Do not follow this link, or your host will be blocked from this site. This is a spider trap.
PŘIHLÁSIT SE  (trvale)
Uživatel:
Heslo:
Zapomněli jste heslo?
Registrace nového čtenáře
archiweb

HLEDEJ v sekci     
Palác Euro

Autor: DaM spol. s r.o. | Richard Doležal, Petr Malinský, Martin Kotík, Petr Burian, Michal Pokorný
Adresa: Václavské náměstí 2, Praha, Česká republika
Investor: LBB Reality s.r.o.
Náklady: 195 000 000 CZK Projekt: 01/2000 - 07/2002
Realizace: 12/2000 – 06/2002 Užitná plocha: 2902 m²

Lokalita
Novostavba uzavírá řadu budov ve spodní části západní strany Václavského náměstí. Na parcele, blížící se svým tvarem trojúhelníku, přímo sousedí se dvěma významnými funkcionalistickými "skleněnými" objekty (palác Astra, obchodní dům Baťa). Předchůdcem paláce Euro byl historický třípodlažní nárožní dům, odstraněný v 70. letech během výstavby metra.

Architektonické řešení
Koncept návrhu spočívá v principu vícevrstevnatosti a kontrastu "vkládaných" pravoúhlých hmotových celků s měkce modelovaným, vše sjednocujícím vnějším pláštěm. Tento transparentní skleněný plášť, půdorysně tvarovaný do křivky, nehmotně definuje základní objem domu. Jeho subtilní vzhled je podtržen použitím zdvojené skleněné fasády s odvětrávanou vzduchovou mezerou. V druhém plánu se v nároží objevuje kontrastně kubická strohá hmota, tvořená vrstvou svislých nastavitelných clon ve zlaté barvě, které umožňují regulaci světelných podmínek v interiéru. V nejexponovanějším místě domu pak tento kubus proráží klidnou horizontální hmotu vnějšího pláště a dává vzniknout dominantě zlaté věže - výškové odezvě protějšího nároží s palácem Koruna, s jehož věží palác Euro tvoří symbolickou vstupní bránu do prostoru náměstí.
Novostavba má 3 podzemní a 10 nadzemních podlaží. V 6. patře vzniká ustoupením hmoty administrativní části terasa s prvky zeleně v pochozí pískovcové dlažbě. Pro terasu je využita i část střechy na úrovni posledního patra, přimknutá k posledním dvěma podlažím věže. Na této úrovni se nachází i poslední stanice jednoho z výtahů, jejíž atypické řešení dojezdu (použití poklopu, který si kabina vyveze na své střeše) umožňuje minimalizování rušivých zásahů do hmoty věže.
Členění a způsob zasklení fasády odpovídá požadavku na nejvyšší možnou subtilnost nosných prvků. Vnější zasklení je po celém obvodu důsledně zvlněné do křivky - žádná dvě skla neprobíhají rovnoběžně - a nároží tvoří skla oblouková. Všechna skla vnějšího pláště jsou pevná, kotvená na tmelenou spáru a větrání zdvojené fasády je zajištěno systémem větracích mřížek. Dutina je provětrávaná diagonálně a po jednotlivých patrech. Tento systém umožňuje přirozené nepřímé větrání všech kancelářských prostor a působí příznivě na celkovou tepelnou bilanci budovy během všech ročních období. Vnitřní vrstva fasády, začínající ve druhém patře, je tvořena řadou otevíravých francouzských oken v hliníkových profilech tmavě šedé barvy. V prvních dvou nadzemních podlaží je zdvojená fasády zredukována na jednoduchou a vnější plášť zde má hlavní izolační funkci. Mimo prostor věží stíněný lamelami je v ostatních částech stavba chráněna proti slunečnímu záření svislými textilními clonami ze speciální polotransparentní tkaniny. V zájmu zachování odhmotněného hladkého vzhledu budovy jsou všechny stínící elementy umístěny v dutině mezi vnějším a vnitřním pláštěm. Zároveň zajišťují svým různým nastavením, měnícím se automaticky dle aktuálních světelných poměrů, žádoucí vzhledovou proměnlivost objektu v průběhu dne. V nočních hodinách je fasáda uzavírána stažením rolet a zaklopením otočných lamel. Noční nepřímé osvětlení pak dodává věži slavnostní atmosféru.
Vnitřní dispozice byla od počátku koncipována jako maximálně flexibilní. Jediným pevným prvkem procházejícím všemi patry je železobetonové jádro, do něhož jsou soustředěny vertikální komunikace a sanitární zázemí. Hmota tohoto jádra je dalším z "vložených" objemů a od ostatních konstrukcí je odlišena materiálem povrchu a zvlášť osvětlena ze spáry v podhledu.



