Sídlo firmy mminterier

Manželé Maňasovi nás oslovili, abychom se podíleli na rekonstrukci luhačovického výrobního, administrativního i reprezentativního areálu jejich firmy MM Interier. Dlouho se nám zdálo, že tento typ práce nemůžeme přijmout. Luhačovice jsou od Prahy ani ne dost daleko, ani ne dost blízko. Neexistoval žádný napsaný program toho, co všechno se s areálem má stát a jak rozsáhlý bude náš úkol. Při rekonstrukcích takových budov či komplexu je to situace dost obvyklá, ale příliš velká vzdálenost, která brání častějším návštěvám stavby, situaci hodně zkomplikuje. Klienti však byli hodně houževnatí a postupně nás přesvědčili, že bychom to spolu měli zkusit.
Pustili jsme se do práce plné nejasných parametrů. Program areálu byl pevný pouze v sekci výrobní dílny a příslušných skladů. Budovy, které se v areálu nacházely, ale byly mnohem větší a jejich náplň byla průběžně nejasná. Postupně jsme se naučili s touto charakteristickou neurčitostí počítat a pracovat s ní jako s pozitivem. Věděli jsme, že se tu bude vyrábět a vystavovat designový nábytek, který MM interier produkuje s mladými progresivními českými designéry a že máme vytvořit místo, kam budou zákazníci a partneři firmy rádi směrovat, jako do galerie, kde uvidí vše, co by je mohlo zajímat, kde najdou prostory, ve kterých se dá ledacos zkoušet a pomáhat tak projektům dopředu. Je jasné, že představy na toto téma se pak hned lépe rozběhnou a začínají vznikat obrazy věcí budoucích.
Vytvořili jsme základní plán areálu, ve kterém jsme začali rozmisťovat jednotlivé funkční zóny tak, aby byly vůči sobě v dobrých logických vztazích a definovali jsme hlavni vstupy a vjezdy. Jednotlivé budovy jsme propojili, aby vytvořily jednotný celek. Nakreslili jsme si představu toho, jak má byt zrekonstruovaná fasáda a co dodá objektům jejich vnější tvář, kterou se bude prezentovat před okolním světem.
Když bylo toto v základní podobě odsouhlasené, nastal prostor pro postupné očišťování jednotlivých domu od nánosů vrstev předešlých hospodářů a hledáni všeho, co má nějakou hodnotu k zachování a současnému použiti. Všechno, co sneslo světlo světa, po vyproštění z vrstev omítek a oblíbených masek, jsme nechali dál žít. I to, co je v zásadě ošklivě zprofanované z dob socialistického stavitelství (třeba dlaždičkové podlahy po neuměle vestavených sociálkách). Všechno, co nám naši mozaiku neničilo, tu mohlo zůstat a nemuselo byt nahrazováno drahými novodobými maskami. Klienti nám dali velký prostor k dobré improvizaci se všemi nápady, které se postupně rodily. Jako mozaiku jsme je skládali do celku a pečlivě hlídali, abychom během procesu nedělali špatná rozhodnuti. Právě v této improvizační části akce prokázali manželé Maňasovi velkou hravost a odvahu, se kterou nápady přijímali. Nápady se pak formou rychlých zadávacích skic a diskusí s výrobci, či spíše zpracovateli, uváděly do realizace a postupně tak vznikal finální výsledek, se kterým jsme byli více a více spokojeni. Tak, jak se pár počátečních rozhodnutí otisklo přímo do reálu, vznikala větší a větší důvěra při rozhodování všech dalších návrhů a postupů a výsledek nás, čím dal víc, bavil.
Podařilo se nám opět použít náš oblíbený proces přímého směrování k realizaci, bez velice komplikované a, v případě rekonstrukce, neprakticky těžkopádně papírové dokumentace, která se projektuje mnoho, mnoho měsíců dopředu, s obtížným kontaktem se zpracovávanou realitou. Nelze takto postupovat při každé akci, ale tato měla přesně ty parametry, kdy se to hodí. Investorovi se může zdát, ze se akce táhne dlouho a má spoustu hluchých nejasných fází. Ale kdyby měl teoretickou možnost absolvovat tu samou věc paralelně, dle klasického postupu, s dlouhou projektovou přípravnou fází, a následně zjistit, že je spousta řešení, které byly v projektu zafixovány, po jejich realizaci překvapen, věřím, že by se příště rozhodl... lépe. Každopádně, toto rozhodnuti, kterou cestu jít, si musí každý investor udělat svobodně sám. Je to otázka vkusu a životního postoje.
Náš proces vyžaduje velkou spoluúčast investora, který je tak nejpřímějším způsobem spolutvůrcem své akce. Průběžně vidí různá lákavá rozhodnuti, která můžou jeho stavbu obohacovat, ale třeba i prodražovat a hned v 1. linii zkouší sám na sobě, jak těžké muže být dospět k levnému rešení. Ale právě touto cestou se k levnému řešení dojít dá. Dají se zachraňovat materiály a kusy stavby, které byly už na poloviční cestě na skládku. Tato recyklace sebou nese i spoustu dobrých pocitů, které se pak taky v celkovém výsledku odrazí. Nezanedbatelným dobrým pocitem tohoto druhu je úspornost. A díky této úspornosti se pak lépe rozhodují třeba dražší, či přímo drahá řešení, která můžou výsledek posunout do jiné dimenze. Snažíme se vždy najít ten správný mix mezi levnými a drahými rozhodnutími. Ona"velká spoluúčast investora" může být nahrazena taky velkou důvěrou a delegováním své funkce na realizační tým - firmu. I takové případy máme ohmatané, ale to jsou většinou druhé a několikáté akce, dělané pro jednoho klienta, který už ohněm prošel a ví.