Sociální bydlení SAAL Bouca

“SAAL Bouça“ po třiceti letech
Dokončení obytného souboru ve čtvrti Bouça pro mne bylo téměř překvapením. Nikdy jsem neztratil naději, že by nebyl dokončen. Zejména kvůli nepřetržitému tlaku ze strany obyvatel domů z první etapy, která nebyla nikdy hotová. Po téměř třiceti letech dokázalo družstvo přesvědčit dvě instituce Câmara municipal do Porto a Instituto nacional habitação, aby by svoji práci dotáhly do konce.
Kromě zkompletování druhé etapy byla cílem projektu také obnova stávajících domů. Nebylo lehké přesvědčit obyvatele, aby se zbavili věcí, které byly předtím vybudovány jako dočasná improvizace. Rovněž byl cítit odpor akceptovat zrušení jejich „nádherné izolace“ ve středu města. Přestože byl jasně vidět špatný stav budov, byl také vidět strach obyvatel, že by po opravě mohl stoupnout nájem.
Bylo tak zapotřebí vést trpělivý dialog a slíbit obyvatelům, že původní projekt zůstane až na několik výjimek skoro nedotčený; cílem bylo uchránit již postavené a zabydlené domy jako část jednotného projektu. Z dialogu vyplynuly různé ústupky a vylepšení, které však nebyly příliš zásadní. Měl jsem své vlastní starosti a pochyby. Revize projektu mě donutila přemýšlet o výrazném vývoji místního obyvatelstva s ohledem na souvislosti před revolucí v roce 1974 (v té době nebylo potřeba rozlišovat parkováni na veřejné a soukromé; tehdy si také nešlo představit všechny regulativy, jaké máme dnes).
Bouça byl poměrně levný projekt. V roce 1974 tomu ani nemohlo být jinak. O roky později diskuze odhalila přání (s omezenými možnostmi) zlepšit komfort a kvalitu místního prostředí. Na vyjádřené potřeby bylo nezbytné zareagovat, třebaže některé byly založeny na předsudcích doprovázejících představu o skutečném zlepšení kvality života. Spolupodílení se obyvatel na projektu tak celou věc ještě jednou zkomplikovalo.
Po dokončení prací reakce trhu ukázala, že tento druh bydlení přesně odpovídá současnému trendu ekonomického bydlení, ale také, ať už v dobrém či zlém, se to projevilo ve složení obyvatelstva: studenti, mladí profesionálové, čerstvě založené rodiny a zastánci mobility charakterizující současná města.
Integrita původního návrhu byla v určitém duchu ztracena. Nyní je však u vstupu do areálu stanice metra nabízející spojení s celým městem: lidé touto oblastí procházejí, infrastruktura je otevřená do okolních ulic. Je zde pěstěná zahrada a automobily jako v každém jiném obytném komplexu.
Není to dokonalé dílo. Je to však, co má být důležité?

---

Krátce po Karafiátové revoluci, která v dubnu 1974 definitivně odstranila autoritativní pravicový režim Antónia Salazara, byla založena organizace Servicio de Apoio Ambulatorio Local (SAAL) snažící se pomocí státních subvencí zmírnit v Portugalsku špatné bytové poměry. Siza pro SAAL pracoval mezi lety 1973-77 a během tohoto období navrhl v Portu dva obytné komplexy: Bouça a Sao Victor. Po pravicovém převratu v listopadu 1975 byla pravomoc SAAL silně zredukována a do konce roku 1976 byly jeho veškeré aktivity zcela utlumeny.
Pozemek obytného komplexu Bouça leží nedaleko historického centra. Na severovýchodním okraji sídliště tvoří bariéru zvýšený železniční násep, který se Siza rozhodl odizolovat převýšenou dvojicí stěn vedoucí podél tratě. Stěna chrání obyvatele domů před hlukem, ale také sjednává řád a odvíjí se z ní urbanistické uspořádání areálu. Stěna vzájemně spojuje čtyři paralelní řady tří- a čtyřpodlažních řadových domů. Na jižním konci každé řady je umístěna nějaká veřejná služby (prádelna, knihovna, …). Zakončení se mezi sebou formálně odlišují a vymezují vstup do polosoukromé části. Malý výběžek tvořený trojicí rodinných domů v jihovýchodní části plynule navazuje na okolní zástavbu nájemních domů. Na konci sedmdesátých let se bohužel podařilo jen částečně zrealizovat dvě východní řady domů. Na protihlukovou stěnu, společenské prostory a zbývající dvě řady domů se muselo čekat dalších třicet let.
Stavbu tvoří dva mezonetové byty položené nad sebou ve čtyřech poschodích. Ze schodišťového jádra, která bylo původně plánováno jako součást protihlukové stěny podél železnice, je přístup na otevřenou pavlač ve třetím patře, odkud je přístup do horních dvoupodlažních bytů. Vstup do spodních mezonetů je přímo z úrovně terénu po samostatném jednoramenném schodišti. Východní blok, který je situován do svahu, umožnil vstup do bytů přímo z terénu bez nutnosti venkovního schodiště. Typický byt tvoří kuchyně s obývacím pokojem ve vstupním patře a dvě ložnice s koupelnou v horním poschodí. Každé horní patro má malý balkón a u každého vstupu je malý krytý přístřešek. Okenní otvory jsou zredukovány pouze na dva rozměry (u vlastního ateliéru si Siza vystačil pouze s jedním typem otočného okna o rozměrech 1,30 x 1,80 m). Francouzská okna jsou použita v ložnicích, u vstupů a v obytných částí. Součástí francouzských oken je také zábradlí ohrazující malé balkóny. Druhý typ okna se vyskytuje pouze na konci venkovních schodů vedoucích do spodního mezonetového bytu. Jde o dvojité výklopné okno vedoucí do ložnice.
V průběhu let uživatelé některých bytů svoje balkony a terasy zasklili, aby získali větší obytnou plochy. Všechny tyto pozdější zásahy byly během rekonstrukce odstraněny. V roce 2000 vypracoval Sizův ateliér návrh na dostavbu sídliště, který přesně kopíroval původní ideu ze sedmdesátých let. Po dlouhých desetiletích tak mohly vzniknout všechny zbývající části projektu. Druhá fáze Bouça byla dokončena v roce 2006.