Muzeum současného umění v Ningbo

Ve Wangově tvorbě stojí muzeum současného umění tak trochu ve stínu výraznějšího a známějšího historického muzea, které se také nachází ve městě Ningbo. Tím ovšem výčet podobností obou staveb víceméně končí. Zatímco historické muzeum je doslova novostavbou na zelené louce (stojí na okraji města v místě bývalých rýžových polí), muzeum současného umění se nachází přímo v centru v rychle se měnící oblasti na nábřeží řeky Yong a jeho základem se stal jeden ze starších nevyužívaných objektů bývalého přístavu.
Nejzajímavějším, i když pro Evropana na první pohled možná ne zcela postřehnutelným momentem je hned vstup do muzea. Podobné čínské instituce jsou většinou uvozeny monumentálním předprostorem, často komponovaným osově. V tomto případě je tomu jinak a zvolené řešení je na místní poměry celkem nezvyklé zvláště, uvědomíme-li si, že v Číně a dalších asijských zemích nenajdete téměř žádná náměstí – jejich urbanismus s tímto pro nás zcela tradičním prvkem jednoduše nepracuje, což vychází z historických tradic. Zde vás ovšem přivítá civilní, neformální, nad úroveň ulice zvednutá piazetta, která je zároveň střechou parkoviště. Není proto divu, že toto řešení, kterým se Wang pokusil redefinovat podobu současného čínského slavnostního prostoru, vyvolalo kontroverze.
Samotná budova muzea je pak rozdělena na dvě části – podstavu, která nabízí prostor pro krátkodobé výstavy jednotlivých autorů – a na ní stojící jedno, resp. dvoupatrovou hlavní hmotu, kde se konají přednášky a další komerční akce, které mají za cíl získat prostředky na výstavy, neboť finance poskytované státem na tento druh umění jsou v Číně omezené.
Směrem k vodě i na druhou stranu do ulice se natahuje vždy dvojice lávek. Dvojice na nábřeží se nachází zhruba v místě zbořených původních zásobovacích mostů, dvojice do ulice pak zdůrazňuje vztah domu a piazetty. Uvnitř se už žádné překvapení nekoná. Interiér spodní části je jednoduchý, čistý, univerzální výstavní prostor připravený na adaptaci pro účely konkrétních expozic. V horním patře se pak nachází přednáškový sál a velkorysá dvoupatrová výstavní síň. Obě patra se také dělí o potřebné technické zázemí a administrativu.
Použití materiálů odhaluje různé stopy. Ocel a dřevo horní části byly materiály používanými na stavbu budov v přístavu a také lodí. Šedá cihla podstavy byla zase hlavním materiálem bývalé budovy z osmdesátých let, u které i přes touhu autorů ponechat z ní co možná největší část stav konstrukcí po několika přestavbách dovolil zachování jen majákové věže jako symbolu připomínající místo, odkud v minulosti pluli poutníci na nedalekou posvátnou ostrovní horu Putuo – místní centrum buddhismu s několika chrámy, pagodami a sochami. Tuto tradici připomíná také skupina výklenků s postavami Buddhy zakomponovaná do cihelné fasády podstavy na straně orientované k řece. Způsob prořezání těchto otvorů a jejich nahodilé rozmístění na stěně se staly jedním z typických poznávacích znaků Wangových staveb.