Do not follow this link, or your host will be blocked from this site. This is a spider trap.
PŘIHLÁSIT SE  (trvale)
Uživatel:
Heslo:
Zapomněli jste heslo?
Registrace nového čtenáře
archiweb

HLEDEJ v sekci     
Rekonstrukce kavárny Era

Autor: VELEK, VELKOVÁ, VELEK ARCHITEKTI
Adresa: Zemědělská 30, Černá Pole, Brno, Česká republika | mapa
Web: www.eracafe.cz
Investor: Sdružení 19, L. Ptáček
Náklady: 12 000 000 CZK Projekt: 2009
Realizace: 2011

Díky šťastné shodě mnoha okolností, se dočkala brněnská kavárna ERA letos v červnu, po mnoha desítkách let úpadku a zpustošení, opětné rekonstrukce prakticky do původního stavu. V objektu zůstal zachován původní kavárenský provoz. Díky archivním fotografiím a detailnímu průzkumu přímo na místě, se podařilo rekonstruovat zařízení a barevné řešení v autentické podobě a objekt celkově  rehabilitovat do podoby, jaký měl v době svého vzniku. Původní byt kavárníka Josefa Špunara již ale nebude sloužit obytným účelům, ale v zachované dispozici, včetně zachovaných vestavěných nábytkových vestavbách, bude umístěna výstavní expozice k dílu autora architekta Josefa Kranze a éře funkcionalistické výstavby v Brně. Výjimečně bezkolizní spoluprací mezi soukromým majitelem, občanským sdružením, stavebním úřadem, památkovým úřadem, stavební firmou a provozovatelem se podařilo oživit jednu z nejvýznamnějších architektonických památek v Brně.
Jan Velek



OBNOVA KAVÁRNY ERA V ČERNÝCH POLÍCH
Jaromír Sedlák

Obnova kavárny ERA v Černých Polích představuje významný okamžik nejen v dějinách této památky, ale i v kontextu celého dědictví brněnské meziválečné architektury. Podle projektu ateliéru Velek, Velková, Velek architekti se podařilo citlivě obnovit dům a jeho interiér v téměř původní podobě a zejména jeho funkci. Jedná se o autentickou budovu, začleněnou do intaktního urbánního prostředí vyhledávané rezidenční čtvrti, navíc v blízkosti dalších významných památek meziválečné éry v čele s vilou Tugendhat a nedalekými komplexy škol od Bohuslava Fuchse a Mojmíra Kyselky

V době, kdy teprve sedmadvacetiletý absolvent České vysoké školy technické v Brně, architekt Josef Kranz, navrhl tuto elegantní a výjimečnou stavbu pro kavárníka a restauratéra Josefa Špunara, vstupovala tradice brněnských kaváren na svůj společenský a kulturní vrchol.

První kavárna byla ve městě otevřena již v roce 1702. V průběhu 19. století obliba kávy prudce vzrostla. Udělení licence k provozu kavárny bylo současně spojeno s nabídkou domácího i zahraničního denního tisku, s nímž se mohli hosté seznámit. Tím prostředí kavárny překročilo rámec lokálního pohostinství, stalo se zdrojem informací, místem k diskusi a k šíření kosmopolitní moderní kultury. Tak lze v období první republiky vysvětlit neobyčejný rozkvět kavárenství, který je neodmyslitelně spjat se špičkovými díly meziválečné architektonické tvorby.

Díky provedené úspěšné revitalizaci patří dnes kavárna ERA k několika vzácným a veřejnosti přístupným prostředím ve městě, kde můžeme nerušeně vnímat a prožívat atmosféru meziválečné architektury, zatímco u mnoha jiných staveb jsme dnes odkázáni pouze na několik archivních fotografií a plánů, jako například fenomenální Café Esplanade (1926-27) od Ernsta Wiesnera.

Průčelí kavárny vyniká zejména proporcionální vyvážeností a graficky jemným členěním, které je typické pro všechna řešení osobitého a výjimečně kvalitního souboru realizovaných staveb Josefa Kranze. Často zmiňované srovnání kavárny ERA s kavárnou De Unie (1924) v Rotterdamu od J. J. P. Ouda nás přivádí k zamyšlení, v čem se obě stavby od sebe výrazně odlišují. Kavárna De Unie, zničená při bombardování v roce 1940, dnes existuje pouze jako průčelí, obnovené v roce 1986 na základě archivních materiálů. I tak je nenahraditelným dílem holandského neoplasticismu hnutí De Stijl.

