Do not follow this link, or your host will be blocked from this site. This is a spider trap.
PŘIHLÁSIT SE  (trvale)
Uživatel:
Heslo:
Zapomněli jste heslo?
Registrace nového čtenáře
archiweb

HLEDEJ v sekci     

Obchod se svíčkami Retti

Autor: Hans Hollein
Adresa: Kohlmarkt 12, Vídeň, Rakousko | mapa
Realizace: 1964-65

Holleinův obchod „Retti“ ve Vídni

Za návrh malého obchodu se svíčkami ve Vídni byl 32 letý architekt Hans Hollein vyznamenán nejvyšší cenou architektury, cenou Reynolds Memorial Award 1966, dotovanou $ 25 000. Mezinárodní jury amerického institutu architektů (AIA), jíž je udělení ceny svěřeno, se vyjádřila pro vídeňského architekta, ačkoliv jeho projekt byl (rozsahem) jeden z nejmenších ze 67 projektů, které byly vzaty v úvahu. Jury byla toho mínění, že se jedná o jeden z nejvýznamnějších počinů na poli architektury.
Díky tomuto rozhodnutí byl Holleinův obchod Retti publikován ve vídeňském časopise Bau (roč. 1966, čís. 3) a v řadě dalších světových architektonických revuí byly uveřejněny jeho fotografie.
Členové studentského vědeckého kroužku při katedře teorie a dějin architektury fakulty stavební ČVUT v Praze se již delší dobu zabývají otázkami tvorby „Třetí generace“* a v poslední je středem jejich zájmu především Vídeň se zajímavou skupinou okolo časopisu Bau.
S teoretickými názory jednoho z příslušníků této skupiny, Günthera Feuersteina, se snažila seznámit výstava „Apelace“, zahájená na fakultě stavební v Praze v březnu 1967. Zajímavý manifest G. Feuesteina „Architektura: Provokace“ vyslovuje tři postuláty nového hnutí: architektura jako magický prostor, jako symbol, jako provokace.
Smysl Feuersteinových myšlenek se dá označit jako snaha o restituci architektury jako umění. Je třeba si uvědomit, že to však není návrat na předfunkcionalistické pozice, ale konstruktivní snaha o nové umělecké prožitky v architektuře.
K osvětlení těchto snah byla zvolena metoda jejich prokázání na konkrétním objektu. Této práci předcházely úvahy zabývající se otázkou specifičnosti architektury jakožto výtvarného umění. Výsledkem úvah je pojímání architektury jako výtvarného umění, jehož specifikem a také cílem je prostor. Takové chápání uměleckého díla v oblasti architektury pak vyžaduje, abychom se při rozboru soustředili především na otázky prostoru. Jsme si přitom vědomi, že přestoupení jedné ze základních podmínek strukturální analýzy - neznalost objektu z autopsie - omlouvá pouze fakt, že se asi této úlohy v dohledné době asi nikdo neujme, a že je vůbec málo lidí z naší architektonické veřejnosti, kteří objekt z autopsie znají.
Sledujeme-li vztah urbanistického prostoru**, jenž je spoluvytvářen obchodem Retti, a vnitřního (lépe vnitřních) prostoru obchodu, je jisté, že se nejedná o nadřazenost žádného z nich, ale že oba jsou rovnocenné. Vnitřní prostory a prostor urbanistický jsou tvořeny každý podle svých vlastních zásad. Celkovost díla se v této rovině nijak zvlášť neprojevuje. Projevuje se totiž v rovině druhé, propojením.
Celý obchod je vlastně systéme prostorů napojených na zdůrazněnou hloubkovou osu, jíž je chodbička od vstupu do hloubky domovního traktu. Vzniká tím průhled z ulice až do hloubi prostoru, úmyslně ničím opticky nerušený, opticky ukončený, ale pozorovatelný jen z několika málo osových pozic. Propojení se tu neděje jen v rovině optické, ale též v rovině materiálu, který se rovněž nemění a je týž na portálu*** jako uvnitř: lesklý, eloxovaný hliníkový plech. Kompozičně zajímavé je to, že žádný z prostorů není nadřazen jinému, že tedy podle tvaru portálu nelze usuzovat o tvaru prostoru, jenž bude následovat. Portál obchodu je hladkou, lesklou, neprůhlednou plochou, která působí tak, že vzbudí pocit zvědavosti, ba přímo badatelské vášně. To je zesilováno kontrastem mezi úplně prosklenými obchody vedlejšími, kde je kompozičním záměrem nerušený pohled z ulice dovnitř, zatímco u obchodu Retti se návštěvník napřed setkává s lesklou, neprůhlednou plochou, jež ani svým obrysem nedává tušit, co se za ní odehrává. Jediným informátorem o účelu obchodu jsou dvě malé vitríny, v každé jen po jedné svíčce, natočené vyzývavě k chodcům. Na chodce jdoucího ulicí působí pouze průhled do hloubi obchodu omezený osovou rozlohou úzké vstupní chodby. A to dovoluje divákovi vidět z interiéru obchodu právě tolik, že to vzbudí touhu vstoupit, vidět více.
