Do not follow this link, or your host will be blocked from this site. This is a spider trap.
PŘIHLÁSIT SE  (trvale)
Uživatel:
Heslo:
Zapomněli jste heslo?
Registrace nového čtenáře
archiweb

HLEDEJ v sekci     
Škola pro neslyšící v Skådalen
Skådalen skole for hørselshemmede

Autor: Sverre Fehn
Spolupráce: Eilif Andersen, Truls Ovrum, Jon Kåre Schultz, Tom Wike, Bjørn Larsen
Adresa: Skådalsveien 33, Skådalen, Oslo, Norsko | mapa
Web: www.skaadalen.skole.no
Investor: SBED
Realizace: 1971-75, 1977 Užitná plocha: 4808 m²

Skådalen se nachází nad městem, na svažitém terénu pod zalesněnými kopci. Škola pro neslyšící děti první institucí svého druhu v celé Skandinávii. Je založena na systému otevřených tříd, který proměňuje vztah žáka a učitelů. Architekt Sverre Fehn z toho při navrhování budov vycházel. Velké posuvné dveře dávají prostorům určitou flexibilitu, nicméně po konstrukční stránce škola není – na rozdíl od předchozích Fehnových staveb – nijak experimentální. Je postavena z cihel a stěny jsou dutinové; v interiérech jsou použity tytéž cihly jako venku, ale i beton a laminované dřevo. Betonové sloupy, uvnitř obnažené, nesou desky stropu.
Projekt sestává z osmi nezávislých a vzájemně odlišných staveb, rozmístěných na pozemku v souladu s jeho svažitou topografií. Dvoupodlažní podlouhlá budova je učena pro skupinové činnosti, její hlavní hala je osvětlena okny ve stropě a z arkýřů po straně. Ty umožňují vykonávat některé činnosti v soukromí, zároveň ale neruší návaznost mezi interiérem a exteriérem. Budova s třídami a školka mají obě podobný půlkruhový tvar, inspirovaný způsobem, jak se děti shromažďují okolo učitele. Škola je z části internátní je tu tedy i šest ubytoven s pokoji, sdruženými kolem společného prostranství. Ostatní budovy zahrnují jídelnu, kuchyně, kanceláře administrativy a sportovní zařízení včetně bazénu.
Škola jako celek byla artikulována jako malé město, ve kterém se jeho obyvatelé naučí díky odlišných tvarům a materiálům snadno orientovat. Překonají tak svůj hendikep: transparentnost celého areálu má umožnit mladým žákům utvořit si jednoduché a přímé prostorové vztahy. Sverre Fehn věnoval při tvorbě těmto vztahům mnoho úvah, které zachycuje text z knihy Myšlení konstrukce (ukázka následuje níže).
Přesto tuto snahu v prosinci 1975, těsně před započetím poslední fáze projektu, vyšel v jedněch z hlavních norských novin titulní článek s názvem „Betonové peklo“. Negativní kritika výrazně poznamenalo jednak dokončení celé stavby, jednak citelně i další osud Fehnovy architektonické praxe. V následujících letech nezískal architekt téměř žádné zakázky a věnoval hlavně výuce. Přestože jde, pokud jde o rozměry, zřejmě o největší Fehnovu realizovanou stavbu, byla velmi málo publikována a nakonec ji ani sám nezařadil do katalogu své poslední výstavy v Norském muzeu architektury roce 2009.

---
Sverre Fehn téměř nepsal souvislé texty. Knihu Myšlení konstrukce (The Thought of Construction, 1983), která vyšla jen anglicky a ze které pochází následující ukázka, sepsal jeho přítel a blízký spolupracovník Per Olaf Fjeld (nar. 1945). Vycházel přitom z Fehnových přednášek a hlavně z dlouhých rozhovorů, které s architektem vedl každý týden po dobu dvou let. Text reprodukuje Fehnovy věty v jejich zkratkovitém, lapidárním, ale nikoli jednoduchém stylu. (Pozn. O. H.)