Především nás zaujme absolutní oproštěnost Kranzova architektonického výrazového aparátu. Fasáda ERY se obešla bez jakýchkoli samoúčelných výtvarných detailů, říms, konzol či barevných efektů. Celá jeho geometrická působivost se odehrává pouze v jediném prostorovém plánu. Průčelí tvoří čistý, hladký a strohý obdélník, prolomený jemně profilovanými okenními otvory v mělkých špaletách. Součástí záměru byla rovněž absolutně potlačená barevnost, omezená pouze na bílou omítku a šedé rámy oken. Téměř každý současný architekt dodnes ustrne úžasem nad tím, jak omezený výtvarný rejstřík forem a materiálů dokáže unést tolik rafinované působivosti. Průčelí nás přímo nutí se ptát, v čem vlastně spočívá tajemství jeho elegance. Je to nesporně v napětí mezi volnými plochami bílé omítky a prosklením, v subtilnosti ocelových okenních rámů a jemnými tenkými pásovými okny, která křehce podtrhují horizontální členění. Všechny detaily do sebe logicky zapadají, stavba má čitelný přísný řád a současně individualitu a výtvarnou hravost abstraktního obrazu.

Obecně se má za to, že fasáda funkcionalistické budovy pouze citlivě reaguje na uspořádání vnitřního prostoru stavby a odráží její dispozici směrem navenek. Každý, kdo umí vnímat charakter meziválečné tvorby, však dobře ví, že problém je složitější. Ve skutečnosti nikdy neexistoval důsledný postup, jak promítnout vnitřní uspořádání budovy na průčelí. Vždy se jedná o výtvarný experiment, který nabízí širokou škálu možností a variací.

Dominantní plochy velkých oken společně vytvářejí diagonální kompozici, která směřuje od dolního levého rohu průčelí vzhůru směrem k hornímu pravému rohu, kde vrcholí pásovým oknem obývacího pokoje kavárníkova bytu. Naopak levý horní roh průčelí zůstává volný, stejně jako rozměrné plochy kolem vstupní partie, členěné pouze drobnými horizontálními okénky zázemí. Jediný vertikální prvek průčelí - svislý pás sklobetonu - je charakteristickým dobovým akcentem, zdůrazňujícím polohu schodiště.

Průčelí nám tedy prakticky nedovoluje přesněji odhadnout uspořádání vnitřního prostoru, dává nám pouze tušit, co se uvnitř odehrává, a současně v nás vyvolává jisté napětí a zvědavost, ale především rozvíjí naši představivost a zve nás k tomu, abychom vstoupili a zakoušeli charakter interiéru, hru světla, prostoru a barvy.

V tomto ohledu fasáda neslibuje nic, co by vnitřní prostor nedokázal bohatě a překvapivě splnit. Ve své době byl prostor kaváren pokračováním prostoru ulice, jevištěm společenských rituálů, prostorem nejen architektonickým a fyzickým, avšak stejně tak - a možná i více - prostorem setkávání a výměny myšlenek. Je tedy prostorem maximálně volným, vizuálně spojeným s ulicí a zdůrazněným hrou světla a stínů na hladkých plochách konstrukcí, opatřených dokonale vybroušenými sádrovými omítkami. Barva, která na fasádě chybí, se ocitá uvnitř v dominantní roli. Neubráníme se pocitu, že na fasádě budovy vítězí chladný rozum, zatímco vnitřní prostor ovládají výtvarně organizované emoce. Jedná se o promyšlený a nečekaný kontrast - překvapení, které nás nenechá zcela chladnými dokonce ani tehdy, jestliže dobře známe dobové černobílé snímky a výkresy. V centru dispozice stojí jako dominantní objekt strhující železobetonové schodiště v lehce organických až sochařských formách, doplněné jediným hranolovým sloupem v černé barvě. Rozptýlené světlo klouže po kovové modři válcového zábradlí, jehož měkká spirála přechází do roviny stropu dvěma zaoblenými, poměrně nevelkými, o to však působivějšími náběhy, zatímco červené stupně jakoby tečou z patra do přízemí, podobné horké lávě.  Lehce nám vytanou na mysli dobové formy automobilové karoserie, po chvíli však začneme zvolna přemýšlet o nejnovějších organických a skulpturálních tendencích současné architektury… třeba o dílech Zdeňka Fránka.

Podlahy v kavárně byly původně tvořeny vrstvou dobového materiálu zvaného xylolith, který byl směsí takzvaného Sorelova cementu a dřevěných pilin, přičemž podlahovina byla probarvena ve hmotě do červeného odstínu a povrchově musela být průběžně ošetřována voskem na parkety, což jí dodávalo hedvábný lesk. Tato technologie dnes není prakticky použitelná, proto byla nahrazena litými tenkovrstvými epoxidovými stěrkami obdobného odstínu. Původní barva byla patrně poněkud méně sytá a v podobných červených odstínech byla hojně používána, například v hotelu Avion, zatímco v zázemí Petrákovy vily od B. Fuchse můžeme dodnes nalézt nezvyklý žlutý odstín stejného materiálu. Ostatně celá atmosféra kavárny připomene legendární hotel Avion, který vznikal prakticky současně a dodnes čeká na svoji obnovu. Josef Kranz totiž u Fuchse praktikoval a spolupracoval na podobě stavby, jejíž vnitřní mikrokosmos je dodnes učebnicí architektonického prostoru a rafinované práce s denním světlem.