Polistopadové novostavby na území pražské památkové rezervace přinesly milovníkům architektury jen málo radosti. Kromě Tančícího domu a několika zajímavých budov skrytých na dvorech1/ bychom si tu jen stěží vybavili nějaké jiné silné a kvalitní nové dílo. Velký díl odpovědnosti za to nepochybně nese pražský magistrát, který v centru města po roce 1989 bezhlavě rozprodával jednu parcelu za druhou, bylo mu lhostejné, či spíše vítané, že se budou využívat jen komerčně, a málokdy se postaral o to, aby o optimálním architektonickém ztvárnění novostaveb na těchto doposud obecních pozemcích rozhodla veřejná soutěž. Ale ani ojedinělé soutěže - na Myslbeka, Hypobanku, hotel Four Seasons, na Sovovy mlýny nebo na dům na Karlově náměstí - z různých důvodů centru nezajistily žádný mimořádný architektonický příspěvek. S uvedenými výjimkami tak v posledních dvanácti letech vyrostly na území historické Prahy jen samé stavby průměrné a všelijak problematické.
Leccos napovídalo, že podobně dopadne i parcela na dolním konci Václavského náměstí, v sousedství funkcionalistických obchodních domů Lindt a Baťa. Stával na ní novorenesanční dům, zbouraný někdy na přelomu šedesátých a sedmdesátých let kvůli stavbě metra. Z pokusů zaplnit ji dobrou novostavbou vynikl projekt Pavla Kupky z doby po roce 1970 a školní návrh Přikrylovy žačky z AVU Markéty Lepilové (1991),2/ koncipovaný jako městské kulturní a informační centrum. Tato nepochybně vhodná funkce však pražskému magistrátu nic neříkala, pozemek byl prodán německé investiční společnosti, ta se rozhodla postavit na něm obchodní a kancelářský dům a zadala jeho projekt architektu Martinu Kotíkovi. Ze tří alternativ domu, na nichž Kotíkův ateliér od roku 1997 pracoval, vybraly různé komise a experti pražských stavebních a památkových úřadů variantu kombinující budovu o velikosti sousedního Lindtova domu s vysokou a mohutnou věží na samém konci fronty Václavského náměstí.3/
Tato verze Kotíkova projektu narazila na odpor Klubu Za starou Prahu, Státního ústavu památkové péče, památkářů z Platýzu a některých tvůrčích architektů, kritiků a historiků architektury.4/ Rád bych shrnul, v čem jsem sám spatřoval její nedostatky.
Zdálo se mi, že členění objektu do dvou, či dokonce do tří jakoby samostatných domů neodpovídalo typickým šířkám pozemků na Václavském náměstí. Domnívám se, že ze staré parcelace v historické části města nemusíme hned dělat dogma, na jaké v roce 1992 doplatil výborný projekt obchodního domu Senquar v Litomyšli od týmu Josefa Pleskota. Nebrat však vůbec míry a hraniční čáry této parcelace v úvahu, to pokládám za nepřípustné.
Druhá slabina Kotíkova projektu spočívala podle mého soudu v tom, že vysoký objem nevyzníval nad „myší dírou" jako věž, nýbrž jako věžový dům čili věžák, jaký vůbec do historického centra nepatří, nehledě na to, že hladinu pražské zástavby bychom vůbec měli ostražitě hlídat, aby nepřestala kopírovat krásný pražský terén.
Nesouhlasil jsem však ani s tím, jak Martin Kotík svou věž detailněji zformoval a pročlenil. Pojal ji totiž jako kompaktní a souvislou hmotu „odzdola až nahoru", jako by šlo o věž staré vodárny či radnice. Na Václavském náměstí si tak stávající věže nepočínají. Věže na Schulzově Národním muzeu, na paláci Ligna, na obchodním domě Krone, na domě ČKD od Šrámkových nebo na protější Koruně od Antonína Pfeiffera, která je pro kontext naší novostavby obzvlášť důležitá, mají vždy charakter nástavce na relativně samostatném bloku. Na území Václavského náměstí se tento motiv bloku a jeho věžovitého doplňku ustálil téměř jako typ. Uznávám, že ani k takovým typickým řešením nemusíme přistupovat jako k dogmatu. Přesto je pokládám za prospěšné vodítko, jak si v památkově cenném prostředí počínat;5/ za spolehlivé schéma, které tvořivý architekt může naplňovat jakýmkoli stylovým obsahem.
