Bohumil Markalous: Adolf Loos tvůrce

Maketa nevydané knihy Bohumila Markalouse, Antonína Matějíčka a Františka Müllera Adolf Loos tvůrce. Asi 1935

Umřel člověk, který, přisvědčil-li jednou západní Evropě hlasitým „Ano!“, musil býti ve střední Evropě, v předválečném Rakousku a Německu mužem, který ke všemu řekl „Ne!“
Tak charakterizována Loosova osobnost v předmluvě k českému souboru jeho rozptýlených statí a článků Řeči do prázdna (knihovna Ars, Orbis), kteréžto publikaci dal jsem podtitul: Tato kniha mluví do duše, promlouvá o šetrnosti, jedná o ubohém boháči, o architektuře jako řemeslu, o oděvnictví jako stavitelské zásadě, o noze, botě a chůzi, o tom pravém slohu, jenž se jmenuje lidská potřeba a pohodlí, o dámské módě jako smutné kapitole kulturních dějin, o instalatérech, kteří jsou prvními řemeslníky ve státě a mnoha jiných věcech.
Tu je heslovitě obsažen program životního Loosova úsilí, jeho civilizačních snah, jež zásadně nezměnil od roku 1896, tedy po dobu třiceti sedmi let, a jež myšlenkově i prakticky hlásal s fanatickou důsledností navzdory všem. Přítel Karla Krause, Altenberga, zastánce a mecenáš Kokoschkův a Arnolda Schönberga, trval téměř čtyřicetiletí neústupně na svém, přesvědčen o poctivosti svého díla , jež respektovalo prosté lidství a jeho základní potřeby, jež nechtělo být ničím víc nadto a jež mělo v neomezené, přímo božské úctě přírodní dary, materiál, hmotu, již člověk konce devatenáctého století, tvor nešetrný, snobský, znásilňoval proti její přirozenosti.
Z toho důrazu na lidství, primární vztahy a potřeby, zanesené předsudky, lžemi pseudocivilizace, plyne význam Adolfa Loose pro vývoj myšlenky demokracie.

První stupeň stavebního odívání: lidská kůže
Semperovskému principu stavitelství jako odívání nedal nikdo tak přesný výraz  takové myšlení do důsledku jako Adolf Loos. Začíná lidskou kůží a končí velkorysým urbanismem.
Prvním oděvem člověka je jeho vlastní kůže. Té věnoval Loos mnoho pozornosti a stručný obsah ibsah jeho vývodů vyložili jsme v kapitole o instalatérech.
Každá doba je šetrná svým způsobem. Osmnácté století mnoho vydávalo za jídlo a velice šetřilo na čistotě. Toto století je smradlavé století – je to dosud cítit i z nábytku.
Dnes dbáme víc na čistotu!
Američtí vojáci zařídili si ve Francii i v zákopech koupelny. A co se nestalo? Volalo se: „Tohle, že jsou vojáci?“
Proč se tak volalo? Poněvadž představa dobrého vojáka je u nás ve střední Evropě nerozlučně spojena s nečistým a smrdícím vojákem!

