Do not follow this link, or your host will be blocked from this site. This is a spider trap.
PŘIHLÁSIT SE  (trvale)
Uživatel:
Heslo:
Zapomněli jste heslo?
Registrace nového čtenáře
archiweb

HLEDEJ v sekci     
Poetika zedního výstupku picture Poetika zedního výstupku

Autor: Jan Turnovský
Nakladatelství: VVP AVU
Rok vydání: 2004
Grafická úprava: Aleš Douša
Jazyk: česky
Produkce:Soňa Ryndová
Doslov:František Lesák

Kniha Jana Turnovského "Poetika zedního výstupku" se zabývá jedním výstupkem ve zdi Wittgensteinova domu. Turnovský se výstupkem zabývá velmi podrobně a skrze něj otevírá úvahy o pojmu poetika a estetika, zabývá se konfliktem mezi koncepčním abstraktním myšlením a empirií. Skrze něj ukazuje, jak je možné vnímat architekturu a její jednotlivé části a skrze něj sepisuje a formuluje pocity člověka při vnímání architektury.
Ludwig Wittgenstein vytvořil dvě filosofické teorie, které jsou protikladné. V roce 1921 vydal svůj abstraktní, uzavřený a ucelený filosofický koncept jazyka a světa. V roce 1929 pak nesystematické, empirické zkoumání jazykového materiálu.
V roce 1926 působil jako architekt při návrhu a realizaci domu pro svou sestru. V tomto domě se poprvé a naposledy objevuje tzv. zední výstupek. Dům je zřejmě tvořen ještě pod vlivem myšlení prvního filosofického systému. Otázkou je, jaký vliv na jeho druhou filosofii má právě práce na tomto projektu.
Wittgenstein se k práci na domě dostal později, plány domu již byly rozpracované architektem Engelmannem. Wittgenstein však během práce stále více přebírá nad projektem kontrolu, takže výsledný dům je jeho dílem a dohled nad stavbou již úplně řídí sám. Wittgenstein pracoval na domě s velkým nasazením a s velkou pečlivostí. Zední výstupek tedy prošel jeho kontrolou a musel být promyšlen stejně důkladně jako každý detail v tomto domě. Rozhodně není výsledkem náhody.
Dům se skládá ze tří nadzemních podlaží, přízemí obsahuje reprezentativní prostory a v druhém a třetím patře jsou ložnice, pokoje a příslušné zázemí. Výraz stavby je moderní, hmota je rozdělena do menších objemů, jejichž proporce a velikost je tvořena velmi svobodně. Celý dům však působí kompaktně, všechny části jsou opatřeny stejnou, hladkou omítkou a podobnými rozměry oken. Tvarováni hmoty jakoby neodpovídalo jeho abstraktnímu a ideálnímu filosofickému systému. Je zde jistě uplatněno mnoho iracionálních rozhodnutí a možná právě díky tomu působí objem stavby svěže a svobodně. Jednotný plášť drží stavbu pohromadě.
Vnitřní dispozice odpovídá svou rozvolněností a svobodou objemovému řešení. Plán přízemí je jakousi soustavou různě velkých obdélníkových prostorů, "náhodně" poskládaných k sobě. Tento koncept je dodržen i ve třetí dimenzi, takže některé prostory jsou propojeny schodišti, místnosti mají různou výšku a vznikají prostory v mezipatrech. Je možné zde vidět podobnost práce s Adolfem Loosem. Tento prostorový koncept je však uplatněn pouze u reprezentativních prostorů. Jakoby veškeré soustředění bylo uplatněno pouze na přízemí a na zbylá patra už došla energie. Pečlivost s jakou Wittgenstein řešil jednotlivé stěny v přízemí, rozmístění oken a další drobné detaily, v horních patrech chybí už při prvotním rozvrhu místností. Horní patra nepůsobí ani uvolněným svěžím dojmem jako rozvrh přízemí a hmota domu.
Svůj abstraktní uzavřený filosofický systém uplatňuje spíše při tvorbě jednotlivých místností v přízemí domu, kde je každá místnost chápána jako samostatný, ideální prostor. Wittgenstein se snaží umisťovat otvory (okna a dveře) vždy symetricky v každé stěně. Do svobodně tvořeného půdorysu je následně vložena geometrie a řád. Wittgenstein jakoby se poté soustřeďuje na jednotlivé prostory zvlášť a snaží se vytvořit soustavu několika různě velikých, ideálních prostorů, čímž dochází k vzájemnému střetu jejich geometrických rastrů. Tento rozpor ideálních místností s volně utvářeným půdorysem je možná způsoben tím, že se Wittgenstein dostal k práci na projektu později, kdy hmotové a dispoziční řešení domu bylo již hotové Engelmannem.
Důkazem tohoto rozporu je například zápas o symetrii na obou stranách stěny oddělující obývací pokoj a sál. Obě místnosti jsou považovány za rovnocenné, reprezentativní a tudíž je nutné u obou uplatnit symetrii stěn. Místnosti jsou však jinak veliké a jejich geometrie spolu vzájemně nesouvisí. Problém je vyřešen větší tloušťkou stěny, ve které jsou vytvořeny niky vytvářející požadovanou symetrii na obou stranách. Nika s dveřmi na jedné straně je na druhé straně vyrovnána pouze prázdnou nikou. Wittgenstein se tedy spokojil pouze s částečnou symetrií, zadní stěny nejsou stejné. Symetrie je tedy jen na povrchu stěny. Navíc pilířky neplní nosnou funkci, ale pouze estetickou.
Jan Turnovský se ve své knize zabývá další zajímavou věcí v tomto domě a to tzv. zedním výstupkem, označuje ho ZV.
ZV se nachází ve snídárně. Jedná se o malou místnost mezi přízemím a 1. patrem nad šatnou a umývárnou. V stup do místnosti je po několika stupních a místnost je opatřena dvěma okny. Tento prostor je také považován za ideální se symetricky umístěnými okny. Okno ve stěně, která je na obou koncích zakončena stejně není problém, protože osa vnitřní a vnější stěny je stejná. (Kóta od osy okna ke stěně je 176cm a 2,5mm. To je dalším důkazem Wittgensteinovy pečlivosti. Kóta s přesností na půl milimetru je použitelná spíše ve strojařině než v architektuře. Autor jakoby zapomněl, že pracuje se stavebními prvky. Architektonické koncepční myšlení naráží na odpor hmoty.) Druhé okno je umístěno tak, aby bylo na hladké fasádě umístěno symetricky. Hmota snídárny totiž odskakuje od hlavní hmoty domu a proto je vnější stěna této místnosti chápána jako samostatná část s jedním oknem. Symetricky umístěné okno je tedy logické. Tím se však okno dostává mimo osu vnitřní stěny. Tento problém je vyřešen pomocí ZV. Stěna je rozdělena něčím, co vypadá jako komín bez průduchu na stěnu s oknem v její ose a na zbytek - ZV. Je to prostředek, který řeší problém střetu koncepčního myšlení a syntaxe. Při takovém problému se buď začne znovu s vědomím tohoto problému, nebo se v návrhu pokračuje a problém se vyřeší subkonceptem. ZV je právě takovým subkonceptem.