Kotíkovu projektu, který se pak po konfliktu s památkáři ještě vyvíjel dál,6/ jsem věnoval tolik pozornosti proto, že nakonec dosáhl stavebního povolení a uskutečněná novostavba od architektů Doležala, Malinského, Buriana a Pokorného z ateliéru DaM musela jeho základní rysy respektovat, což si prý ostatně přál i německý investor. Stojí proto za pozornost, jak se uskutečněné dílo vyrovnalo se slabinami svého předchůdce. Studie týmu Doležal-Malinský-Burian-Pokorný z prosince 1999 se zakládala na ideji souvislého poloprůhledného pláště, který sestavu menšího domu a věže ze tří stran obalí a ona pak bude skrz tento obal pouze prosvítat nebo z něho nahoře vystupovat. Poměr mezi šířkou menšího domu a věže dostal lepší proporci, lépe odpovídající staré parcelaci, z věže samotné se začala výrazněji vizuálně uplatňovat pouze horní přečnívající část. Architekti DaM tuto věž navíc ve srovnání s Kotíkovým projektem zeštíhlili a pro jistotu dole podřízli, aby tak narušili princip „odzdola až nahoru". Tam, kde se obracel k pozůstatkům středověké urbanizace Nového Města pražského, dostal poloprůhledný skleněný obal elegantní obliny, trochu podobné Fosterově budově Willis, Faberand Dumas v Ipswichi (1975), kdežto na Václavském náměstí se pěkně narovnal. A tam, kde se průběh obalu nekryl s půdorysem provozních objemů uspořádaných do tvaru písmene L, tam architekti ponechali v hořejších podlažích prázdné dvorky, které obal na vnější straně uzavírá jako téměř falešná kulisa, asi tak, jak to udělal Jean Nouvel při přestavbě divadla v Belfortu (1984) nebo v novostavbě pařížské Fondation Cartier (1995). Při práci na studii si architekti konečně lámali hlavu, jak okraje obalu nahoře napojit na terasovitě uskakující vršek sousedního Lindtova domu. S tímto problémem se však nakonec vyrovnali s lehkovážným a opět trochu nouvelovským šarmem, jako by se jejich skleněný plášť měl všude chovat jako jemně zohýbaný list papíru s neustřiženými rohy.
Jak se tedy zdá, architekti z ateliéru DaM si uvědomovali sporná místa projektu Martina Kotíka a ve své studii z prosince 1999 je eliminovali. V dalších fázích jejich vlastního projektu pak do něho vstoupily ještě jiné nápady a také nároky investora, kterému přirozeně záleželo na tom, aby se nikde nezmenšily obchodní a kancelářské plochy. Příznivé i méně příznivé důsledky tohoto dalšího vývoje projektu lze už sledovat na uskutečněné podobě díla týmu Doležal-Malinský-Burian-Pokorný, vystavěného mezi lety 2001 a 2002.
S téměř naprostým úspěchem se především podařilo uskutečnit skleněný transparentní obal stavby i s jeho jemnými křivkami. Tam, kde má působit jako zrcadlo starých budov vedle sebe, je náležitě zrcadlivý; a tam, kde má skrze něj prosvítat pulsující život uvnitř stavby, tak tam tento život náležitě prosvítá, ve dne i v noci.
Problém však jistě spočívá v míře transparentnosti tohoto obalu, a to právě v nejcitlivějším místě celé budovy, v jejím věžovitém úseku. Přítomnost objemu věže si dnes neuvědomujeme pouze v její horní vyčnívající části, jak si o to - jak soudím - říká „typologie" Václavského náměstí. Věž nyní obalem prosvítá po celé své výšce. Tento vjem umocňuje i její materiálové provedení, odlišné od sousední nižší části: zlaté vertikální žaluzie, které lze v každém patře nastavit vůči slunci v jiném úhlu a dům tak může po celý den měnit svou vizáž.
Druhý problém pak spatřuji v šířkových proporcích této věže. Ve studii z roku 1999 dostal její půdorys rozměr 5x6 modulárních prvků. Investorovi se však asi zdály vnitřní prostory věže příliš stísněné a vynutil si jejich rozšíření o jeden modulární prvek na každé straně. Domnívám se, že tímto zdánlivě nepodstatným nasílením architekti překročili správnou hranici. Věž teď aspoň na mě působí příliš masivně a přehnaně k sobě upoutává pozornost. Idea dominantního obalu, z něhož nahoře vystupuje věž, se tu posunula k ideji dominantní obalené věže. Změnily se tak i vzájemné proporce objemů uvnitř obalu. A opravdu lituji, že tento posun, který nepokládám za šťastný, tu nezpůsobilo nic než krátkozraká snaha investora získat navíc několik málo pronajímatelných metrů čtverečních. Ale jak pěkně a s jakou technickou elegancí architekti svou zlatou věž zabalili! Kolik působivých vizuálních zážitků nám nový dům skýtá, ať už sám, anebo ve styku se svými sousedy! Sám mám nejraději souhru svislého skleněného záhybu na okraji zadní fasády do Jungmannova náměstí s vodorovným skleněným záhybem šestého patra Lindtova domu. Novostavba má jistě i jiné chyby než ty, o nichž jsem mluvil; právě se o nich debatuje v novinách.7/ Klady však u ní podle mého soudu jasně převažují. K Tančícímu domu, jako k jediné opravdu přínosné stavbě v historickém centru Prahy za posledních deset let, teď můžeme přidat ještě jeden dům.
Rostislav Švácha, psáno pro ARCHITEKT 8/2002