Po kůži následuje prádlo
Užíváme, pravda, svrchního oděvu jako celý vzdělaný svět, a tím se lišíme od venkovanů, kteří nosí ještě středověký kroje. Jenže nelišíme se od nich svým prádlem. Běda, kdyby náš povrch, oděv, z nás kus po kuse spadl a stáli oděni pouze prádlem! Tu by se vidělo, že vlastně oblékáme evropské šaty jen z hloupého napodobení, neboť pod nimi všichni ještě nosíme národní kroj. Hrát si zevně na moderního člověka a klamat oněmi částmi ústroje, které není vidět, to nesvědčí o poctivém charakteru.
V Maďarsku nosí lidé, takzvané vzdělané vrstvy, stejné podvlékačky, jako nosí čikošové, a ve Vídni nenosí vzdělaní muži v podstatě jiné prádlo než dolnorakouský sedlák. Žijeme aspoň padesát let za dobou, kdy Anglie vybojovala vítězství prádlu stávkovému proti prádlu tkanému. Před sto lety halili se lidé cele do plátna. Během století dobýval výrobce stávkového zboží krok za krokem jednu část těla za druhou: začal pletenou ponožkou pro nohu a zmocnil se postupně celého těla. Jenže u nás je to tak, že stávkařům patří jen spodní polovice těla, kdežto horní musí snést to, aby trikotová košile zakryla se ještě košilí plátěnou. Ale ani tak daleko vlastně nejsme. V Rakousku zůstali jsme teprve u nohou. Nosíme pletené ponožky a nenosíme už onucí. Nosíme však plátěné podvlékačky – strašnou věc, která v Anglii a Americe vymřela.
Kdyby muž balkánských států, jenž nosí dosud onuce, přišel do Vídně a vstoupil do obchodu prádle, aby koupil svou obvyklou onuci, dostalo by se mu nepochopitelného odmítnutí, totiž, že onuci nedostane. Ale na objednávku ano.
„Proboha, co se tedy nosi?“
„Ponožky.“
„Ponožky? To je velice nepohodlné. A příliš teplé v létě. Což již nikdo nenosí onucí?“
A přec, zcela staří lidé. Mladí pokládají onuce za neestetické a nepohodlné. Dobrák z balkánských států rozhodne se s těžkým srdcem, že tedy učiní pokus s ponožkami.
Jakmile přestal balkánský muž nosit onuce a začal nosil ponožky – stoupl o stupeň lidské civilizace.
A teď historii, kterou jsme právě uvedli, přeneseme do New Yorku, kam přijde náš Vídeňák a chce v newyorském obchodu kupovat – plátěné podvlékačky. Navlas by se tak věc sběhla. Proč? Protože balkánský Plovdiv má se k Vídni tak, jako se má Vídeň k New Yorku.
Ale to jsou všechno řeči doprázdna. Je hloupé dělat reformátora. Nechť náš muž klidně nosí své plátěné podvlékačky místo stávkových. Je nesmysl nutit lidi do vyššího civilizačního stupně, když nevycítí, oč jde, když to nežádá jejich potřeba, úroveň.
Plátno je nepohodlné člověku na vyšším stupni stojícímu. Musíme proto čekat nějaké desítiletí, než naši lidé ucítí tuto nepohodlnost. Velmi nám pomůže tělesná výchova a sport, jež přišly rovněž z Anglie a které vyvolávají odpor proti všemu plátěnému prádlu.
Za dob Loosových, v době secese, nosily se nesmírně vysoké límce jak jednoduché, tak také dvojité, složené. Často jsem slyšel od Loose, že on zavedl nízký přeložený, poloměkký límeček. Jisto je, že se těmito věcmi vážně zabýval, že je propagoval, právě jako řadu jiných dobrých a rozumných věcí, například ovesné vločky, jejichž nezdar, neoblíbenost ho mrzela ještě v roce 1923. V Řečech do prázdna zle klne například také škrobené náprsence, tuhým límcům a manžetám a poukazuje na sportovní Angličany, kteří tyto násilnosti ze svého oděvu dávno odstranili.
Trikotové prádlo, praví, skrývá ovšem v našich poměrech velké nebezpečí. Je totiž určeno jenom pro ty, kteří se denně myjí a denně koupají. A tu jsme u proklaté věci. Mnozí Němci spatřují ve stávkovém prádle znamenitý důvod – aby se nemusili mýt.
Prosím, uvažte to: z Německa přicházejí k nám všecky vynálezy, jež mají uspořit mytí, čistotu těla. Připomeňme si jen, že z Německa přišlo do Vídně celuloidové prádlo a gumové podprsenky. Z Německa pochází tvrzení, že mytí nesvědčí zdraví a že trikotovou košili můžeš nosit po léta – dokud si to tvé okolí důrazně nezakáže. Američanu je Němec bez běloskvoucí, ale nepravé náprsenky nemyslitelný. To dokazuje karikatura Němce, jak si ji jednou provždy udělaly americké humoristické časopisy. Poznáš v nich Němce po cípu náprsenky, která mu vykukuje nad vestou. Pouze ještě jedna třída nosí v amerických karikaturách falešnou náprsenku – zloděj, tramp, tulák.
Nepravá náprsenka je symbol tělesné nečistotu.
A je hanba, že tyto nepravé náprsenky, které jsou ohavným svědectvím kulturního stavu celého rakouského národa – najdeme pyšně vystavené na vídeňské výstavě léta Páně tisícího osmistého devadesátého osmého! A neméně je zarmucující, že na této výstavě vidíme tolik kravat se šitým uzlem. Jsou ovšem dělány pro dámy. Ale to je přece jedno, protože tady jde o princip, vždyť už i ve Vídni se tuší, že takové kravaty jsou pro muže sprosté. Nepravá náprsenka a kravat se šitým uzlem patří do rubriky gumového prádla a skleněných brilantů.

