Do not follow this link, or your host will be blocked from this site. This is a spider trap.
PŘIHLÁSIT SE  (trvale)
Uživatel:
Heslo:
Zapomněli jste heslo?
Registrace nového čtenáře
archiweb

HLEDEJ v sekci     
Unité d'habitation Marseille
Cité Radieuse

Autor: Le Corbusier
Adresa: 280 Boulevard Michelet, Marseille, Francie | mapa
Web: www.marseille-citeradieuse.org
Realizace: 1946-52 Plocha pozemku: 35000 m²

Obytná jednotka v Marseille
Realizace Jednotky v Marseille předvedla nádheru, jaké lze dosáhnout užitím železobetonu coby přírodního materiálu téže hodnoty, jakou má kámen, dřevo nebo terakota. Zdá se být opravdu možné pojímat beton jako obnovený kámen a stojí za to vystavit ho pohledům v jeho přirozeném stavu. Říká se, že vzhledem k cementu je fádní, tedy že fádní je jeho barva. To je právě tak mylné jako říkat, že barva je fádní sama o sobě, když ve skutečnosti barvy dostávají hodnotu pouze vztahem ke svému okolí.
Jednotka v Marseille se stavěla pět těžkých let a neustále ji mařily nejrozmanitější okolnosti; vázla koordinace a lhostejní dělníci, ba i ti, kteří se ve své vlastní práci vyznali, nebyli s to přizpůsobit se jeden druhému. Například betonáři a tesaři, kteří vyráběli bednění, prováděli svou práci pod dojmem, že vady (jak se to obvykle dělá) by se mohly vylepšit zednickou lžicí, že by se mohly omítnout nebo zabarvit, až se bednění strhne dolů. Vady na nás křičí ze všech částí budovy! Naštěstí jsme na to neměli peníze!
Ale ani s penězi by se problém vyspravování defektů nejevil jako řešitelný. Omítka nebo uhlazovaný cement by mohly povrch stavby jenom zhyzdit, aniž by se chyby napravily. Pohledový beton ukazuje nejnepatrnější epizody při bednění, spáry prken, vlákna a suky dřeva atd. Ale jak jsou ty věci vznešené, když se na ně podíváme, jak jsou zajímavé, když je pozorujeme, jak jistě obohatí ty, kdo mají trochu představivosti.
Jak často mi návštěvníci (zejména Švýcaři, Holanďané a Švédové) říkali: „Vaše stavba je velmi krásná, ale jak špatně se provedla”, ale já odpovídal, „nevšimli jste si nikdy u katedrál nebo u hradů, jak jsou kameny hrubě tvarované, chyby přiznané nebo jasně vystavené na odiv? Nezaznamenali jste náhodou takové věci, když jste se dívali na architekturu? Cožpak ani u mužů a žen nevidíte vrásky a mateřská znaménka, křivé nosy, nesčetné zvláštnosti? Nečekáte snad, že potkáte Venuši Medicejskou z masa a krve - Apollóna Belvederského?”
Chyby jsou lidské; ony jsou samy našimi každodenními životy. Na čem záleží, je jít dál, žít, být silný, mířit výš a být věrný!
Napadl mě způsob jak naložit s nejhorším kazem Jednotky v Marseille, kterým je zábradlí rampy běžící nahoru k dětskému koutku na střeše. Rozhodl jsem se navodit krásu kontrastem. Nalezl jsem jeho doplněk a ustavil hru mezi hrubostí a jemností, mezi mdlým a mocným, mezi přesností a náhodou. Udělám to tak, aby lidé přemýšleli a uvažovali, a to je důvod pro prudkou, halasnou, vítěznou polychromii fasád v Marseille - díky nemalé odvaze a novému a vznešenému výrobku „matroil”.
Dosáhl jsem toho, že ministerstvo zaplatilo menší obnos betonáři ze Sardinie, který rozuměl svému řemeslu. Beton se kazí pouze pro hloupost a ne pro své vlastní chyby. V řemeslnické práci tady vládne špatný vkus a jsou tady řemeslníci se špatným vkusem. V podobném případě jsem musel vynaložit nezdolnou energii, abych zajistil, že stát zaměstná betonáře, k němuž mám důvěru, který přijímá příkazy přímo ode mě a který jim rozumí. Navrhl jsem určité části stavby způsobem, který vyžaduje, aby se modelovaly zednickou lžicí - řemeslník pak pracuje jako sochař, přímo tvaruje materiál. Uspořádáním barvy a užitím zednické lžíce se pak vytvořily kontrasty a nádhery nahého betonu se uskutečnila!

