Kampus čínské akademie výtvarných umění

Zadání z úst tehdejšího prezidenta akademie Xu Jianga se opíralo o dvě základní rozhodnutí: „Za prvé chceme co nejvíce přirozeného prostředí, jak je to možné. Budovy budou postaveny na okraji pole, otevřený prostor kolem nich by tedy měl být ponechán. A za druhé - žádné mramorem obložené nebo betonové pilíře v marnivém stylu stávající budovy akademie v centru města.“ Z pohledu Wanga byl tak nový areál akademie vysněnou zakázkou, na které mohl nejen naplno rozvinout svůj přístup k architektuře, ale především ukázat svůj kritický postoj k současnému uspěchanému čínskému urbanismu.

Školní areál skládající se celkem z 21 pavilonů je charakteristický svým „nahodilým“ uspořádáním de facto v prstenci kolem zalesněného kopce, které má i přes měřítko jednotlivých budov blíže spíše k urbanismu vesnice než ke struktuře města. Kampus jako jednotně působící série fragmentů kombinuje několik svébytných motivů, které zaručují, že každá z budov je odlišná, svým způsobem originální. Tato pestrost jasně kontrastuje s častou monotónností ulic čínských měst a napomáhá také snadnější orientaci v jinak poměrně rozsáhlém areálu.

Wang, milovník starověké čínské kultury, zvláště pak literatury a kaligrafie a mimochodem také současný děkan fakulty architektury na akademii, díky esenci venkova, kterou zanesl do své koncepce, nedocílil jen téměř dokonalého sepětí domů s přírodou, ale vtiskl kampusu použitím tradičních principů čínského stavitelství také další rozměr. Z mohutných přesahů střech, propojovacích mostků a pavlačí – po kterých lze celý areál projít, aniž by bylo třeba sejít do přízemí – nebo pavilonů obklopených vodní hladinou, přestože mluví současným jazykem – tedy tvaroslovím jednadvacátého století, dýchá v některých momentech „duch staré Číny“ paradoxně snad daleko silněji než z mnoha dochovaných historických památek.

Snad tomuto vnímání napomáhá nebývalá otevřenost celého komplexu. Hranice mezi interiérem a exteriérem se téměř stírá. Mnohdy tápete, jestli jste ještě uvnitř nebo už nikoli. Následně zjišťujete, že to vlastně ani není podstatné. Tmavší prostory střídají světlé a obecně jsou jednotlivé domy prostorově neskutečně pestré. Složitost a množství komplikovaných prostorových řešení, kdy se schodiště a rampy obepínající jednotlivé pavilony proplétají uvnitř v různých výškových úrovních, zaujme o to více, že Wang ve svém ateliéru nepoužívá počítač a vše kreslí staromilsky „na prkně“.

Lapidárnost některých objektů a jejich až sochařské tvarovaní spolu s použitými surovými materiály – matnými, bez lesku, bez náznaku monumentality – dotváří celkový zemitý dojem. Nenajdete zde také žádné okapy či oplechování. Voda jednoduše teče, kudy může. Někdy před oknem, kde prská o dlažbu, někde prostředkem átria a pak odtéká žlábkem pryč skrz dům. Nikdy ale nijak neomezuje. Za deště všudypřítomné bušící kapky navozují nevšední zvukovou kulisu a atmosféru umožňující vnímat dům téměř všemi smysly. Nesporně svobodné a pro studenty jistě velmi inspirativní prostředí.