Max Kühn

Prof. Ing. arch. Max Kühn se narodil v Trutnově jako starší ze dvou synů staviteli Konradu Kühnovi. Bratr Karl Friedrich Kühn se narodil 17. 2. 1884, byl architektem a později získal titul zemského konzervátora. Oba syny poslal stavitel Kühn do Vídně na studia. Max Kühn navštěvoval v letech 1894-1898 Katedru starokřesťanského a středověkého stavitelství na Vysoké škole technické pod vedením Maxe von Ferstela. U svého vedoucího později pracoval v ateliéru, kde společně se svým spolužákem Heinrichem Fantou získával první zkušenosti z praxe.
Roku 1903 se Max Kühn přestěhoval do Liberce, kde se stal profesorem na Státní průmyslové škole. V lednu 1905 se oženil se vdovou po svém bratranci Bertou Kuhn, roz. Tockstein. V roce 1904 přijel do Liberce i Kühnův kolega Heinrich Fanta, stal se profesorem na téže škole a začala jejich velmi produktivní spolupráce, která trvala až do 1. světové války. Velký úspěch a následný zájem ze strany stavebníků přinesla pro dvojici Kühn & Fanta výstava českých Němců v Liberci (1906). Maxe Kühna prý dokonce pochválil samotný císař František Josef I. za výzdobu jedné z hlavních ulic k výstavišti.1/ Před první světovou válkou Max Kühn nepřednášel pouze na průmyslové škole, ale i v mnohých spolcích a institucích. Svá vystoupení věnoval jak problematice praktické stavební a projekční činnosti, tak i teoretickým či širším uměleckohistorickým otázkám.
Po válce dále vyučoval na liberecké průmyslovce, účastnil se architektonických soutěží, navrhoval velké množství novostaveb i přestaveb a také vybavení interiérů. V roce 1921 se stal přednostou stavebního oddělení na průmyslové škole, avšak v roce 1927 (nebo 1928) školu ze zdravotních důvodů opustil. Architekt zemřel v Liberci 14. 6. 1944.
V Liberci byl Max Kühn váženou osobností nejen díky svému architektonickému dílu a přednáškám, ale také díky další veřejné činnosti. Byl členem Rakouského ústředního sdružení architektů, byl činný v Prezidiu německé zemské komise na ochranu dětí a péče o mládež a na liberecké radnici byl ctěn jako vážený poradce. Rudolf Günther (zatím jediný potvrzený žák a mladší spolupracovník Maxe Kühna) charakterizoval architekta jako hovorného, otevřeného a přátelského pána s hůlkou.2/ Avšak z několika nalezených dopisů vyplývá, že dokázal být i velice rázný, nesmířlivý až zatvrzelý. Pokud byl s něčím nespokojen, dokázal to dát velmi tvrdě najevo – minimálně v psaném projevu.3/

Max Kühn patří bezpochyby mezi nejvýznamnější liberecké architekty a to jak kvalitou, tak i kvantitou svých projektů a realizací. Je také typickým představitelem „periferní“, „sudetské“, nebo jindy „architektury českých Němců“ 1. poloviny 20. století. Výrazně byl ovlivněn myšlenkou zahradního města, kterou se snažil až do třicátých let aplikovat u rodinných domů. Zároveň se u něj projevovalo několik forem klasicismu, od barokního, který navazoval na místní tradici, přes antikizující používaný především u veřejných budov až k očištěnému klasicismu, který lze spojit s puristickými tendencemi. Od dvacátých let se architekt sice snažil architekturu spíše „očisťovat“, přesto při renovacích či přestavbách klasicistních libereckých domů zůstával věrný historické stavbě i prostředí. To dokazuje i zatím jediný nalezený Kühnův článek ve Wiener Bauindustrie Zeitung, ve kterém se obdivuje klasicistním libereckým portálům.4/ Po celou dobu svého profesního působení usiloval o spojení moderních trendů s místní tradicí i okolím staveb. Navíc se snažil vyhovět poměrně pestrým přáním stavebníků. I proto je možné Maxe Kühna jen s výhradami zařadit pouze do jednoho stylu, například historismu, secese, neoklasicismu, moderny, purismu či dnes stále spíše pejorativně chápanému eklekticismu.
V této souvislosti se často používá i pojem „Heimatstil“ (styl domoviny, domácí, místní, regionální), který ovšem dál nebývá příliš vysvětlen a zůstává mlhavý. Neexistuje totiž ucelená teorie tohoto „stylu“, či spíše hnutí. Vznikl někdy na konci 19. století a přečkal až do konce 40. let. Jsou jím označovány různé tendence v evropské architektuře, které navazovaly na místní tradici. Jak uvedl Friedrich Achleitner, měl by se spíše používat plurál – „heimatstily“. Heimatstily byly projevem regionalismu oproti rozvíjejícímu se internacionalismu jak architektonickému, tak i kulturnímu. Projevovaly se různě, od romantického používání motivů venkovských staveb přes navazování na slavné stavební období regionu až k uniformovanější verzi nového klasicismu.5/ Max Kühn splňoval vlastně všechna zmíněná kritéria, navazoval jak na místní venkovskou stavební tradici, tak i na slavné období libereckého barokního klasicismu a po první válce objevil i nový klasicismus.
Poznámky
1/ Erhard Arnold (ed.), Die Deutschebömische Ausstellung Reichenberg 1906, Reichenberg (1909), s. 271.
2/ Rudolf Günther, Architekt Prof. Max Kühn. Eine Würdigung zum 100. Geburtstag des Reichenberger Architekt, Jeschken-Iser-Jahrbuch, 1977, č. 21, 88.
3/ Severočeské muzeum v Liberci, Osobní archiv Jana Mohra, kopie dopisů poslaných M. Kühnem a E. Gerhartem Komitétu na výstavbu pomníku císaře Josefa II v Teplicích (listopad 1904). – SOkA Trutnov, Archiv městského úřadu v Trutnově (1850-1944), Inv. č. 349,  kart. č. 209-212, Obecní stavby: nová dívčí šk. Chř. 1929-33, dopisy mezi M. Kühnem a úřadem trutnovského starosty (říjen 1924).
4/ Max Kühn, Über bodenständige Architektur in Reichenberg, Wiener Bauindustrie Zeitung XXVI, Nr. 16,  1909, s. 131-137 a 142-147.
5/ Friedrich Achleitner, Existuje středoevropský „heimatstil“? (neboli: Skica periferní architektonické krajiny), in: Friedrich Achleitner et al., Regionalismus a internacionalismus v soudobé architektuře, Praha 1999, s. 34-41.