Do not follow this link, or your host will be blocked from this site. This is a spider trap.
PŘIHLÁSIT SE  (trvale)
Uživatel:
Heslo:
Zapomněli jste heslo?
Registrace nového čtenáře
archiweb

HLEDEJ v sekci     
Das gelbe Haus
Žlutý dům

Autor: Valerio Olgiati
Spoluautor: Conzett, Bronzini, Gartmann
Adresa: Hauptstrasse 60, Flims, Švýcarsko | mapa
Web: www.dasgelbehaus.ch
Náklady: 675 000 Euro Projekt: 1995-97
Realizace: 10.1998-10.1999 Obestavěný prostor: 1690 m³

Architekt Rudolf Olgiati odkázal krátce před svojí smrtí v roce 1995 část svých sbírek obci Flims. Umístěny měly být v tzv. Gelbes Haus (Žlutý dům) uprostřed obce, který by byl přestavěn podle Olgiatiho vkusu a hlavně od zdola nahoru kompletně natřený na bílo. Jeho syn, Valerio Olgiati, pak v roce 1997 získal od obce Flims architektonickou zakázku na rekonstrukci domu.
Žlutý dům se svojí architekturou postaral o rozruch v řadách odborného publika doma i v zahraničí. 1999 získala stavba cenu Goldener Hase (zlatý zajíc) udělovanou magazínem Hochparterre a švýcarskou televizí nejlepší švýcarské stavbě. 2001 získal Žlutý dům, společně s dalšími domy, cenu Preis Gute Bauten in Graubünden.