Chybí reklamy a ostře zářící neony, pouze na stěně chodbičky vřezávající se do portálu je jediné slovo: Retti. Červeně. Domníváme se, že tady stojíme tváří v tvář provokaci. Vše je obráceně, než jsme zvyklí. Provokace se nám tu jeví jako prolomení schématu, schématu, jež se zdálo být dosažením „civilizační úrovně“, standardu. A zatím se toto schéma stalo bezduchým svým neustálým opakováním. A Holleinův obchod své sousedy z této bezduchosti přímo usvědčuje.
Obraťme svou pozornost k vnitřnímu prostoru! To, co je vskutku zarážející, je jeho plocha. Celková plocha, již obchod zabírá, je 21m², plocha podlahy je neuvěřitelně malá: 14m². Za určitých podmínek by takový prostor působil stísněně, psychologicky neúnosně. Zdá se, že by jistá stísněnost provázela každé uspořádání. Přesto působí vnitřní prostor ne stísněným, ale obřadným, ba dokonce monumentálním dojmem. Lesklý povrch stěn z eloxovaného hliníku nedovoluje na svých relativně velkých stejnorodých plochách přesné zaostření oka. Zrcadlení vystavených předmětů a zajímavě řešeného osvětlovacího tělesa budí dojem prostoru neurčitě vymezeného, většího, než ve skutečnosti je - a díky jeho oktogonálnosti se s každým pohybem diváka mění nestejně rychle reflexe na jednotlivých stěnách.
Tento koncept podporován i utvářením půdorysu (úzká chodbička se najednou rozšíří v oktogonální výstavní prostor, ten se opět zúží v chodbičku, ba niž navazuje čtvercový prostor prodejny, jenž je zároveň skladem) vyvolá pak jakousi „pulzaci“ prostoru. Prostor je tedy dynamický, i když jeho dynamičnost je jiného druhu než u prostorů barokních. Onen pocit pohybu prostoru, jejž u prostoru barokního vyvolávají obrysové linie prostorů, většinou křivky vyššího než druhého řádu, je zde vyvolán neurčitým vymezením prostoru lesklými plochami, jejichž odrazy, měnící se každým krokem, zvětšují reálná prostor a zároveň nám nedovolují jej zřetelně a najednou pochopit.
Kolmo na hloubkovou osu staví Hollein proti sobě dvě zrcadla stejných rozměrů, jako je ona. V nevelikém prostoru výstavního oktogonu tak vzniká přímá osa. Vzájemné odrazy odrazů vedou totiž nakonec ke zdánlivému opakování oktogonálního výstavního prostoru „za zrcadly“ až do nekonečna. Kolmo na hloubkovou osu je prostor reálný „prolomen zrcadly“ do imaginárního prostoru. Na rozdíl od neurčitých a matoucích reflexí stěn je tento prostor jasně pozorovatelný a dokonce i diváka podrobuje svým absurdním zákonům tím, že ho zobrazuje v celé posloupnosti k úběžníku se zmenšujících postav. Prostor viditelný, pozorovatelný, ale nepřístupný.
Před zrcadly je vystaveno několik svíček; díky zrcadlům je vidíme i zezadu. Není to vlastně třeba, vždyť jsou dokonale symetrické, ze všech stran stejné, jen se jejich reálná účinnost množí řadou odrazů. Jiné pak visí zavěšeny za své knoty, tedy tak, jak svíčka, již používáme, nemůže být nikdy upevněna. Nyní si také zřetelně uvědomujeme, že celý prostor je vytvořen z umělých hmot a lesklého, eloxovaného hliníku. Voskové svíčky jsou jediný „organický“, přírodní materiál. A jejich osamocenost jako přírodního materiálu v tomto prostoru je zřetelně patrná. Jedná se tu o využití principu kontrastu. Spojení, jež svíčky s prostorem vytvářejí, má příchuť absurdity.
Všimněme si po tomto pozorování znovu průhledu chodbičkou dovnitř traktu. To, co spatříme v onom okamžiku, kdy přecházíme okolo klíčové dírce se podobajícímu vstupu do obchodu, není jeho interiér. Ten vidíme a vlastně nevidíme: plochy, které jej vymezují, zůstanou nám totiž skryty. Uvidíme jediné: velkou obdélnou vitrínu s opalizující zadní stěnou, jež je osvětlena z nepřímého zdroje, a v ní několik svíček, které, jsouce prosvětleny, působí plošně. Jdeme-li chodbičkou směrem k nim, stále zřetelněji vnímáme jejich vnitřní strukturu, která připomíná léta dřeva: podélné linie, jež jsou hranicemi jednotlivých vrstviček, vzniklých při postupném namáčení do voskové lázně. To je však již dojem zblízka. Z ulice to působí neméně silně, ba skoro přitažlivě: je to klid. Trvání, nepohnutě v sobě. Pevný bod. A zde využívá Hollein dalšího vynikajícího kontrastu: pohybujeme se rušnou obchodní ulicí, neony sebou neklidně trhají a tu na malou chvíli zahlédneme v hloubi domu, na konci střílnovité chodbičky, magicky světélkující vitrínu. Pohyb a klid. Tady na ulici pohyb a vnímání povrchu věcí, které se přeskupují tak rychle, že se na ně nelze dobře fixovat, a na druhé straně, uvnitř, klid a spíše než povrch věcí nazírání jejich vnitřní struktury a tedy podstaty...
