berlínskými památkami
Berlín - Ve stínu světoznámé budovy Říšského sněmu, sídla dolní komory německého parlamentu, se v Berlíně krčí historický palác Spolkové rady, kde zasedají členové druhé komory zákonodárného sboru. Ačkoli se nachází v samotném centru města, nepostávají před ním zástupy zahraničních turistů jako před proslulejším "legislativním bratříčkem" a jeho podobu by si okamžitě nevybavil asi ani každý Němec. Neprávem, neboť není v Berlíně mnoho památek, které by tolik odrážely převratné dějiny Německa za poslední století, jako právě sídlo Spolkové rady.
V místech, kde dnes stojí rozsáhlý neoklasicistní komplex od architekta Friedricha Schulzeho-Kolbitze, v minulosti fungovala pruská královská porcelánka a žila tu rodina věhlasného skladatele Felixe Mendelssohna Bartholdyho. Po vyhlášení Německého císařství v roce 1871 tehdejší budovy nechal zabrat kancléř Bismarck a nastěhoval do nich původní Říšský sněm. Když němečtí poslanci o 23 let později dostali své současné reprezentativní sídlo, byla jejich prozatímní adresa zbořena a v roce 1904 tam vyrostl palác pruské Panské sněmovny.
"Sídlo šlechtické komory tu bylo do roku 1918, pak tu zasedala Pruská státní rada, jejímž prezidentem byl mladý Konrad Adenauer, a za nacismu ji zabralo ministerstvo letectví Hermanna Göringa. Po druhé světové válce se uvažovalo, že by tu sídlila vláda NDR, ale nakonec ji získala akademie věd, která rozbombardované jádro nechala zabetonovat a do zbytku nastěhovala své kanceláře," vyjmenovala v rychlosti další nájemníky této budovy průvodkyně Antje Lorenzová.
Na stavbě se asi ze všeho nejvíce podepsala komunistická éra. Stála totiž hned u Berlínské zdi, a tak musela mít zazděná i všechna okna vedoucí na "kapitalistický Západ". "Po pádu režimu byla tato budova takříkajíc znovu objevena. Po rozhodnutí v roce 1996 přestěhovat Spolkovou radu z Bonnu do Berlína prošla rekonstrukcí a po více než sto letech převratných dějin je tu od roku 2000 doma demokratický parlament," zakončila Lorenzová exkurzi historií paláce i samotného Německa.
Ta se promítla i do současné podoby sídla Spolkové rady. Zvenku stále vypadá jako honosná sněmovna pruských šlechticů, jejíž majestátnost narušují jen auta, která neustále projíždějí po rušné Lipské ulici. Pozůstatky dávné pompéznosti najde návštěvník i uvnitř, vinou válečných událostí a necitlivých sanačních zásahů socialistických inženýrů ale musely interiéry na mnoha místech obléct modernější kabát.
"Architekt Schweger se tu pokusil zachovat celou historii budovy i symbolizovat novou dobu. Hezky se tu tak ukazuje přechod od staré k nové architektuře a zároveň se tu pokouší odpovídajícím způsobem reprezentovat moderní parlament," poznamenala k tomu Lorenzová. Nejviditelnějším soudobým prvkem je samotný zasedací sál Spolkové rady, vyvedený celý v béžové a hnědé barvě s proskleným stropem.
Během prohlídek si návštěvníci mohou sednout do lavic určených normálně pouze vysoce postaveným politikům a usměvavá průvodkyně se jim přitom snaží objasnit specifické fungování tohoto zákonodárného orgánu. Už jen způsob, jakým se člověk stane jeho členem, je podle ní unikátní a nemá ve světě obdoby. Do rady se totiž nevolí, ale automaticky v ní zasedne ten, kdo se v některé z 16 německých spolkových zemích stane ministrem.
Spolková rada je složena ze zástupců regionálních vlád a ačkoli je druhou komorou parlamentu, neschvaluje všechny zákony. "Obecně platí, že schvaluje ty, které se nějak dotýkají zájmů zemí. Neplatí to ale absolutně a i sami poslanci často nemají do poslední chvíle jasno, zda o tom daném návrhu bude hlasovat i Spolková rada. Mnohdy záleží na jediném slovíčku v zákoně," přiblížila složitou legislativní praxi v Německu mluvčí rady Camilla Linkeová. U ostatních zákonů stačí, že proti nim druhá komora nevznese námitku, a mohou tak vstoupit v platnost.