Architektura je závislá na světě zraku. Aby zlepšila život hluchého dítěte, musí kompenzovat ztrátu zvuku. Světlo je zvuk zraku. Když se dítě dotkne zdi svého pokoje, získává bezpečí z její síly. Jeho okno je přenosem zvuku. Jeho stůl je průzkumem, jeho polička rozmluvou. Pokud jsou tyto pohledy dost bohaté na to, aby se staly zvukem, je dítě schopné hovořit.
Skådalen má zvuk pohledu. Každá budova tu vyvolává odraz nějakého ladění. Jejich vzájemná vzdálenost a vztah mezi nimi poskytují pohledu kvalitu nezávislou na sluchu. Ticho světla vyvolává zvuk života, který odlišuje jednu budovu od druhé. Vnějšek umožňuje vzdálenost z hlediska zvuku, vnitřek se stává slovníkem z hlediska textury.
Architektura je čin dospělého. Proto nabýváme odpovědnost dát dítěti stejná práva jako dospělému jedinci. Každý věk má svou vlastní hodnotu. Součástí vyrůstání je rozpoznání vlastní fyzické velikosti. Když prostor nedokáže být součástí tohoto rozpoznávání a ztotožňuje všechno s dospělostí, pocit rozlišení mezi jedním a druhým prostorem je nedostupný. Dítě žije ve stínu, jen špičky prstů se mohou dotknout zdroje světla. Jako rostlina se natahuje k okennímu parapetu a touží po dni, kdy jeho tvář bude vidět.
Skådalen odráží k dětem takový přístup, který má většina budov k dospělému – právo vidět dovnitř a ven z oken a jednoduše fungovat jako dítě. Škola má bohatou texturu, protože odpovídá na hluchotu dítěte. Zapojuje se do dětské intenzity, dětské nejistoty, osamění a snů o přátelství. Uvnitř jsou zákoutí a skuliny, schodiště, balkony, jeskyně, chodby, ale ty jsou k vidění jen pro dítě, protože dospělý svět je k jeho obraznosti slepý.
Místo domova, místo pro hru a místo pro školy dostaly identitu kopce. Ten uniká osudu být institucí. Cesta, vedoucí od jednoho místa k dalšímu, je osobní. Lesy ustavují hranice pohledu. Hřiště mezi školou a obytnou částí je značka mezi daným časem a učením, všechno ostatní patří zemi.
(...)
Pro dítě je každý prostor jevištěm. Chce být vidět a slyšet, dostat pozornost a zalíbení od svého diváka. Architektura společných prostorů je ta jeho. Je to bavič, protože si v sobě nese příběh. Aby zohlednila takovou otevřenost, musí být konstrukce sloupová.
(...)
Jíst je ceremonie. Pro dítě je každá sušenka vítězství. Místo, kde se jí a místo, kde se jídlo připravuje jsou body, odkazující k nějaké události. Jídelní místo je obývací pokoj a kuchyně je místo naproti němu. Nedělá žádný rozdíl mezi hladovými a sytými. Jíst se stává součástí rozmluvy, když je jídlo slavnost.
Budova samoobslužné restaurace má pach. Ta budova je velké zvíře, které krmí a je krmeno. Přijedou velká auta, dělníci vyskočí, vůně z pekárny se mísí s připáleným olejem, s popelnicemi, stará kočka ve výslužbě má zamluvené rozlité mléko. Všechno se tu hýbe tak, jak si člověk představuje město a jeho ulice. Na cestě ze školy se tu student může zastavit. Není důležité jít dovnitř, ale cítit tu komunikaci s vnějším světem.
Když jsou dítěti čtyři, dům musí být přítomný ve všech svých detailech. Okna, dveře a schody musejí brát ohled na jeho výšku, protože dítě vyžaduje světlo. Může zachytit události vně svého okna, aniž by mu o nich řekl dospělý. Může narovnat záda a říct, „Mé tělo na to stačí, protože mohu vidět.“ To je podstata předškolního stupně. Protože program je tu založen na pozorování a zkoušení, velikost prostoru je určena dětským pohybem a pohledem. Jeho forma je půlkruh. Dům, ve svém vztahu k terénu, poskytuje dítěti pocit bezpečí. Kopec spadá k domu a ne pryč od něj. Když si dítě hraje venku, kulatý kopeček/vršek tvoří hranici jeho vnějšího světa. Když na tenhle ohromný kopec vyleze a konečně dosáhne jeho vrcholu, sklouzne zase k domu a ne pryč od něj. Kopec přivede dítě vždy zpátky ke zdi. Vnitřní prostory se schody, balkony a věžemi jsou opakováním tohoto vnějšího rytmu. Když je dítě nemocné a zavřené uvnitř, může pořád hrát stejné hry jako děti venku. Všechno mu zůstává odhalené, protože jeho jazyk je jazyk zraku. Mocná síla taktilního výrazu umožňuje hluchému dítěti tvarovat svůj svět a rozmlouvat.
(...)
Stín absorbuje význam ve výrazu tváře. Hra s prsty potřebuje stín, aby vyjádřila písmena. Přirozené světlo ubírá z řeči nudu, protože jazyk světla se pořád mění. Světlo nikdy nedává formě větší variaci než v jazyce neslyšících.
Velké pravoúhlé pokoje se uvnitř mohou rozdělit na menší jednotky. Aby tuto změnu ctily, mohou se stoly a poličky složit do různých tvarů, protože škola se svou otevřeností mění ze dne na den. Půlkruhový prostor na kraji budovy je pro menší třídy a pro osobní rozhovory. Hluché dítě nesnese být čelem do rohu, protože neslyší schody za sebou. Musí čelit životu a v tomto smyslu je kruh jeho zrcadlem.
Člověk sedící pod stromem je myslitel. Ve svém osamění prosí o rozmluvu. Když se kolem něj shromáždí lidé a on jim řekne svůj příběh, místo, které zaujímá, se stává vymezeným prostorem. Tento prostor je půlkruh. Je to přirozená forma pro učení. Z této formy získá student sílu čelit méně vymezené pravoúhlé třídě, protože si bude pamatovat půlkruh jako původ svého vědění.