Le Corbusier. The Complete Architectural Works, Volume V, 1946-52. Willy Boesiger. Thames and Husdon, Londýn 1953, s.191, přeložil profesor Rostislav Švácha.


Konstrukce transatlantického parníku
Tak jako letadla představují i parníky významné prvky národní propagandy. Mnohé země po celém světě zapojují své nejlepší myšlenky, nejlepší techniky a nejlepší výrobky, aby překonaly rekordy inteligence, ducha či moci.
Ty prvky propagandy, jež se zdály být nejvíc zakořeněné, ustoupily během několika let zcela novým hlediskům, která přinesl ohromující vývoj strojové civilizace.
Jednou z prvních obětí této proměny je Francie. Prostou hrou jazyků ztratila Francie velký náskok před anglosaskou oblastí. Zůstala ji prestiž jejích tvůrců (francouzský tvůrčí duch). Ale Francie stále koketně zesměšňuje ty své vynálezce, kteří v cizině nesou prestiž své země. Francie se rozhoduje uznat hodnotu těch, kdo zasvětili svůj život výzkumu, až po velmi opožděném obratu. Francie byla pověstná dobrým vkusem, to je pravda. Ale oficiální dobrý vkus není tím dobrým vkusem přijímaným v zahraničí. Poznámky vyslovované v některých zemích ukazují na ochladnutí, ironii, nebo dokonce na opovržení. Často jsem je slyše; nebudu je citovat... Hlavy národních institucí, posvěcených a jistě poznamenaných nepříjemným zpožděním v porovnání se současným vývojem, takový stav ducha a takové soudy neznají. Úřední činitelé se na sebe informují u sebe samých, a tak vinou dvacetiletého až třicetiletého zpoždění naše země upadá v neúctu u mezinárodních elit.
V našem tématu (transatlantické parníky) je nápadným příkladem „Normandie“. Tato loď je elegantní plavidlo, účinný mechanismus, přívětivý luxusní restaurant, ale styl její architektury se posuzoval přísně a na cestující působil nudou, kterou slavnosti pořádané na palubě nedokázaly zahnat. Francouzi byli velmi šťastní, ale cizinci kritizovali.
V poslední době udělala architektura po celém světě obrovský krok kupředu. Typickým příkladem je Obytná jednotka v Marseille, která se pět let ostouzela, kritizovala a náruživě potírala v té míře, že hrozil nezdar podniku. Dnes je předmětem nejpříznivějších komentářů všech velkých cizích revuí a ti, kteří ji navštívili, musí připustit, že se učinil ohromný krok. Jako skutečné nánosy na tomto projektu ulpívají pouze neuvěřitelné výroky oficiálních činitelů francouzské architektury a hygieny.
Co je transatlantický parník? Je to loď, prostředek pronikání do vln a do vzduchu. Je to pohon, mechanické stvoření. Konečně je to luxusní restaurant, nádherný hotel, který musí v podmínkách mimořádného sblížení a skrovnosti uspokojit 2000 osob. Toto se odehrává uprostřed vln, v bouři nebo naopak v úplném bezvětří.
Až do této doby se psychologie klienta (cestujících) zbarvovala strachem: bouře, pověstná ztroskotání, a zejména mořská nemoc. (...)
Mořská nemoc má vysoce nervovou povahu, vyvolávají ji fyzické reakce stejně jako psychologické: psychologické faktory nejistoty, strachu a úzkosti převládají. Tak jako dřívější francouzská architektura nabízí transatlantik cestujícím salóny, ohromné jídelny (katedrální jídelna „Normandie“, kde hosté vypadali jako ubožáci drcení tak neužitečnou okázalostí, tolik připomínající zámek ve Versailles nebo výstavu dekorativních umění v roce 1925) s kamennými schodišti, rampami z kovaného železa, mramorovými pilastry, a když tyto pilastry, tato schodiště opustí vertikálu, naklánějí se střídavě nalevo a napravo a cestujícím se udělá špatně. Nesmíme realizovat „pozemskou“ architekturu na kostře plovoucí a kymácející se lodi.
Život na palubě (život cestujících) musí odpovídat specifické koncepci luxusního plovoucího restaurantu. Cestující se musejí cítit hezky jako na lodi a ne jako v pozemském kymácejícím se paláci. A povaha kabin, povaha chodbiček, palub, salónů mu musí potvrzovat, že je na moři; radost, že je na moři, s neustále pohyblivou horizontální linií a vertikálou, která existuje jen v předělu mezi dvěma opačnými kmity. (...)
Jiný problém, a ne méně důležitý, představuje otázka důstojnosti a pak hrdosti siluety transatlantiku. Tady jde o velkou hru. Chyba, která se stala na „Normandii“, tkví v jejím třetím komínu, který jí dával podobu starého parníku a vůbec ne siluetu požadovanou rychlostí, mechanikou a aerodynamikou. Některé země, zejména Itálie, se už zabývaly tímto hlavním problémem, siluetou plavidla, které se objevuje na vlnách. Jde o problém harmonie, která může vyplynout jen ze skutečného zázraku nalezení proporce. O otázku lodního sochařství, které může vytvořit pouze sochař, který je spjatý s technikou a vyzná se v materiálech a ve fyzikálních problémech. Pro realizace takové věci se musí najít tato schopnost koncepcí v jediné osobě.
Klíčem k vyřešení vzpomenutého problému harmonie jsou čísla, tedy jednotka v geometrii a matematice, vstupující do realizace díla v plné míře, od rozměrů okénka dveří po celkovou siluetu plavidla. Výtvorem moderní doby, uznávaným nyní a užívaným po celém světě, výtvorem, který přináší konstruktérovi užitečnou pomůcku k nalezení proporce, je Modulor. Tento Modulor, Harmonická míra odpovídající lidskému měřítku, použitelná univerzálně v Architektuře i v Mechanice, vytvořená od roku 1942 do roku 1948, vznikl, aby vyplnil závažnou mezeru, která znemožňovala výrobu koordinovaných harmonických a harmonujících sérií. Aplikace Moduloru přináší lehkost nesrovnatelnou s kresbou ani s konstrukcí, pomáhá nám z nejistoty a stejně tak řeší absenci metody v této oblasti. (...)
Typickou stavbou pro užití Moduloru je transatlantik, protože koordinace všech rozměrů se tak dokonce stane automatickou.
Realizace Obytných jednotek, jak například v Marseille, která se už využívá, se jeví jako skutečný triumf a stává se významnou součástí francouzské propagandy v zahraničí. Dílo v Nantes, na kterém se momentálně pracuje, práce v Briey, která se v současnosti připravuje, ukazují na duchovní obrat, na který bychom měli apelovat při realizaci transatlantiku, tohoto obdobného problému (z hlediska služby poskytované uživateli).
Abychom takového duchovního obratu dosáhli, musíme tomu věnovat zvláštní pozornost po jeden celý život. Musíme vytvořit organizaci schopnou vynést jeho působnost ven. To znamená, že potřebujeme vytvořit kreslířský ateliér, kde najdeme spolupracovníky zaujaté pro stejný duchovní obrat a schopné pracovat v naprosté soudržnosti. Tyto faktory se spojují v ateliéru v ulici de Sévres. čísle 35, v ateliéry, který za 32 let vytvořil ohromný svazek návrhů na vybavení strojové civilizace. Tento ateliér je určen k tomu, aby bezpečně čelil velkolepým problémům konstrukce transatlantiku, který má zapůsobit na veřejné mínění.