Jelikož ji tvoří zemští ministři a premiéři, schází se většinou jen jednou za měsíc. Mimo zasedání si tuto památku mohou přijít prohlédnout třeba turisti. "Máme velkou poptávku, ale tuto budovu nelze navštívit spontánně. Zájemci se musí z bezpečnostních důvodů předem nahlásit. Ročně máme asi 70.000 návštěvníků," doplnila Lorenzová a uznala, že oproti třem milionům návštěvníků ročně v bedekry propagovaném Říšském sněmu je Spolková rada výrazně menším turistickým magnetem.
V místech, kde dnes stojí rozsáhlý neoklasicistní komplex od architekta Friedricha Schulzeho-Kolbitze, v minulosti fungovala pruská královská porcelánka a žila tu rodina věhlasného skladatele Felixe Mendelssohna Bartholdyho. Po vyhlášení Německého císařství v roce 1871 tehdejší budovy nechal zabrat kancléř Bismarck a nastěhoval do nich původní Říšský sněm. Když němečtí poslanci o 23 let později dostali své současné reprezentativní sídlo, byla jejich prozatímní adresa zbořena a v roce 1904 tam vyrostl palác pruské Panské sněmovny.
"Sídlo šlechtické komory tu bylo do roku 1918, pak tu zasedala Pruská státní rada, jejímž prezidentem byl mladý Konrad Adenauer, a za nacismu ji zabralo ministerstvo letectví Hermanna Göringa. Po druhé světové válce se uvažovalo, že by tu sídlila vláda NDR, ale nakonec ji získala akademie věd, která rozbombardované jádro nechala zabetonovat a do zbytku nastěhovala své kanceláře," vyjmenovala v rychlosti další nájemníky této budovy průvodkyně Antje Lorenzová.
Na stavbě se asi ze všeho nejvíce podepsala komunistická éra. Stála totiž hned u Berlínské zdi, a tak musela mít zazděná i všechna okna vedoucí na "kapitalistický Západ". "Po pádu režimu byla tato budova takříkajíc znovu objevena. Po rozhodnutí v roce 1996 přestěhovat Spolkovou radu z Bonnu do Berlína prošla rekonstrukcí a po více než sto letech převratných dějin je tu od roku 2000 doma demokratický parlament," zakončila Lorenzová exkurzi historií paláce i samotného Německa.
Ta se promítla i do současné podoby sídla Spolkové rady. Zvenku stále vypadá jako honosná sněmovna pruských šlechticů, jejíž majestátnost narušují jen auta, která neustále projíždějí po rušné Lipské ulici. Pozůstatky dávné pompéznosti najde návštěvník i uvnitř, vinou válečných událostí a necitlivých sanačních zásahů socialistických inženýrů ale musely interiéry na mnoha místech obléct modernější kabát.
"Architekt Schweger se tu pokusil zachovat celou historii budovy i symbolizovat novou dobu. Hezky se tu tak ukazuje přechod od staré k nové architektuře a zároveň se tu pokouší odpovídajícím způsobem reprezentovat moderní parlament," poznamenala k tomu Lorenzová. Nejviditelnějším soudobým prvkem je samotný zasedací sál Spolkové rady, vyvedený celý v béžové a hnědé barvě s proskleným stropem.
Během prohlídek si návštěvníci mohou sednout do lavic určených normálně pouze vysoce postaveným politikům a usměvavá průvodkyně se jim přitom snaží objasnit specifické fungování tohoto zákonodárného orgánu. Už jen způsob, jakým se člověk stane jeho členem, je podle ní unikátní a nemá ve světě obdoby. Do rady se totiž nevolí, ale automaticky v ní zasedne ten, kdo se v některé z 16 německých spolkových zemích stane ministrem.
Spolková rada je složena ze zástupců regionálních vlád a ačkoli je druhou komorou parlamentu, neschvaluje všechny zákony. "Obecně platí, že schvaluje ty, které se nějak dotýkají zájmů zemí. Neplatí to ale absolutně a i sami poslanci často nemají do poslední chvíle jasno, zda o tom daném návrhu bude hlasovat i Spolková rada. Mnohdy záleží na jediném slovíčku v zákoně," přiblížila složitou legislativní praxi v Německu mluvčí rady Camilla Linkeová. U ostatních zákonů stačí, že proti nim druhá komora nevznese námitku, a mohou tak vstoupit v platnost.
Jelikož ji tvoří zemští ministři a premiéři, schází se většinou jen jednou za měsíc. Mimo zasedání si tuto památku mohou přijít prohlédnout třeba turisti. "Máme velkou poptávku, ale tuto budovu nelze navštívit spontánně. Zájemci se musí z bezpečnostních důvodů předem nahlásit. Ročně máme asi 70.000 návštěvníků," doplnila Lorenzová a uznala, že oproti třem milionům návštěvníků ročně v bedekry propagovaném Říšském sněmu je Spolková rada výrazně menším turistickým magnetem.
0 komentářů
přidat komentář