Dům jako vybělená lebka. Bíle nalíčené zdi září, jsou však hrubé, drsná zeď je plná výčnělků, neučesaná směs vysprávek, dřeva a betonu. Okna bez rámů jsou zasazena hluboko do nik a vypadají jako by byla slepá. Memento mori uprostřed prázdninové vísky Flims, kde se o víkendech tvoří zácpa z barevných automobilů přijíždějících turistů. Tato budova provokuje snad ještě víc než škola v Paspels z roku 1998, díky které se Valerio Olgiati stal slavným. Hutná architektura této stavby využívá maximálně zhuštěnou formu k tomu, aby sjednotila různorodé způsoby vnímání a interpretace vyplývající z její komplexnosti. „Prostě nádherně komplexní dílo“ jak pravil titulek v jistých novinách. Tato zhuštěnost je charakteristická i pro (bílý) Žlutý dům ve Flimsu. Jeho zvláštním tématem je otevřené zkoumání architektury Rudolfa Olgiatiho, otce Valeria Olgiatiho. Krátce před smrtí věnoval Rudolf Olgiati svou významnou sbírku artefaktů regionální kultury místnímu společenství s podmínkou, že Žlutý dům, který zaujímá důležité místo ve struktuře vesnice, ale který byl dlouhodobě zanedbávaný s historicky nezajímavý, bude zachován a přestavěn na muzeum a kulturní středisko. V darovací listině Rudolf Olgiati trval na tom, že střecha domu bude kamenná a barva bílá, což jsou dvě základní charakteristiky jeho díla, a že konverze by měla odrážet jeho vkus (sic!).
Valerio Olgiati vzal tato přání vážně a interpretoval je radikálním způsobem. Vyjmul z domu konstrukce utvářející malé měřítko vnitřku (byly pro novou funkci stejně nepoužitelné), takže zůstala jen vnější schránka - prvek, který je podle teorie jeho otce základním jádrem architektury. Okenní otvory byly ponechány, získaly však hluboké, téměř trychtýřovité ostění - součástí Olgiatiho formálního repertoáru. Zvenku jsou okenní rámy téměř neviditelné. Schránka vypadá prázdně a vápenný nátěr použitý na obnažené zdivo vyspravené pouze tam, kde to bylo nutné, vytváří během dne výše popsaný dojem duté, vybělené lebky. Naopak za jasného zimního večera působí dům díky teplému světlu vyzařujícímu zevnitř jako adventní kalendář.
Interpretace architektury podle Rudolfa Olgiatiho obsahovala vnitřní rozpor mezi ideou architektury sestávající z vnějšího pláště tvořeného zdivem a nahoře otevřeného a jeho snahou o vytváření kubických forem. Tento rozpor vyřešil Valerio Olgiati tak, že posadil kamennou střechu geometricky přesně na obvodové zdi, takže střecha nepůsobí méně významně. Díky síle, kterou jí propůjčuje nalíčení vápnem, se dokonce zdá, jako by splývala se zdivem a vytvářela s ním jeden celek. Vzniká tak ideálně vzato kubická (prázdná) forma, která byla Rudolfem Olgiatim popsána jako forma „nejvíce brutální na pohled“, a proto vhodná pro veřejné budovy. Uvnitř najdeme v každém patře jedinou místnost rozdělenou na nestejné části masivním dřevěným pilířem umístěným mimo střed a nesoucím do kříže uspořádanou soustavu trámů, na nichž spočívají dřevěné stropní desky. Kdybychom použili terminologii Olgiatiho seniora, měli bychom vlastně mluvit o sloupu: ten kolem sebe soustřeďuje a jaksi shromažďuje prostor.
V nejvyšším podlaží se skrývá překvapení. Tady se pilíř zalamuje a na místě drží jen díky holým trámům. Konstrukčně vzato je to naprosto logické, jelikož poloha oken předurčuje umístění sloupu mimo střed střechy. Vizuálně je však zalomení pilíře provokativní. Prvek, který v nižších podlažích působí zcela architektonicky, se tady stává na pohled čistou skulpturou, obnaženou kostrou osvobozenou od profánní povinnosti přenášet zatížení. Hladké zdi se splývajícími okny s hranami vytváří působivý povrch. Vypadají téměř jako by byly z papíru a vytvářejí tak výrazný kontrast k vnějšímu zděnému plášti. I tady má bílý nátěr jednotící funkci - drží pohromadě různorodé prvky. Dokonce i podlaha byla natřena na bílo a vybroušena pískem, až zůstala jen šeď s bílými stopami, jako by podlaha byla léta pravidelně drhnuta. Rudolf Olgiati byl velkým obdivovatelem tradičních domů v Engadinu a jeho stavby prokazují pochopení toho, jak velmi osobitým způsobem sladit jejich formální jazyk s moderní architekturou inspirovanou Le Corbusierem. Vložení dřevěné konstrukce do kamenné obálky Žlutého domu se Valerio Olgiati dostal v principu blízko dřevěným, kamenem obloženým stavbám v Engadinu, přestože z čistě formálního hlediska tu kromě bílé barvy nenajdeme nic společného. Bílý Žlutý dům působí monumentálně, i když nebereme v potaz jeho kubaturu či zděný plášť. Podobně nemusíme být obeznámeni s japonskou filozofií, abychom zakusili silný účinek navrhovaných japonskými architekty, jakým je například Kazuo Shinohara. Napětí mezi abstraktní formou a bohatou texturou, mezi přesným rozvržením slepých otvorů a jejich uspořádáním do rastru s nestejnými vzdálenostmi nebo mezi kubickým vzhledem a asymetrickým půdorysem opakovaně vzbuzuje nevoli. Mezi nejvíce znejišťující pocity patří ty, které vyplývají z vnímání nového a starého.
Žlutý dům je v neposlední řadě také upomínkou na přístup k minulosti, který není pedantský, ale je přesvědčivou interpretací úlohy vytvořit vesnické muzeum, obzvláště v takových místech, jako je Flims. Svým umístěním uprostřed vesnice se muzeum stává výzvou smyslům i intelektu.
Martin Tschanz, redaktor Werk, Bauen & Wohnen a docent na HTW Chur























Literatura
 

Zdroj: Martin Tschanz
Vložil: Petr Šmídek, 29.11.07
Návštěvnost: 57842 čtenářů
Sdílet: 
Poslat odkaz na tuto stránku e-mailem
Vaše jméno Vaše emailová adresa
Váš vzkaz
Na tyto adresy (oddělte čárkou)   
Komentáře
Předmět Autor Datum
show all comments add comment
Burza práce
Aktuálně
Kalendář akcí
arrow
Srpen 2017
arrow
Denní zprávy
e-SHOP
BLOG - poslední články
Poslední komentáře
BLOG - poslední komentáře
TOPlist © archiweb.cz 1997-2017
Všechny materiály zveřejněné na těchto www stránkách podléhají autorskému zákonu (č.121/2000 Sb.). Publikování nebo šíření obsahu je bez písemného souhlasu provozovatele zakázáno.
archiweb.cz využívá agenturní zpravodajství ČTK, která si vyhrazuje veškerá práva. Publikování nebo další šíření obsahu ze zdrojů ČTK je výslovně zakázáno bez předchozího písemného souhlasu ČTK.