Historie a urbanismus Asmary
Adam Lacina
Asmara Leží vysoko v mracích na náhorní plošině 2500 metrů nad mořem a je hlavním městem Eritrey, v podstatě jde o živoucí skanzen Italské moderní architektury 1. poloviny 20. století. Toto město vzniklo v 16. století spojením 4 vesnic a podle legendy se zde na břehu řeky Mai Bela narodil královně ze Sáby a králi Šalamounovi syn Menelik, první z dlouhé řady Etiopských císařů. Do příchodu Italů bylo město především obchodním centrem. V roce 1899, kdy již patřilo Italům téměř celé Eritrejské pobřeží Rudého moře se jim podařilo získat i Asmaru. Tu následně jmenovali hlavním městem své Východoafrické říše a vdechli ji neopakovatelnou atmosféru. První urbanistické plány a budovy se zrodily v hlavě italského architekta Oduarda Cavagnariho, ten asi jako jediný do jisté miry respektoval původní obyvatelstvo a vkládal do svých staveb prvky místní lidové architektury. Asmara byla tehdy rozdělena do 4 zón: pro místní obyvatele, evropská, smíšená a industriální. S příchodem fašismu se z ospalého města postupně stala pulzující metropole s mnoha továrnami, restauracemi, náboženskými stánky a s bohatým kulturním zázemím. Asmara se stala Mussolinoho architektonickou laboratoří, kde se spolu mísily historizující styly s mnodernou. Dominantní postavení měly italské obdoby evropského funkcionalismu, především racionalismus a novocento, ale nechyběl ani futurismus, či art decor. Asmara získala během krátke doby neopakovatelnou ucelenou atmosféru, která byla bohužel vykoupena rasismem a utlačováním místních obyvatel. Tento rozvoj skončil s kapitulací Itálie v 2. světové válce. Od té doby se mnoho nepostavilo, spíše naopak. Naštěstí v bojích o Eritrejskou samostatnost nebylo město poškozeno a tak si stále můžete vychutnat neopakovatelnou atmosféru srovnatelnou snad jen s Kubánskou La Havanou.
Zpočátku Italské okupace žilo v Asmaře pouhých 5000 Eritrejců a 300 Evropanů. V téže době vládla v Itálii ekonomická nestabilita, vysoká nezaměstnanost a rapidně se narůstal počet obyvatel, a tak se Eritrea stala nástrojem pro řešení těchto problémů. To se ovšem neobešlo bez razantních změn jak v zacházení s místním obyvatelstvem, tak v urbanistických plánech Asmary. První plány vznikají počátkem 20. století. Centrem města se stává vojenský tábor (Campo Cintato), který stál na vyvýšeném místě Asmarské planiny. Kolem se pak tísnily domorodé chatrče (tzv. agda) s malými zeleninovými zahrádkami, kde žily především vojáci. Tyto první urbanistické plány se zaměřovaly především na zlepšení hygieny a cílily hlavně na Evropskou populaci. Rasová segregace je bohužel s Asmarou úzce spjata a provází ji téměř celou její historii.
V roce 1908 vzniká další plán, který se opíral o již zažité zkušenosti a geomorfologické skutečnosti. Byl sice použit mřížový systém, ale staré budovy se nebouraly, začlenily se do plánu a vznikla tak organická struktura města s mnohými zákoutími a drobnými uličkami. Asmara byla rozdělena na 4 základní části (evropská, smíšená, domorodá a industriální). Kolem vojenského tábora vznikla evropská čtvrť s centrálním Římským náměstím (Piazza Roma). Na tomto náměstí, které stojí dodnes byl vybudován guvernérský palác, škola, poštovní stanice a jiné administrativní budovy. Od smíšené části, kde se uskutečňovala většina obchodů byla Evropská čtvrť oddělena řekou Mai Bela. Na severu města kolem již existující Ortodoxní katedrály vznikla čtvrť pro místní obyvatelstvo a na ní se nalepila čtvrť industriální.
V pořadí třetí plán z roku 1913 od Odoarda Cavagnariho se stal základním pilířem pro finální rozvoj města. Římské náměstí bylo sevřeno mezi dva rušné bulváry, z nichž především Viale Mussolini (dnes Harnet avenue) se stala centrem kulturního a společenského života. Byla zde vystavěna monumentální katolická katedrála, několik kin, divadlo a mnoho dalších především administrativních budov. Ale období nejbouřlivějšího rozvoje mělo teprve přijít, stalo se tak mezi lety 1935-1941. Do města vtrhly nové moderní směry jako byl racionalismus, novocento, či futurismus a změnily ho k nepoznání. Cavagnariho koncept byl doplněn Vittoriem Cafierim, který měl nelehký úkol, musel se vypořádat s obrovským nárustem Italské populace, ta činila téměř 70000 obyvatel. Tohoto úkolu se zhostil výborně a obohatil Asmaru o některé urbanistické perly, jako je náměstí u Velké mešity, či zelené okolí kaskádovité kašny Mai Jah Jah.
