Rodinný dům Vrchlabí

Rodinný dům Vrchlabí


Fotografie: Nicoll Šiková a Tereza Práchenská
Pamatuju si chvíli, kdy jsme to místo viděli poprvé. Byli jsme překvapení jeho exponovaností. Nekonečná louka visela nad střechami jako veliká vlna. Když projíždíte tím městem, vidíte jí pořád, pořád. Tehdy tam stál žlutý dům, vzpomínám si na něj dobře.
Myslím, že bylo jaro, nízký, vlahý mraky letěly od východu a vrhaly stíny do vysoký trávy. Všechno se větrem hýbalo a tančilo a světlo blikalo a ten dům i ty louky vypadaly opuštěně.
Za pár týdnů žlutý dům zmizel, zbyla po něm hromada trámů a kamení a pach navlhlých sutin. Mrzelo nás to, protože to byl jeden z posledních původních domů v té části města... byl obrovský, vlastně působil až nepřirozeně a nepatřičně, jeho měřítko bylo o tolik jiné, větší než všechno to, co tam vzniklo v posledních letech... Protože tohle bylo opravdové hospodářství, dům se stodolou a chlévem a maštalí a všechno pod jednou střechou. Tady se spalo i pracovalo, žilo i umíralo.

Na místě toho domu, trochu posunutý a srovnaný k vrstevnici už stojí nový dům. Je vlastně stejně velký, jako ten původní, jenom jsme změnili proporci. Už tolik nevyčnívá, spíš naopak. Snažili jsme se ho schovat. Horizontála klidu. Střecha domu má nízký sklon, takže při pohledu z města není vidět.

Rozdělili jsme ho na dvě části. Ta první je tmavá, pobitá prkny, tak, jak bývaly stodoly nebo kůlny nebo vrata do nich. Je v ní garáž a spousta místa pro věci a nakonec i byt pro návštěvy. Protože v domě bydlí starší pár, pán s paní, a jejich děti a vnoučata jsou tu často.
Ta část je trochu pootočená. To proto, abychom vstup a vjezd natočili k příjezdové cestě čelem. A abychom rozbili tu dlouhou linku. Abychom nabourali perspektivu, která tam je, a je příliš silná. My tím i vytváříme další místa. Prostor zahrady. Prostor vstupu úplně vzadu. Takové zužující se podloubí.

Druhá část je dlouhá, světlá a otevřená. Dům. Když jím procházíte, světlo se mění právě tak, jako v té první vzpomínce. Uprostřed dispozice je veliká místnost, prostor otevřený na obě strany. Možná světnice, snad srdce domu. Směrem do svahu je stín, a v létě chlad a klid. A naproti tomu je veliké okno. Jeviště svět. Jak jdete blíž, hrana horizontu se propadá a najednou stojíte nad městem. A to stačí. Někdy jsou odsud vidět Orlický hory, možná i Jeseníky…
Tady je ochoz připomínající zápraží. Běží pod přesahem střechy podél celého domu a zahýbá za roh, k ložnicím. Jeho hrana se ztrácí v trávě.

Tam je poslední část domu, intimní. Jedna z ložnic je otevřená k městu, ale o to víc vnořená do podloubí, ta druhá, ložnice paní, má svoje vlastní zátiší – pár starých jabloní, starých a krásných, všichni jsme si přáli, aby přežily.

Je to pár dnů, co se mi zdál sen, byl to takový krátký obraz. Seděli jsme na zápraží s panem majitelem, nikdo nic neříkal a jenom se dívali přes město někam do dálky. Už nebylo co dodat. A mě dlouho nebylo tak dobře.
0 comments
add comment

more buildings from DMAE Architects