Do not follow this link, or your host will be blocked from this site. This is a spider trap.
PŘIHLÁSIT SE  (trvale)
Uživatel:
Heslo:
Zapomněli jste heslo?
Registrace nového čtenáře
archiweb

HLEDEJ v sekci     

Přístavba fakulty architektury RWTH

Autor: Mirko Baum
Vedení stavby: Alexander Voigt
Adresa: Schinkelstraße 1, Cáchy, Německo | mapa
Web: arch.rwth-aachen.de
Realizace: 2000 Soutěž: 1993

Pohled na jižní fasádu (foto Vladimír Špaček)
O kultivování hrubé stavby

Když Bůh stvořil člověka, pohlédl na své dílo a byl touto slabou a nízkými vášněmi zmítanou kreaturou zklamán. A tak se rozhodl dílo vylepšit a stvořil krásného a velkomyslného člověka, jehož ušlechtilé vlastnosti, vzdělání, moudrost a velkorysý altruismus byly zaměřeny výhradně na dovršení krásy, pravdy a dobra. Tak vznikl první nadčlověk, jemuž Bůh dal jméno „profesor“.

Čert to viděl a cítil se být tímto božím činem vyzván. A tak stvořil ošklivého a zlomyslného skřeta, jehož škodolibostí a závistí živená inteligence sledovala jen jeden cíl, a to ztěžovat a rušit ušlechtilé činy nadčlověka. Také čert svůj výtvor pojmenoval, říkal mu „kolega“. (1)