Tajemstvím zůstává těleso komína v obývacím pokoji. Na jedné straně provádí Wittgenstein složitou myšlenkovou operaci, aby stěna mezi obývacím pokojem a sálem byla z obou stran symetrická a dále vytváří ZV, aby okno ve stěně bylo také symetrické a na druhé straně umístí do rohu obývacího pokoje komín, který tak symetrii okenní stěny porušuje. Co vedlo autora k tomuto kroku není zřejmé a Turnovský tomuto problému nevěnuje pozornost. Soustřeďuje se především na ZV.
Turnovský svou knihu nazývá "Poetika zedního výstupku". Aby mohl uvažovat o tom, zda má ZV poetiku, snaží se nejprve tento termín vymezit. Zabývá se jeho historií, významem a vztahem k pojmu architektura. Srovnává pojem poetika se slovem obecnějším a to s pojmem estetika. Tradičními kritérii k určování krásna (estetiky) je řád, smyslovost a bezzájmovost.
Podrobněji se pak autor knihy zabývá přední plochou výstupku, jeho hranou a boční stěnou. Podle Turnovského můžeme každou stěnu chápat buď jako fasádní, kontrolující prostor před sebou, nebo jako stěnu postranní. Přirovnává tyto stěny k nábytku. K postranní stěně lze přistavit další objekt (nábytek). V reálném světě ale nelze stavět pouze do řad. Blokové uspořádání stěn (domů) však vytváří kolizní místo - roh. Obě stěny na něj činí nárok. Prostředek, který tento problém řeší je rohový pilíř (ZV), který ze dvou stěn vytvoří dvě niky a zároveň nepřeruší kontinuitu stěny . Je ovšem sporné, zda ZV působí jako pilíř - pak je to ale samostatný objekt znejasňující prostor snídárny a nebo je součástí okenní stěny a je tedy také stěnou fasádní. Tato dvojznačnost je ztělesněním kubismu v architektuře, kdy můžeme stěnu vnímat jako fasádní i postranní zároveň. Stejně jako když Picasso namaluje tvář z profilu s nosem na straně a obě oči vedle sebe.
V kapitole o hraně ZV nám Turnovský dokazuje, že na ZV lze pohlížet jako na objekt (předmět) v prostoru snídárny. Dokazuje to na vzdálené podobnosti s objektem krbového tělesa a schodiště ve Venturiho domě pro matku v Pennsylvánii. Část domu chápeme jako objekt, pokud tuto část obcházíme (jdeme za roh) a vnímáme jí z více stran. Turnovský píše o dvojím způsobu vnímání architektury: jako objekt a jako prostor. Objekt vnímáme většinou pokud stavba stojí jako solitér někde v krajině, pak nás zajímá každý detail na fasádě, jak je věc udělaná, její pomocné konstrukce, atd. Pokud jsou například dva objekty vedle sebe, vytvářejí prostor mezi nimi. Při vnímání prostoru nás dekor a styl objektu nezajímá. Ovšem rozdíl mezi objektem a prostorem není tak tvrdý. Vnímáme-li ulici jako prostor, který ohraničují vysoké domy, tak v něm obsažené předměty drobného měřítka (lampa, patnik) vnímáme jako objekty. Stejně tak je to se ZV.
Při zabývání se postranní stěnou ZV je dokázáno, že tato stěna společně s protější stěnou a s částí podlahy a stropu tvoří rám. Turnovský zdůrazňuje význam rámu a orámování v umění, (píše o fyzickém i imaginárním rámu), o vytržení předmětu z jeho běžných souvislostí, kdy rám z něho dělá umění. V divadle rám, tedy hranici mezi reálným světem a uměním, tvoří portál jeviště. Architektura však takovýto rám nemá, pouze ho může sama vytvářet. Architektura může být sama rámem a zároveň několik rámů různých měřítek vytváří. Okno v domě působí jako fotografem orámovaná realita.
Jan Turnovský pečlivě rozebírá problém ZV, všímá si mnoha jeho významů a rozebírá je do nejmenších detailů. Používá jasně definované termíny a logické dedukce. Tento druh textu v knize převažuje, ale několikrát turnovský tento způsob psaní mění a používá projev spíše umělecký, básnický, poetický. V kapitole smyslovost, kde redukuje ZV na pouhou čáru na zdi namalovanou tužkou, která je dlouhá pouze několik centimetrů, píše: "Potom si lehneme na podlahu a sejmutými brýlemi pozorujeme nejrozumnější, nejvíce intelektuální a nejméně sentimentální ze všech možných řešení problému. A už opět se naše smysly chvějí opojením. Vidíme divoký potok grafitových částeček v kaskádách stékat po skaliskách zrníček v omítce. To je přece Kalifornie. A tamhle, tam nám mává starý Kerouac."
Turnovský ve své knize několikrát hodnotí ZV. V kapitole "Inovace" píše o ZV jako o zoufalém činu amatéra, když tento čin srovnává s díly Adolfa Loose (dává přednost symetrii uvnitř místnosti) a Fischera z Erlachu (dává přednost symetrii na fasádě a vytváří na ní dva pilastry). Hodnotí ZV jako subkoncept snažící se napravit chybu konceptu, poukazuje na jeho ambivalenci, píše o něm jako o ztělesnění kubismu a o tom, že tvoří rám. Turnovskému nešlo o to, dojít k jednoznačnému závěru. ZV je spíše prostředkem pro vyjádření problémů architektury, vztahů k ostatním druhům umění a k poetičnu.
Jeho jazyk je přesný,referenční i poetický zároveň. Stejně jako je ZV na jedné straně tajuplný, vzrušující, záhadný, krásný a na druhé straně formální, nezajímavý a vypadající jako komín, kterých známe z významných i běžných staveb milióny.
Napsal: Jan Horký