Boty jako další člen vedoucí k stavebnímu odívání
S botami není věc tak jednoduchá, jak by se zdálo . Poradíme si snadno s oděvem podle příkazu módy, ale silnými nebo útlými boky, s vysokými nebo nízkými rameny, která se dají snadno změnit novým střihem, vatou nebo jinými pomocnými prostředky. Ale obuvník musí se přísně držet tvaru nohy. Kdyby chtěl například zavést malé boty, musel by trpělivě čekat, až vymře generace s velkýma nohama.
Ne! S botou to není tak jednoduché. S botami si nemůžeme poroučet podle módy. Lidé nemají stejný tvar nohy. A teď hledejme normu! Která forma nohy má obuvníkovi určovat dílo? Vždyť také on se musí snažit – jako ostatní řemesla – aby dělal moderní obuv. I on se chce dostat dopředu.
Co tedy dělá? Přidržuje se té nohy, kterou mají lidé oné vrstvy, jež udává ve společnosti tón. Ve středověku byli to rytíři, kteří měli menší nohy než chudý robotný lid. Proto byla tehdy malá noha moderní a její prodloužení, boty se zobákem, mělo ještě zesílit dojem štíhlosti nohy. Když potom rozšafné měšťanstvo přišlo ke cti, přišla do módy velká široká noha pomalu a úctyhodně kráčejícího měšťana. Století sedmnácté a osmnácté bylo dobou zvratu obuvnické módy, který způsobil dvorský život: chůze upadla v nemilost a pro časté používání nosidel nastoupila opět vládu malá noha a bota s vysokým podpatkem, která se hodila pro park a zámek, ale nikoliv pro polní cestu rolníkovu.
Anglosaská kultura, zdůrazňující tělesná cvičení a jízdu na koni, zavedla anglickou vysokou jízdeckou botu – i pro ty, kdož koně neměli. Tato jízdecká bota stala se symbolem volného člověka, který konečně překonal feudální ceremoniál, to jest boty s přezkami, dvorský vzduch a kluzké parkety. Tato bota – opravdová sportovní bota – měla nízké pohodlné podpatky.
Ó nevěřte, že špatně pracovat působí obuvníkovi radost. Ale vy ho k tomu nutíte. Jemu se sní o lepší kůži, nejlepší práci. Jak rád by strávil o den déle u toho onoho páru bot. Jak nerad nutí své pomocníky k rychlejší práci, věda, že přitom musí být přehlédnuta lecjaká nedbalost. Ale život je neúprosný. Už mu nedělá práce radost. Musí, musí a musí zhotovit boty za určitou cenu, a proto se odhodlá s těžkým srdcem propustit dobrého, však pomalého pomocníka. Z téhož důvodu začne šetřit na surovém materiálu. U nití se musí začít. Ale vy, jimž to působí zvláštní radost, že jste svému obuvníkovi strhli zase zlatku, vy, kteří tuto zlatku vydáte s lehkostí za lepší sedadlo v divadle, vy jste nejhorší nepřátelé našeho živnostenského stavu. Smlouvání a utrhování demoralizuje výrobce i spotřebitele. A přesto: jak máme dobré boty! Naši obuvníci jsou dovední lidé. Tkví v nich mnoho ducha a individuality.
Snad má německý národ proto tolik dobrých ševců, že hochů, který má svou hlavu, to znamená individualitu – avšak podle názoru rodičů ničemnému chlapci – se vyhrožuje: „Nebudeš-li poslouchat, budeš ševcem!“
Němec musí umět poslouchat. Který Němec se to nenaučí, stane se ševcem. Proto máme tolik Hansů Sachsů a Jakubů Böhmů na verpáncích.
Obuvnictví je obor, který se nemůže tak rychle „překonávat“ proto, že je vázán na funkci chůze a tvar lidské nohy, který se nemění.