Roku 1993 vypsala Fakulta architektury Vysokého učení technického v Cáchách realizační soutěž. Vyzváni byli všichni na fakultě působící profesoři a cílem soutěže bylo zřídit 200 studentských pracovišť (2) za pokud možno nejnižší cenu. Finančním základem tohoto záměru měly být peněžní dary členů fakulty, studentů a externích sponzorů. Stavba sama měla být provedena studentskou svépomocí. Jelikož autorův návrh se svou cenou 2.714.000 DM ukázal být nejlevnějším (ostatní tři předložené projekty byly kalkulovány na 3.082.000, 3.277.000 a 4.876.000 DM), byl fakultou zadán k provedení.
Formu a technologii soutěžního návrhu určily především nízká pořizovací cena a jednoduchá montáž s ohledem na svépomocnou realizaci. Autorem navržená budova byla rozdělena centrálním jádrem schodiště a sanitárního vybavení na dva stejně velké požární úseky a volila způsob prefabrikace, který jak velikostí, tak i hmotností svých prvků umožňoval snadnou montáž bez použití jeřábu. Podstatnými prvky systému byl nosný ocelový skelet v modulární síti 2,55 x 2,55 m, dřevěné kazetové stropní desky a vnější plášť, který měl být proveden z ocelových okenních panelů a z provětraného prkenného obkladu. Jako zastřešení byla navržena „studená“ bezespádová střešní deska z překližky. Modulární síť stavby byla zvolena tak, aby byla ve vodorovném směru dělitelná rozměrem 15 cm (tj. rozměrem dlaždic uvnitř centrálního jádra) a ve směru svislém rozměrem 12,5 cm (tj. rozměrem cihel zděného jádra). Stejně jako u později realizované varianty byl projekt orientován na osu jihozápadního rizalitu „Reiffova muzea“ (3) a navržen s volným přízemím, což umožňovalo volný pohyb v zastavěném prostoru i po dokončení stavby.
Jelikož výše peněžních darů ani zdaleka nesplnila očekávání, bylo od realizace upuštěno, nicméně zůstal projekt i nadále předmětem vleklých jednání o přidělení finančních prostředků odpovědným ministerstvem. Příčinou dalšího zdržení byl mimo jiné i katastrofální požár düsseldorfského letiště, který měl za následek dramatické zostření bezpečnostních kritérií, což hrálo během následující realizace objektu rozhodující a vzhledem ke své přehnaně restriktivní povaze ne vždy zcela srozumitelnou roli.
Podpěry volného přízemí (foto Vladimír Špaček)
Příslib poskytnutí finančních prostředků, signalizovaný počátkem roku 1997, postavil projekt na zcela nový základ. Svépomoc studentů, která byla tak jako tak již od počátku kvůli úrazovému pojištění těžko řešitelným problémem, již nebyla nutná, což povýšilo záměr na profesionální úroveň. Tato změna sice na jedné straně zjednodušila další postup, na straně druhé ale znamenala pro studenty ztrátu přímé konfrontace s konkrétním stavebním procesem.
Po zdlouhavé cestě nejrůznějšími institucemi povolilo ministerstvo stavebnictví částku 3.600.000 DM a zadalo architektům (4) projekt k realizaci. Kvůli nepředvídaným nesnázím (jednalo se především o nákladné založení na pilotech s předepsanou odolností vůči zemětřesení čtvrtého stupně, i o cenu úprav okolí stavby, která byla na přání stavebníka první kalkulací zanedbána) musela být tato částka během realizace zvýšena na 5.328.000 DM. I tak ale byla cena za čtvereční metr užitkové plochy svou výší 4.293 DM znatelně pod limitem ministerské rámcové směrné hodnoty, která pro stavby tohoto druhu udávala 6.342 DM.
Stanovením tak nízkého finančního limitu se stal projekt neobvyklou výzvou. Na jedné straně bylo samozřejmé, že fakulta architektury musí jeho realizací navenek potvrdit svoji odbornou kompetenci, na straně druhé bylo také jasné, že tento neobvykle přísný limit nutně povede k neobvyklému řešení. Východiskem se stala jednoduchá spřažená konstrukce z ocelobetonových prvků, která slibovala levnou výrobu, rychlou montáž a později i nenáročnou údržbu. Autor projektu nazval tuto koncepci „uživatelnou hrubou stavbou“, čímž byla myšlena stavba, která sice musela splnit všechna obvyklá funkční a bezpečnostní kritéria, zato ale měla mít schopnost v obhajitelné míře rezignovat na obvyklý standard vybavení. Cílem bylo vytvořit dílenský prostor, který bez nátěrů, obkladů, stropních podhledů a obvyklé vzduchotechniky měl být nejen odolnou a z hlediska údržby nenáročnou stavbou, ale čitelností své konstrukce a nutných instalací též stavbou didaktického charakteru. Koncepce byla ministerstvem nejen schválena, ale získala i jeho podporu a uznání jako vzorový příklad úsporné stavby. Její nekonvenční charakter vyžadoval od všech participantů značnou míru vynalézavosti. Vzhledem k očekávaným konfliktům s platnými předpisy bylo nutné vytvořit specifické technicko-právní podmínky, a to v úzké spolupráci jak se schvalovacími orgány tak i s řadou externích dobroznalců. Jednou z nejdůležitějších podmínek této strategie bylo vypracování „specificky zaměřeného protipožárního konceptu“ a jeho schválení městským hasičským sborem. Teprve tento krok umožnil realizaci cenově výhodného průběžného obvodového pláště, který nebylo nutno prodražovat ani rozdělením na požární úseky, ani konvenčním pojetím stropních konstrukcí. Toto velkoprostorové otevřené řešení si vyžádalo také specifický způsob samočinné regulace klimatu, v němž hrálo důležitou roli jak zvláštní umístění topných těles, tak instalace senzorem regulovatelného střešního světlíku, který spolu s perforací stropní desky vloženého patra brání v letním období přehřívání interiéru a v případě požáru je schopen plnit i funkci odvádění kouřových zplodin. Jako kombinace klimatického a evakuačního konceptu byla na jižní straně budovy navržena pororoštová pavlač se šestnácti únikovými dveřmi (nejdelší úniková cesta měřila přibližně dvanáct metrů) a s integrovaným slunolamem, zakončená na obou stranách točitým požárním schodištěm. Tento vysoce efektivní koncept byl uznán jako přijatelná náhrada za chybějící požární úseky a schválen k realizaci. Vznikla tak budova sestávající ze tří vzájemně separovaných funkčních celků: ze vstupního betonového tělesa rampy a výtahu pro tělesně postižené (ten byl nutný, neboť sklon rampy překračuje předepsanou hodnotu 6,0 % o 2,3 %), z únikové pavlače s dvěma požárními schodišti a s integrovaným slunolamem, a konečně z vlastní dvoupatrové budovy, postavené nad volným přízemím a spočívající na systému čtyřdílných diagonálních vzpěr.
Pohled z interiéru na únikové schodiště (foto Vladimír Špaček)
K volbě volného přízemí, převzatého ze soutěžního návrhu, vedly jak architektonické, tak technické důvody. Technickým důvodem bylo především problematické podloží, sestávající z nasypané pěti- až sedmimetrové vrstvy válečných trosek, jehož heterogenní konzistence si vyžádala založení stavby na zhruba dvacet metrů dlouhých vrtaných pilotech. Architektonicko-urbanistickým důvodem byla snaha o neutrální řešení prostoru mezi železničním náspem a stávající zástavbou, které svým volným a průchozím charakterem mělo zůstat pokud možno bez vlivu na budoucí urbanistický rozvoj areálu.
V souladu s filozofií „uživatelné hrubé stavby“ byly všechny povrchy 63 m dlouhé, 12,60 m široké a 9,45 m vysoké budovy ponechány v přirozeném stavu použitých materiálů, tj. v pozinkované oceli, přiznaném betonu a čirém sklu. Stejnou myšlenkou byla vedena i přiznaná montáž všech nutných instalací. Tato myšlenka dala vzniknout nejen ekonomicky mimořádně úsporné stavbě, nýbrž i technicky citelnému a didakticky účinnému příkladu stavební techniky.