Zpráva o konstrukci transatlantického parníku adresovaná prezidentovi Všeobecné transatlantické společnosti, Paříž, 30. října 1953.
Le Corbusier, le passé réaction poétique, Le Corbusier, Paříž 1987, s.189-91, přeložila Kateřina Jandová.



































Autor: Petr Šmídek, 26.08.07
Návštěvnost: 62053 čtenářů
Sdílet: 
Poslat odkaz na tuto stránku e-mailem
Vaše jméno Vaše emailová adresa
Váš vzkaz
Na tyto adresy (oddělte čárkou)   
Komentáře
Předmět Autor Datum
show all comments add comment
Burza práce
Aktuálně
Kalendář akcí
arrow
Duben 2017
arrow
 
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
Denní zprávy
e-SHOP
BLOG - poslední články
Poslední komentáře
BLOG - poslední komentáře
TOPlist © archiweb.cz 1997-2017
Všechny materiály zveřejněné na těchto www stránkách podléhají autorskému zákonu (č.121/2000 Sb.). Publikování nebo šíření obsahu je bez písemného souhlasu provozovatele zakázáno.
archiweb.cz využívá agenturní zpravodajství ČTK, která si vyhrazuje veškerá práva. Publikování nebo další šíření obsahu ze zdrojů ČTK je výslovně zakázáno bez předchozího písemného souhlasu ČTK.