Po kapitulaci Italů za druhé světové války, převzaly kontrolu nad Eritreou Britové a po válce se dostala pod nadvládu Etiopie. Během tohoto období se toho naštěstí v Asmaře příliš nezměnilo. Eritrejská samostnost, kterou získala v roce 1993 byla vykoupena spoustou krve během 32 let trvající války s Etiopií. Tento boj se však jakoby zázrakem vyhnul Eritrejskému hlavnímu městu, a tak je stále co obdivovat, I když čas se Asmaře na Amsaře dost podepsal.
Zpočátku Italské okupace žilo v Asmaře pouhých 5000 Eritrejců a 300 Evropanů. V téže době vládla v Itálii ekonomická nestabilita, vysoká nezaměstnanost a rapidně se narůstal počet obyvatel, a tak se Eritrea stala nástrojem pro řešení těchto problémů. To se ovšem neobešlo bez razantních změn jak v zacházení s místním obyvatelstvem, tak v urbanistických plánech Asmary. První plány vznikají počátkem 20. století. Centrem města se stává vojenský tábor (Campo Cintato), který stál na vyvýšeném místě Asmarské planiny. Kolem se pak tísnily domorodé chatrče (tzv. agda) s malými zeleninovými zahrádkami, kde žily především vojáci. Tyto první urbanistické plány se zaměřovaly především na zlepšení hygieny a cílily hlavně na Evropskou populaci. Rasová segregace je bohužel s Asmarou úzce spjata a provází ji téměř celou její historii.
V roce 1908 vzniká další plán, který se opíral o již zažité zkušenosti a geomorfologické skutečnosti. Byl sice použit mřížový systém, ale staré budovy se nebouraly, začlenily se do plánu a vznikla tak organická struktura města s mnohými zákoutími a drobnými uličkami. Asmara byla rozdělena na 4 základní části (evropská, smíšená, domorodá a industriální). Kolem vojenského tábora vznikla evropská čtvrť s centrálním Římským náměstím (Piazza Roma). Na tomto náměstí, které stojí dodnes byl vybudován guvernérský palác, škola, poštovní stanice a jiné administrativní budovy. Od smíšené části, kde se uskutečňovala většina obchodů byla Evropská čtvrť oddělena řekou Mai Bela. Na severu města kolem již existující Ortodoxní katedrály vznikla čtvrť pro místní obyvatelstvo a na ní se nalepila čtvrť industriální.
V pořadí třetí plán z roku 1913 od Odoarda Cavagnariho se stal základním pilířem pro finální rozvoj města. Římské náměstí bylo sevřeno mezi dva rušné bulváry, z nichž především Viale Mussolini (dnes Harnet avenue) se stala centrem kulturního a společenského života. Byla zde vystavěna monumentální katolická katedrála, několik kin, divadlo a mnoho dalších především administrativních budov. Ale období nejbouřlivějšího rozvoje mělo teprve přijít, stalo se tak mezi lety 1935-1941. Do města vtrhly nové moderní směry jako byl racionalismus, novocento, či futurismus a změnily ho k nepoznání. Cavagnariho koncept byl doplněn Vittoriem Cafierim, který měl nelehký úkol, musel se vypořádat s obrovským nárustem Italské populace, ta činila téměř 70000 obyvatel. Tohoto úkolu se zhostil výborně a obohatil Asmaru o některé urbanistické perly, jako je náměstí u Velké mešity, či zelené okolí kaskádovité kašny Mai Jah Jah.
Po kapitulaci Italů za druhé světové války, převzaly kontrolu nad Eritreou Britové a po válce se dostala pod nadvládu Etiopie. Během tohoto období se toho naštěstí v Asmaře příliš nezměnilo. Eritrejská samostnost, kterou získala v roce 1993 byla vykoupena spoustou krve během 32 let trvající války s Etiopií. Tento boj se však jakoby zázrakem vyhnul Eritrejskému hlavnímu městu, a tak je stále co obdivovat, I když čas se Asmaře na Amsaře dost podepsal.
0 komentářů
přidat komentář