Pokusí-li se pozorný čtenář srovnat zde popsanou budovu se současným stavem, zjistí určité odchylky, kterými se stavba od původního, realizovaného a úředně převzatého stavu liší. Vysvětlit tyto odchylky je právě tak těžké jako porozumět jejich smyslu. Více než desetiletá historie „Baumhausu“, jak tuto budovu pokřtili cášští studenti, se podobala letu po parabolické dráze. Po vleklé startovní fázi a přechodných selháních pohonných systémů se dostavilo razantní tempo, které se podařilo udržet po celou dobu stavby. Přejímací řízení městskými schvalovacími orgány proběhlo v únoru roku 2002, a to bez zjištění jakýchkoliv chyb či závad. Po dokončení získala budova cenu cášského oddělení Svazu německých architektů (BDA) a byla nominována na cenu Miese van der Rohe v Barceloně.
Pohled do prostoru druhého podlaží (foto Vladimír Špaček)
Nicméně tam, kde je tolik kadidla, nebývá čert daleko. A tak tomu bylo i v tomto případě, neboť stavět v zorném úhlu více než dvaceti profesorů architektury není právě jednoduché.
Vysoké školy bývají často voleny za dějiště krvelačných kriminálních románů a nezřídka to jsou vysokoškolští učitelé sami, kdo svými interními znalostmi obohacují tento literární žánr o obzvláště rafinované metody uvolnění zločinné energie. Nicméně se autor odhodlal odolat pokušení, vyrovnat na tomto místě otevřené účty. Budiž pouze konstatováno, že to nebyly právě ušlechtilé lidské vlastnosti, které vedly k dvouletým tahanicím, během nichž byla budova zakrátko opředena takovými pověstmi, že uhelný důl v nejzapadlejší čínské provincii musel ve srovnání s ní působit dojmem švýcarského sanatoria. Skrze pororošty měly propadávat zašpičatělé tužky a zůstat trčet v lebkách nevinných studentů, připojily se i obavy z toho, že pororošty bude vidět na intimní partie studentek. Podivný terminus „ochrana mravnosti“ byl předmětem vážně míněných debat. Pro nastávající akademiky právě tak typická jako nespoutatelná chuť dotýkat se nahých žárovek měla vést k těžkým popáleninám atd. atd. Cílem útoků byla však především obě točitá požární schodiště, jejichž použití v případe evakuace budovy údajně znamenalo pokus o masovou sebevraždu.
Hororové scénáře tohoto typu uvolnily byrokratickou lavinu, která o letních prázdninách roku 2005 vedla k subverzivní přestavbě, jejíž problematický charakter její iniciátoři opentlili výrazem „zdokonalení“. Této právě tak nákladné jako těžko srozumitelné akci nedokázaly zabránit ani protesty odborné veřejnosti, ani osobní intervence ministra stavebnictví. Studenti, kteří již jednou proti tomuto stavu protestovali obsazením budovy, byli právě na prázdninách. A tak dostaly pororošty drobnější dělení a tam, kde jsou v zimě vystaveny nepřízni počasí a kvůli tomuto dělení nepropouštějí sníh, jsou elektricky vytápěny (!). Žárovky byly vkusně opleteny drátěnými košíčky a obě točitá schodiště odstraněna a nahrazena přímými schody v prostoru únikové pavlače, což mělo za následek, že její podstatné části jsou odříznuty od okolí. Únikové dveře vedoucí do těchto prostor „země nikoho“ byly navždy uzavřeny, což vedlo nejen ke zmenšení počtu únikových cest, ale i k jejich trojnásobnému prodloužení. Z důvodu ne právě jednoduchého užívání této byrokratické obludnosti byly nařízeny informační semináře a pravidelná evakuační cvičení. Míra znetvoření původního konceptu je autorovi známa jen z doslechu, neboť od jeho „zdokonalení“ do budovy již nevstoupil.
„El sueño de la razón produce monstruos.“ (5)

