Kolonie, hra inspirovaná smutným osudem pražské kolonie Buďánka v Košířích

Divadlo Na zábradlí uvedlo ve světové premiéře inscenaci Lucie Ferenzové Kolonie inspirovanou smutným  osudem pražské kolonie Buďánka v Košířích.

Zde mezi ruinami stojí dnes už jediný domek. V bující zeleni působí jako memento zaniklé vesnice uprostřed města. Během dvacetiletého porevolučního boje s nezájmem, pasivitou a korupčním prostředím úřadů zchátrala jedinečná památka, odborníky nazývaná pražským Montmartrem či smíchovskou Zlatou uličkou. Vlastníkem tohoto posledního domku zůstal Ludvík Hradilek a nadále zde pobývá jeho dcera. Právě ze setkávání s Anežkou Hradilkovou vycházela Lucie Ferenzová při psaní hry a její fantazijní vzpomínky na dětství v této "vesnici ve městě" tvoří jádro celého příběhu.

Tématem inscenace je paměť a všechny její schopnosti vybavovat si, zpřítomňovat a tradovat příběh; stejně tak jako vůle zapomínat či účelově měnit minulost.

„V inscenaci se nejen vracíme do sedmdesátých a osmdesátých let, kdy domek obýval pražský underground a disent; ale vycházíme i z pohledu nejmladší obyvatelky domku, která zde nyní žije. Na příběhu tří generací žen, z nichž každá se musí s dědictvím tohoto místa vyrovnat po svém, se dotýkáme tajemství paměti, osobní i společné, jakési až kmenové příslušnosti; otázky odpovědnosti a kontinuity vztahů spjatých s místem.“ říká Lucie Ferenzová.

Buďánka
Buďánka jsou bývalá dělnická osada, nyní ležící na pražském Smíchově v části přiléhající ke Košířům (zejména v okolí ulice U Zámečnice, v oblasti mezi usedlostí Kavalírka a přírodní památkou Skalka). Na místě vinice ji mezi lety 1820-40 postavili dělníci z blízkého pískovcového lomu. Bydleli v ní pak i mnozí dělníci Tatry Smíchov, břevnovské cihelny a další. Osada měla okolo 20 domků, v nichž bydlelo až 300 obyvatel (podle některých údajů měla 24 domků). Od roku 1991 jsou vesnickou památkovou zónou, avšak vzhledem k havarijnímu stavu je jejich celková záchrana bohužel již nemožná. Na přelomu 70. a 80. let bydlel na Buďánkách i Svatopluk Karásek, v jeho domě zkoušela skupina Plastic People of the Universe a scházeli se zde disidenti. V 80. letech 20. století byly téměř všechny domy od majitelů vykoupeny a osada začala chátrat. Počítalo se s jejich zbouráním, na jejich místě měl být podle územního rozhodnutí z roku 1988 postaven vícepatrový panelový dům se 144 byty pro ministerstvo vnitra a bazén nebo zdravotní středisko Zámečnice. Poslední člověk se měl odstěhovat v listopadu 1989. Díky sametové revoluci k tomu nedošlo.



„Chceme mimo jiné poukázat na smutnou skutečnost, že osudy některých lidí a jejich obydlí nedošly ani po dvacetiletí od změny režimu nápravy. Volení zástupci nadále vykonávají činnost, jejíž smysl není zřejmý, respektive je zřejmý až příliš – preferují osobní prospěch či prospěch osob spřátelených a postiženými jsou ti, jejichž zájmy by naopak měli hájit. Chceme ukázat, že ne všichni to vzdali. Současné plány přátel Buďánek sice již nepočítají s obnovou původních domů, ale snaží se alespoň zachovat zeleň a proměnit Buďánka v park, místo setkávání obyvatel Smíchova a Košíř.“ Dodává k inscenaci její režisérka Lucie Ferenzová.

Inscenace má dvě části – první je divadelní revue s živou hudbou, kdy je historie Buďánek prezentována na příběhu tří generací žen spjatých s tímto místem  a druhou neformální beseda s majitelkou posledního obydleného domu Anežkou Hradilkovou a jejími hosty, doplněná o dokumentaci materiálů z před i porevolučního vývoje Buďánek se všemi absurditami složitého vývoje vrcholícího soudobým developerským projektem „dostavby“.

Dramaturgie     Ivana Slámová
Scéna a kostýmy    Jana Hauskrechtová
Hudba     Roman Zach

Scénář a režie     Lucie Ferenzová

Osoby a obsazení
Anna    Jindřiška Křivánková
Sestra    Magdaléna Sidonová
Matka    Marie Spurná
Elka    Kristina Maděričová
Princ    Ladislav Hampl
Fízl    Ondřej Veselý
hudebníci    Roman Zach, Jana Kozubková, Jiří Pletánek


Lucie Ferenzová (1981)
Dramaturgyně, režisérka, dramatička.
Před studiem Českého jazyka a literatury na FFUK a na DAMU působila v divadle Podobojí živanti (site-specific projekty na texty Ladislava Klímy,  Fernanada Pessoy, Ivana Diviše a dalších). Od roku 2001 spolupracovala s Multiprostorem Louny. Jako dramaturgyně spolupracovala s Davidem Czesanym (On není jako on, Jackie, Faust, Bondycomix) a Viktorií Čermákovou. V Divadle Na zábradlí se spolupodílela na dramaturgii her Friedricha Dürrenmatta Komplic (režie D. Czesany) a Moliérově Tartuffe Games (režie Jan Frič). Dramaturgyní Divadla Na zábradlí je od roku 2010. Kromě dramaturgie se věnuje i režii: Hráčský instinkt, (F)racek,  Turista - vše na DAMU,  O holčičce a Benjamenta (Meet Factory), Panenka (Rock Café Praha).