Text, překlad a fotografie (únor a květen 2013): Ondřej Hojda

Literatura:
Per Olaf Fjeld, Sverre Fehn. The Thought of Construction, New York 1983, s. 77-85.
Per Olaf Fjeld, Sverre Fehn. The Pattern of Thoughts, New York 2009, s. 144-154.
Ingerid Helsing Almaas (ed.), Sverre Fehn. Projects and Reflections, Special Issue, Arkitektur N 7/2009, s. 36-47.
Sverre Fehn, Skådalen skole, Byggekunst, Juni 1978, s. 166-73.
Per Olaf Fjeld, Skådalen skole for hørehæmmende, Arkitektur DK, Jan. 1980, s. 8-15.
Ulf Grønvold, Svømmerhall, Skådalen skole, Byggekunst, Jan. 1983, s. 30-33.

































Autor: Ondřej Hojda, 13.06.13
Návštěvnost: 19940 čtenářů
Sdílet: 
Poslat odkaz na tuto stránku e-mailem
Vaše jméno Vaše emailová adresa
Váš vzkaz
Na tyto adresy (oddělte čárkou)   
Komentáře
Předmět Autor Datum
je suis fan granko 20.06.13 14:21
harmonicky zapadá. Dalibor Černý 21.06.13 00:27
show all comments add comment
Burza práce
Aktuálně
Kalendář akcí
arrow
Duben 2017
arrow
 
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
Denní zprávy
e-SHOP
BLOG - poslední články
Poslední komentáře
BLOG - poslední komentáře
TOPlist © archiweb.cz 1997-2017
Všechny materiály zveřejněné na těchto www stránkách podléhají autorskému zákonu (č.121/2000 Sb.). Publikování nebo šíření obsahu je bez písemného souhlasu provozovatele zakázáno.
archiweb.cz využívá agenturní zpravodajství ČTK, která si vyhrazuje veškerá práva. Publikování nebo další šíření obsahu ze zdrojů ČTK je výslovně zakázáno bez předchozího písemného souhlasu ČTK.