Během rekonstrukce se odehrál ve vnímání provozu kavárny citelný posun: původní sklobetonová stěna v zadní části byla nahrazena průhledným prosklením, v zadní stěně navíc přibyly dveře a kavárna se tak dnes více otevírá do zahrady, v níž vznikla prostorná terasa pokrytá dřevěným roštem, nabízející venkovní posezení, izolované od ruchu ulice, zatímco původně se využívala spíše dlážděná plocha před budovou. Zahrada byla nově obehnána šedým dřevěným plotem.

Originální luxferové výplně byly vyzdívány ze skleněných tvárnic patrně z produkce První české sklárny v Kyjově, které měly naprosto nezaměnitelný a charakteristický výraz a dnes již bohužel atypický horizontální formát. Výsledný světelný efekt byl navíc ještě umocněn tím, že tvarovky byly opatřeny typickým plastickým geometrickým vzorem, drážkováním směrem do interiéru a drobnými kruhovými čočkami směrem do exteriéru. Tento abstraktní racionální vzor dával vyniknout dnes již prakticky neobnovitelnému charakteru lomu rozptýleného denního světla pronikajícího do budovy. Zmizení sklobetonu z interiéru ubírá kavárně cosi z někdejší abstraktní intimity a představuje nejcitelnější zásah do původní vyvážené koncepce. Naštěstí můžeme autentický dojem prožít alespoň na bočním schodišti, kde byl původní materiál v plné míře zachován.

Architektonická promenáda - řečeno s Le Corbusierem - pokračuje po schodišti vzhůru do patra, kde jasně modrá barva ovládá celou stěnu s  jediným oknem, které bylo původně rovněž charakteristicky sklobetonové, zatímco téměř celá fasáda do ulice je prolomena dvěma obrovskými okny. Tento prostor sloužil původně jako biliárová herna, dnes je doplněn replikami původních kavárenských boxů s mramorovými stolky. Odtud procházíme na prostornou střešní terasu, která tvořila spolu s přístřeškem na venkovní nábytek, komínem z režných cihel a původní luxferovou stěnou přízemí nejvýraznější výtvarné prvky fasády obrácené směrem do zahrady.

Někdejší byt majitele kavárny ve druhém patře s expozicí se stává místem, které bude důstojně připomínat život a dílo Josefa Kranze v kontextu doby.

Prohlídka objektu může trochu připomenout okamžik, když se před námi otevře historický gramofon z konce 20. let, z vnějšku strohý hranol, uvnitř pak najdeme skvostně zvlněné stříbrné rameno přenosky a pokud máme štěstí, můžeme nechat zaznít opojné rytmy dobové hudby. S tím rozdílem, že technologie beznadějně zastarává, zatímco architektura k nám dokáže mluvit stále jasnou a svěží řečí.

Bylo by velkou chybou, kdybychom si z návštěvy kavárny ERA odnášeli pouze nostalgii starých časů s vůní čerstvé kávy a pohled obrácený do minulosti. Právě Kranzovo schodiště je vhodným místem k zamyšlení nad tím, jak by měla vypadat architektura naší budoucnosti, aby dokázala být stejně střídmá, otevřená, demokratická a současně naplněná myšlenkami a rafinovanou elegancí. Musíme se ptát, v čem nám je tehdejší myšlení již cizí a technologie překonané a naopak - v čem nám má stále co říci.


























Literatura
 

Autor: Jaromír Sedlák, 17.08.11
Návštěvnost: 41112 čtenářů
Sdílet: 
Poslat odkaz na tuto stránku e-mailem
Vaše jméno Vaše emailová adresa
Váš vzkaz
Na tyto adresy (oddělte čárkou)   
Komentáře
Předmět Autor Datum
show all comments add comment
Burza práce
Aktuálně
Kalendář akcí
arrow
Březen 2017
arrow
Denní zprávy
e-SHOP
BLOG - poslední články
Poslední komentáře
BLOG - poslední komentáře
TOPlist © archiweb.cz 1997-2017
Všechny materiály zveřejněné na těchto www stránkách podléhají autorskému zákonu (č.121/2000 Sb.). Publikování nebo šíření obsahu je bez písemného souhlasu provozovatele zakázáno.
archiweb.cz využívá agenturní zpravodajství ČTK, která si vyhrazuje veškerá práva. Publikování nebo další šíření obsahu ze zdrojů ČTK je výslovně zakázáno bez předchozího písemného souhlasu ČTK.