A vůbec s tím překonáváním! Jde-li o dámskou módu, musím mlčet. Jde-li o pánskou módu, už protestuji při častějších změnách. Ale jde-li o překonávání – u nábytku a ve stavbách – pak jsem bez sebe.
Obuvník, který dělá dobré boty, nikdy nemůže „překonat“ tyto své dobré boty. A umím-li si já jeho výrobek udržet (poněvadž mám mnoho bot), budou moderní vždycky.
Zaplať pánbůh, obuvníci se ještě nepřekonávají.
A nedej, bože, aby architekti navrhovali boty. Pak se budou obuvníci s velkým úsilím, honem – aspoň každé dva roky – obuvnicky překonávat.
Zákazník: „Ty boty mne pořád tlačí na špičkách.“
Obuvník: „To je letošní fazóna, jiné se nenosí.“
Zákazník: „Ano, ale co je mi to platné, když já mám pořád svoje loňské nohy?“
Mám dvacet let boty a nevyšly ještě z módy!
Kdybych byl milovníkem koní, měl bych zásadu: Ne koně vůbec, ani krásné koně, ale čistokrevné, třeba méně líbivé koně.
A podle toho: Ne nějaký kufr, ale kufr z nejlepšího materiálu. Důkladný na celá století.
A tak jsem dospěl k tomu, že zásada, kterou má lecjaký, duševně jinak omezený člen Jockey klubu, je naprosto správná. Šlechtici opravdu byli lidé rekordní, dali jedině na materiál a na přesnou, dokonalou práci.
Bohužel, naše vídeňské prostředí, píše Loos, je zaplněno touhou mít co nejmenší nohu a mrzačit si ji v úzkých botách. Ale už se ukazují známky zlepšení. Naše sociální poměry nutí, abychom chodili rok od roku rychleji. Čas, to jsou peníze. I vznešené kruhy, tedy lidé, kteří měli vždycky dost času, zrychlují své tempo. Z pomalých chodů stávají se běžci. Ještě v sedmnáctém století pochodovali vojáci tak, že by nám to připadalo dnes jako střídavé postávání na jedné noze, které by naše nohy, zvyklé rychlé chůzi, velmi unavovalo. Vojsko Bedřicha Velikého udělalo v minutě sedmdesát kroků. Naši vojáci sto dvacet.
Národové s pokročilejší civilizací chodí rychleji nežli ti, kteří jsou pozadu. Američané rychleji nežli Rakušani, Italové nebo obyvatelé balkánských států. Přijdeme-li my, Vídeňáci, do New Yorku, máme dojem, jako by se někde stalo neštěstí.
Chodíme rychleji, to znamená, že se palcem větší silou odrážíme od země. Skutečně, náš palec je stále silnější. Pomalé kráčení rozšiřuje nohu. Rychlá chůze nohu prodlužuje a vyvine palec.
V naší době pěšák vystřídal jezdce na koni. Pěšák je symbolem požehnaného anglosaství. Heslem příštího století bude: dostat se vlastní silou kupředu,  rychle. Nejprve byla nosítka, pak kůň a nyní vlastní tělo, svalstvo. Už jsou pryč doby, které pokládaly vůni stáje za nejvznešenější parfém. Jezdec byl tehdy zhýčkaným miláčkem národní písně: Jezdcova smrt, Jezdcova milenka, Jezdcovo loučení – pěšák byl nula. Celý svět, který si dával na sobě záležet, chodil oblečen jako jezdec. Když chtěli být lidé krásně oblečeni, oblékali jízdecký kabát a frak. Jezdec by muž roviny, ploché země. Byl to ve vypěstované typu svobodný anglický venkovský šlechtic, který choval koně, jezdil lovit na koni a pronásleduje lišku, skákal přes anglické, přírodní ploty.
Muž pěšák, který žije v rovinách, nemůže potřebovat jízdeckých bot. Ať žije ve Skotsku nebo v Alpách, musí mít šněrovací boty, punčochy a volná kolena. Muž z roviny nosí hladká sukna, muž z hor drsná, domácky tkaná tkaniva.