Poznámky
1) Tuto poučnou historku mi (bohužel příliš pozdě) vyprávěl můj přítel a někdejší profesor statiky na Fakultě architektury v Cáchách Franz Krauss.
2) Aby bylo možné obejít předpisy pro shromažďovací budovy, nesměl počet pracovních míst překročit číslo 200.
3) „Reiffovo muzeum“ (Reiffmuseum) bylo postaveno roku 1908 pro sbírku malíře a sběratele prof. Franze Reiffa. Součástí muzea byl i institut dějin umění a oddělení architektury. Budova je dnes sídlem Fakulty architektury.
4) Před započetím stavby navázal autor partnerskou spolupráci s cášským architektem Alexanderem Voigtem, který v realizační fázi převzal úlohu stavbyvedoucího.
5) „El sueño de la razón produce monstruos.“ (Spánek rozumu plodí obludy) je název ilustrace č. 43 z cyklu „Los Caprichos“ od Francisca Goyi.

Mirko Baum: Ulice na konci světa – O architektuře a jiných věcech, Kant 2007, s.152-169

Literatura

Zdroj: Mirko Baum: O kultivování hrubé stavby
Vložil: Petr Šmídek, 14.10.09
Návštěvnost: 63282 čtenářů
Sdílet: 
Poslat odkaz na tuto stránku e-mailem
Vaše jméno Vaše emailová adresa
Váš vzkaz
Na tyto adresy (oddělte čárkou)   
Komentáře
Předmět Autor Datum
Díky nihilnisi 31.03.10 14:28
show all comments add comment
Burza práce
Aktuálně
Kalendář akcí
arrow
Květen 2017
arrow
Denní zprávy
e-SHOP
BLOG - poslední články
Poslední komentáře
BLOG - poslední komentáře
TOPlist © archiweb.cz 1997-2017
Všechny materiály zveřejněné na těchto www stránkách podléhají autorskému zákonu (č.121/2000 Sb.). Publikování nebo šíření obsahu je bez písemného souhlasu provozovatele zakázáno.
archiweb.cz využívá agenturní zpravodajství ČTK, která si vyhrazuje veškerá práva. Publikování nebo další šíření obsahu ze zdrojů ČTK je výslovně zakázáno bez předchozího písemného souhlasu ČTK.