POZNÁMKY
1/ Viz Literární noviny XIII, č. 24, 10.6.2002, s. 13.
2/ Emil Přikryl a jeho škola. GJF, Praha 1995, s. 62.
3/ Martin Kotík, Omicron-K, architektonický ateliér. GJF, Praha 1999
4/ Srov. Architekt XLIV, 1998, č. 1-2, s. 6-8. - Právo VIII, č. 27, 2. 2. 1998, č. 8. - Architekt XLIV, 1998, č. 9, s. 10-12,33-41.
5/ Srov. též Ernst H. Gombrich, „Krása starých měst". Architekt XLIV, 1998, č. 25-26, s. 76-78.
6/ Martin Kotík, Omicron-K (cit. v pozn. 3), s. 10, 56-59.
7/ Mladá fronta Dnes XIII, č. 158, 10. 7. 2002, s. D3. - Právo XII, č. 160, 12. 7. 2002, s. 16.


























Projekt
Fotograf
Filip Šlapal
Stavba
izolace obvodového pláště
ROCKWOOL
Zdroj: DaM | Pavel Uttendorfský
Vložil: Jan Kratochvíl, 05.01.09
Návštěvnost: 74520 čtenářů
Sdílet: 
Poslat odkaz na tuto stránku e-mailem
Vaše jméno Vaše emailová adresa
Váš vzkaz
Na tyto adresy (oddělte čárkou)   
Komentáře
Předmět Autor Datum
show all comments add comment
Burza práce
Aktuálně
Kalendář akcí
arrow
Březen 2017
arrow
Denní zprávy
e-SHOP
BLOG - poslední články
Poslední komentáře
BLOG - poslední komentáře
TOPlist © archiweb.cz 1997-2017
Všechny materiály zveřejněné na těchto www stránkách podléhají autorskému zákonu (č.121/2000 Sb.). Publikování nebo šíření obsahu je bez písemného souhlasu provozovatele zakázáno.
archiweb.cz využívá agenturní zpravodajství ČTK, která si vyhrazuje veškerá práva. Publikování nebo další šíření obsahu ze zdrojů ČTK je výslovně zakázáno bez předchozího písemného souhlasu ČTK.