Chobbička, jíž vstupujeme, vede již přímo, ale na poloviční cestě se najednou a nečekaně rozšíří (viz porovnání prostoru vnitřního a urbanistického) v oktogon výstavního prostoru. Ten svou kvasicentrální formou napovídá, že je křižovatkou, ač nečekanou. Hloubková osa pohybu se tu kříží s osou imaginární. A průsečík je vyznačen koulemi osvětlovacího tělesa.
Zde nás prostor sám, tím, že se rozšířil v oktogon, nutí se zastavit a orientovat. Je to jakési ohnisko kompozice: Osa hloubková - na jedné straně ruch obchodního centra, povrchy věcí - na druhé staně klid, trvání, nazírání struktury věcí, jejich podstaty. Mnohost a jedinečnost.
Od mnohosti k jedinečnosti, od povrchu k podstatě, od pohybu ke klidu, není právě toto cesta lidského života?
A osa příčná, tvořená zrcadly: imaginace - realita - imaginace. Není imaginace bez reality a jak chudá by byla realita, kdyby jí imaginace chyběla; ohnisko prostoru, oktogon, by zcela ztratilo svou vnitřní logiku, to, opravňuje jeho existenci.
Další pokračování hloubkové osy nás přivede do prodejního prostoru a tedy i k vitríně, jež byla naším cílem. Cesta tu končí, ale tady je zároveň to, proč má celé toto dílo reálný vztah ke skutečnosti, který by se snad při úžasné hloubce této umělecké kreace mohl zdát skoro degradující. Není však. Je totiž svým pojetím cosi, co celou kompozici dovršuje. Není to obchod tak, jak jej známe. Chybí pult, ale chybí i charakteristické znaky samoobsluhy. Není tu sklad. Prodejna je sama skladem. A tak prodavač a kupující jsou a musí být oba v jednom prostoru. A oba do něj vstoupili stejně. Oba mají stejný přístup ke zboží. A tak i lidské vztahy, které navazují, navazují takoví, jací jsou jako lidé. Architekt se snažil, aby nikdo z nich neměl převahu.
Opouštějíce obchod, máme zboží zabaleno do obalů, jež vyvolávají vizi obchodu v našich vzpomínkách. Stříbrná folie s červenými písmeny „Retti“ a výrobní značka. Rovněž dílo architekta. Stříbrná barva, to je barva obchodu, barva velkých ploch z eloxovaného hliníkového plechu. Tvar výrobní značky je také tvarem výřezu portálu. Je symbolem, jenž srostl s dílem.
Co vlastně znamená? Je snad velkým P, písmenem, jež v řecké abecedě odpovídá našemu „R“? Snad. Nyní je pro obyvatele Vídně totéž, co slovo Retti. Je vlastně stejným znakem jako znaky čínského písma. Znamená jedno slovo a jako takový je sdělitelný jen prostřednictvím subjektu. Je konvencí. Nikomu, kdo neví, co znamená, nic konkrétního neřekne, Že je značkou firemní, to poznáme až ze souvislostí. Jeho volba měla čistě subjektivní ráz. Nelze však tvrdit, že by nás nezaujal sám sebou, svým tvarem. Ba lze říci ještě více: Je to znak vzniklý složením dvou, podle svislé osy souměrných prvků, jež jsou samy o sobě též znakové povahy. A obrys celku je neméně zajímavý a pozornost poutající než každý z obou prvků. Tímto spojením vznikl útvar, jenž je rozhodně lépe schopen samostatné existence než jeho prvky. Je uzavřenější, jeho těžiště leží uprostřed plochy jím vymezené, na ose souměrnosti, na rozdíl od prvků, jež vlastně žádnou osu souměrnosti nemají a jejich těžiště leží nedaleko jejich obvodu.
Zkoumejme nyní ještě prvky tohoto znaku! Proč volil Hollein právě je? Nepoužil jich na některém jiném ze svých projektů? Ano, zřetelně se dají vysledovat např. v projektu „města“ z r. 1962. Zde jsou součástí uzlu městských komunikací, Holleinovy smělé vize budoucího urbanismu. Objevují se sice v jiné konfiguraci, ale opět v symetrickém páru. Dá se čekat, že kdybychom měli více materiálu ke tvorbě H. Holleina, že bychom se s nimi setkali ještě vícekrát. Z dějin architektury známe řadu případů, kdy určitý geometrický element znakové povahy znepokojoval významné tvůrce po celý život. Jen namátkou uvádím skicář Villarda de Honecourt, Santiniho hvězdu a labyrint Le Corbusierův. Dá se nakonec poukázat na podobnost vlastností znaku grafického a slovního a připomenout, že se stává téměř každému, že nějaké slovo vyslovené třeba zcela náhodně uchvátí nás najednou svou zvukovou stránkou a nutí ke stálému opakování či zarazí svou absurdností.
Zdá se, že ve většině těchto případů lze poukázat při pátrání po jejich genezi na zajímavou studii S. Freuda „Vzpomínky z dětství Leonarda da Vinci“. Freud tady používá k vysvětlení podvědomí a ukazuje jeho roli v umělecké tvorbě.