Díkybohu, že jsme přestali mít strach před horami. Ještě před sto lety jímala před horami ohromná bázeň. Dnes stoupat no hory, posunovat vlastní silou své tělo výš, platí za ušlechtilou vášeň. Také cyklista nemůže potřebovat vysokých bot. Nosí šněrovací boty a vysoké kalhoty, aby měla kolena dosti místa při šlapání pedálů.
Vidíte, že všechno jde z funkce!
Loos prorokoval, že šněrovací boty opanují příští, dvacáté století, stejně jako jízdecké boty opanovaly devatenácté století.
Zatím však nosíme perka, povzdechl si roku 1898!
Ale přece útěcha. Šíří se tělesná cvičení. Jakmile naši sportovci začli užívati krátkých kalhot – bylo všem zřejmo, že perka jsou nemožná. Jen si to představte: krátké kalhoty nad kolena, dole na nohou ponožky a na nich odstávající perka! Každý hned věděl, že bez milosrdného skrytí kalhotou nemohou se perka vůbec nosit. Pro nás – pro moderní lidí – jsou perka definitivně mrtva!
A co je zajímavé: malá noha, teď, na přechodu století, vychází z módy. Angličani mají zase pravdu. Velké nohy Angličanů a Angličanek už nás nesvádějí k posměchu jako dřív. Ovšem, vždyť my jsme se stali mezitím už také Angličany, chodíme pěšky, stoupáme hory, máme kola, děláme sport a dostali jsme také – horrible dictu – anglické nohy.
A Adolf Loos zmiňuje se o dopisu, který ho došel z Ameriky, v němž kdosi popisuje slavného cikána Riga. Takto: „Pod kalhotami vykukoval pár protivně malých nohou.“
Protivně malé nohy! To se hodí. Z Ameriky dochází k nám nové rčení: Protivně malé nohy. Svatý Claurene (německý spisovatel počátku devatenáctého století populární měšťácky sentimentálními novelami), kdyby ses toho dožil! Tvoji mužští hrdinové nemohli míti ani dost malých nožek, aby se jako praví rytíři, jako typy ušlechtilého mužství, v těch malých nožičkách mohli zjevovat ve snech statisíců německých panen.
Pro tato perka měl Loos s vídeňskými obuvníky velkou patálii. Přípisy pánů obuvníků nepřispívají vůbec k vysvětlení našeho (funkčního) hlediska. Všeobecně a jednoho tyto rozzlobené dopisy a zaslání tvrdí, že přijetím šněrovací boty bude těžce poškozeno rakouské obuvnictví: vytlačí perka, která jsou považována za rakouskou národní obuv. „Páni obuvníci marně protestují! Metrické centy tiskařské černi, kterou jsou tištěny útoky na mne a protesty v jejich časopisech – nepobídnou rakouská perka k novému životu!“
Ale je třeba také naše vídeňské pány mistry pochválit. Po anglických obuvnících dělají naši výrobci jistě nejlepší boty na světě. Rakušané, pokud jde o obuv, vynikají nad jiné národy. Divím se tomu, praví Loos, poněvadž naši obuvníci jsou za svoji práci špatně placeni. Obecenstvo stlačuje ceny a živnostních musí si to nahradit ve způsobu zpracování.

Také u cechu kloboučnickému mnohému se přiučíme, majíce na mysli odívací princip od lidské kůže až k urbanismu

O dalším stavebního odívání: mužském oděvu

Ženský oděv – strašná kapitola kulturních dějin

Co není a nikdy nebude uměním a co je pravé umění

Instalatéři zařizující vodovody a koupelny nechť jsou nejváženějšími řemeslníky ve státě

Chvála techniky a antického Řecka

Mrskání v chrámě uměleckého průmyslu

Mějme úctu ke stavební hmotě – mějme úctu k lidské práci

O stavitelství jako závěrečném článku lidského odívání

Sokratovská definice krásy. Co je moderní a co není moderní

Snahy o národní sloh

Proti ornamentu