Vertikální apartmány

Soubor celkem šesti 100 metrů vysokých čistě obytných mrakodrapů se nachází nedaleko centra města při jedné z hlavních dopravních tepen vedoucích na letiště. Celek byl postaven jako jeden investiční záměr a s celkovou podlahovou plochou 120000m² patří do kategorie těch nejmenších rezidenčních projektů, které jsou v Číně v současné době realizovány.
Koncepce vychází ze snahy dát každému obyvateli bez ohledu na to, v jakém podlaží bydlí, příležitost užít si svůj vlastní dvorek a mít iluzi života ve druhém patře. Wangův návrh je reakcí na současné podmínky, kdy mnoho Číňanů touží mít svůj vlastní dům, nicméně díky početné populaci je tento požadavek plošně neuspokojitelný, a proto je preferován růst měst do výšky.
V každém druhém podlaží se tak nachází dvoupatrový dvůr. Kompozice na sobě stojících a vzájemným pootočením rytmizovaných dvoupatrových železobetonových boxů je odvozena z architektury tradiční čínské věže – pagody – a je nejsilnější ve své štíhlé variantě s půdorysem téměř čtvercového tvaru. Sympatické bílo-šedé věžičky jsou svým měřítkem a proporcemi daleko přijatelnější než okolní urbanistická džungle nablýskaných mrakodrapů podivných a neforemných tvarů, která postupně nahrazuje původní nízkopodlažní zástavbu.
Koncept dvorků je sice zcela funkční, bohužel však zůstal nedotažen, neboť většinou chybí stromy, které měly jednotlivé dvorky dle návrhu oživit a zútulnit. V rozměrných truhlících, které pro ně byly připraveny, a které obyvatelé neudržují, tak dnes roste převážně jen tráva.
Ostatně po pouhých šesti letech provozu je na domech velmi znát nekvalitní práce řemeslníků v podobě praskajících zdí, zatékání, nerovností obkladů a také se potvrzuje fakt, že běžní Číňané zvyklí vyjít s úplným minimem, kdy tráví většinu dne venku a kde se na ulici i běžně stravují, se stále ještě tak trochu „učí“ západnímu způsobu života a teprve získávají vztah k bytům plně vybaveným kuchyňskou linkou, zařizovacími předměty a dalšími vymoženostmi.
Na závěr ještě drobná zmínka k použitým materiálům. Ačkoli dům, podobně jako celou Wangovu tvorbu, charakterizuje striktní používání matných materiálů v jejich surové podobě, zde se ve společných prostorách objevuje zcela překvapivě lesklý kamenný obklad. Vysvětlení lze patrně hledat v diktátu developera, který pravděpodobně usiloval o to, aby byty co nejlépe prodal. Lesklý kámen je zde totiž poměrně běžným materiálem, který se zde zrovna na chodbách bytových domů i přes svou nepochybně vysokou cenu objevuje často a soukromý investor, o kterého v tomto případě na rozdíl od většiny ostatních Wangových zakázek šlo, patrně nechtěl vybočovat z řady a riskovat neúspěch na trhu.