* Nová generace, která vstupuje do dějin architektury na konci padesátých let, přináší s sebou zvrat v dosavadním vývoji. R. 1964, kdy poprvé vychází v němčině proslavená již kniha Sigfrieda Giediona (pův. Space, Time, Architecture, Harvard University Press 1941, nyní: Raum, Zeit, Architektur, Otto Mainer Verlag, Ravensberg 1964), obohacena o novu kapitolu „Jörn Utzon und die Dritte Generation“, dostává nové hnutí v moderní architektuře své jméno: hnutí „Třetí generace“.
** Pojem urbanistického prostoru vyplývá z poznatku, že architektura je „umění prostoru“ (na rozdíl od sochařství, jež je „uměním hmoty“), prostor je jejím cílem. Nejde však jen o prostor vnitřní. Každé architektonické dílo pomáhá vymezovat prostory vnějším kterým, protože jsou (či by měly být) ve větší či menší míře záměrně koncipovány architektem, říkáme a urbanistické, Tyto prostory vnímáme jako celky a jednotlivé budovy, jež je vymezují, či organizují, vnímáme vlastně přes tyto prostory. Vždy totiž vnímáme každý jednotlivý objekt ve vztazích k urbanistickému prostoru a to je právě ono, co má vnímání autentické navíc proti fotografii, jež není s to tyto vztahy zachytit v jejich plnosti.
*** Slovo portál zde používáme pro označení oné části obchodu, která spoluvytváří urbanistický prostor, tady část vnější. K použití tohoto termínu nás vedla skutečnost, že obchod vlastně nemá výklad, že se jedná o hladkou hliníkovou plochu, která rámuje vstup do obchodu.
Autor: Petr Vaďura












Zdroj: Architektura ČSSR XXVI, 1967, s.333-335; katalog GJF Měnit svět, 1999, s.35-39
Vložil: Petr Šmídek, 21.10.07
Návštěvnost: 48559 čtenářů
Sdílet: 
Poslat odkaz na tuto stránku e-mailem
Vaše jméno Vaše emailová adresa
Váš vzkaz
Na tyto adresy (oddělte čárkou)   
Komentáře
Předmět Autor Datum
show all comments add comment
Burza práce
Aktuálně
Kalendář akcí
arrow
Červen 2017
arrow
 
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
Denní zprávy
e-SHOP
BLOG - poslední články
Poslední komentáře
BLOG - poslední komentáře
TOPlist © archiweb.cz 1997-2017
Všechny materiály zveřejněné na těchto www stránkách podléhají autorskému zákonu (č.121/2000 Sb.). Publikování nebo šíření obsahu je bez písemného souhlasu provozovatele zakázáno.
archiweb.cz využívá agenturní zpravodajství ČTK, která si vyhrazuje veškerá práva. Publikování nebo další šíření obsahu ze zdrojů ČTK je výslovně zakázáno bez předchozího písemného souhlasu ČTK.