Budova Národního shromáždění
Jatiyo Sangshad Bhaban
„Do budovy shromáždění jsem vnesl světlo, aby vytvářelo základní prvek interiéru. Při pohledu na řadu sloupů můžete spatřit, že sloupy a světlo jedno jsou. Sloup je zhmotněná konstrukce v prostoru světla. Nyní se o tom pokuste uvažovat v obráceném sledu a myslete si, že sloupy jsou duté, mnohem větší a jejich zdi mohou samy vyzařovat světlo. Pak se z prázdna stávají místnosti a sloup vytváří světlo. Může na sebe vzít složité tvary, podpírat prostory a dodávat jim světlo. Intenzivně pracuji na tom, abych rozvinul prvek do takové výše, že se promění v poetickou entitu, která má svou vlastní krásu a vlastní místo uvnitř celé kompozice. Tímto způsobem se světlo stane podobné pevným sloupům, které jsem předtím zmínil jako dárce světla.“
Budova Národního shromáždění je jedinečným příspěvkem moderní architektury vsazené do venkovského bangladéšského prostředí. Soubor vládních budov, jehož dokončení se Kahn již nedožil, vyrůstal přes dvacet let a tvoří symbol nového bangladéšského státu. Budova Národního shromáždění byla původně zamýšlena pákistánskou vládou, což se začalo dařit až o tři roky později (1962), kdy byl návrhem vládního sídla pověřen Louis I. Kahn. Bangladéš však v březnu 1971 vyhlásila svoji nezávislost na Pákistánu a stavba byla zastavena. Kahn původně zamýšlel dodat své stavbě na monumentálním vzezření, ale po oficiálním odpojení Bangladéše od pákistánské vlády v prosinci 1971 se projekt stal symbolem demokracie a pýchy bangladéšského lidu. Celý vládní komplex byl dokončen až v roce 1982 za dvojnásobnou částku než původně odhadovaných 32 milionů dolarů.
Nejpozoruhodnější je proces stárnutí celého souboru, jeho zrání a utvrzování své nadčasovosti. Návrh sice spočívá na principech moderní architektury, ale současně je úzce spojen se zdejším prostředím a místními obyvateli. Kahnova budova je pevně spjatá s místem, využívá místní materiály i technologie, které mají co nejlépe ochránit před zdejším klimatem. Budova Národního shromáždění stojí v bangladéšské poušti jako neochvějná tvrz. Osm jednacích sálů je soustředěno kolem velké parlamentní sněmovny, která není pouze metaforickým symbolem demokratické vlády umístěna s samotném srdci celé budovy, ale je také součástí prostorové optimalizace a uspořádání obslužných provozů (kanceláře, ubytování pro parlamentní úředníky a restaurace) mimo hlavní budovu. Celá stavba z pohledového betonu s mramorovými intarziemi byla odlita přímo na místě. Bílý mramor je použitý z toho důvodu, že se jedná o místní materiál a zároveň dodává objektu na vážnosti. Strohé tvary monumentální budovy i přilehlé umělé jezero se starají o izolaci a přirozenou ventilaci celého souboru. Výsledná kompozice umožnila vzniknout řadě působivých prostorových i světelných scenérií. Geometrické otvory v obvodovém plášti dodávají na celkové dramatičnosti. Tyto abstrahované geometrické tvary lze nalézt i v tradičních bangladéšských stavbách, čímž provazují staré i nové hodnoty a zároveň slouží jako světlíky pro přívod slunečních paprsků do interiéru. Světlo bylo pro Kahna vždy jedním z nejdůležitějších prvků při utváření budov, a to nejen z důvodu rozzáření vnitřních prostorů, ale především v konceptuální úrovni jako samotného strůjce prostoru.
H.Ronner: Louis I. Kahn: Complete Works 1935-74, Birkhäuser 1987, s.236
 |
Budova Národního shromáždění je jedinečným příspěvkem moderní architektury vsazené do venkovského bangladéšského prostředí. Soubor vládních budov, jehož dokončení se Kahn již nedožil, vyrůstal přes dvacet let a tvoří symbol nového bangladéšského státu. Budova Národního shromáždění byla původně zamýšlena pákistánskou vládou, což se začalo dařit až o tři roky později (1962), kdy byl návrhem vládního sídla pověřen Louis I. Kahn. Bangladéš však v březnu 1971 vyhlásila svoji nezávislost na Pákistánu a stavba byla zastavena. Kahn původně zamýšlel dodat své stavbě na monumentálním vzezření, ale po oficiálním odpojení Bangladéše od pákistánské vlády v prosinci 1971 se projekt stal symbolem demokracie a pýchy bangladéšského lidu. Celý vládní komplex byl dokončen až v roce 1982 za dvojnásobnou částku než původně odhadovaných 32 milionů dolarů.
Nejpozoruhodnější je proces stárnutí celého souboru, jeho zrání a utvrzování své nadčasovosti. Návrh sice spočívá na principech moderní architektury, ale současně je úzce spojen se zdejším prostředím a místními obyvateli. Kahnova budova je pevně spjatá s místem, využívá místní materiály i technologie, které mají co nejlépe ochránit před zdejším klimatem. Budova Národního shromáždění stojí v bangladéšské poušti jako neochvějná tvrz. Osm jednacích sálů je soustředěno kolem velké parlamentní sněmovny, která není pouze metaforickým symbolem demokratické vlády umístěna s samotném srdci celé budovy, ale je také součástí prostorové optimalizace a uspořádání obslužných provozů (kanceláře, ubytování pro parlamentní úředníky a restaurace) mimo hlavní budovu. Celá stavba z pohledového betonu s mramorovými intarziemi byla odlita přímo na místě. Bílý mramor je použitý z toho důvodu, že se jedná o místní materiál a zároveň dodává objektu na vážnosti. Strohé tvary monumentální budovy i přilehlé umělé jezero se starají o izolaci a přirozenou ventilaci celého souboru. Výsledná kompozice umožnila vzniknout řadě působivých prostorových i světelných scenérií. Geometrické otvory v obvodovém plášti dodávají na celkové dramatičnosti. Tyto abstrahované geometrické tvary lze nalézt i v tradičních bangladéšských stavbách, čímž provazují staré i nové hodnoty a zároveň slouží jako světlíky pro přívod slunečních paprsků do interiéru. Světlo bylo pro Kahna vždy jedním z nejdůležitějších prvků při utváření budov, a to nejen z důvodu rozzáření vnitřních prostorů, ale především v konceptuální úrovni jako samotného strůjce prostoru.
0 komentářů
přidat komentář