Jan Horký diplomoval v roce 2003 na ČVUT v ateliéru Prof. Ladislava Lábuse a 2005 na Škole architektury Prof. Emila Přikryla na pražské AVU. S Pavlem Nasadilem stihli procestovat Asii i Afriku a v létě 2005 otevřeli v Praze kancelář fam architekti.

555 Kč

Vložil: Petr Šmídek, 21.07.05
Návštěvnost: 20005 čtenářů
Sdílet: 
Poslat odkaz na tuto stránku e-mailem
Vaše jméno Vaše emailová adresa
Váš vzkaz
Na tyto adresy (oddělte čárkou)   
Komentáře
Předmět Autor Datum
show all comments add comment
Burza práce
Aktuálně
Kalendář akcí
arrow
Říjen 2017
arrow
Denní zprávy
e-SHOP
BLOG - poslední články
Poslední komentáře
BLOG - poslední komentáře
TOPlist © archiweb.cz 1997-2017
Všechny materiály zveřejněné na těchto www stránkách podléhají autorskému zákonu (č.121/2000 Sb.). Publikování nebo šíření obsahu je bez písemného souhlasu provozovatele zakázáno.
archiweb.cz využívá agenturní zpravodajství ČTK, která si vyhrazuje veškerá práva. Publikování nebo další šíření obsahu ze zdrojů ČTK je výslovně zakázáno bez předchozího písemného souhlasu ČTK.