Pavilon Z

Pavilon Z byl vytvořen při rozšiřování brněnského výstaviště na konci padesátých let. Měl uzavírat západní část areálu a stát se jeho novou dominantou symbolizující technologický pokrok a tedy i poslání veletrhů. Byl největším výstavním pavilonem v Československu.

Stavba spočívá na kruhovém půdorysu o vnějším průměru 122 m. Ze spodní, 19 m vysoké válcové základny vyčnívá šest předsazených, pravidelně rozmístěných vstupních částí. Prosklené obvodové stěny se mírně vyklánějí a jejich pole jsou dělena vertikálními ocelovými slunolamy. Subtilní železobetonová konstrukce nese lehkou kopuli monumentálních rozměrů. Její rozpětí je 93 m a ve vrcholu dosahuje výšky 46 m, elegantní konstrukce z ocelových trubek je jedním z geniálních projektů Ferdinanda Lederera. U spodního okraje kopuli obíhá osmimetrový prosklený pás a vrchol uzavírá lucerna s průměrem 18 m. Vnitřní prostor pavilonu je pod kopulí nečleněný a tvoří tak univerzální výstavní plochu, zatímco na obvodu se nacházejí dvě patra otevřených galerií.

Před padesáti lety působil pavilon na návštěvníky veletrhů jako zcela výjimečná stavba, a to po stránce měřítka i technického provedení. Velkorysé rozměry jsou umocněny jednoduchými geometrickými tvary objektu, v interiéru zase značné prosvětlení přispívá k dojmu lehkosti a křehkosti konstrukce. Kruhová stavba s kopulí zároveň může symbolicky upomínat na římský Pantheon nebo na některé křesťanské chrámy a přeneseně tak zdůrazňovat svoji roli "výstavy pokroku".

Pavilon Z je v našem prostředí zcela výjimečnou stavbou. Podíváme-li se však na situaci v Evropě, nalezneme před rokem 1960 hned několik obdobných příkladů. Přímo se vybízí srovnání s proslulými stavbami Pier Luigi Nerviho Palazzo a Palazzetto dello Sport v Římě. Menší z nich, Palazzetto (1956-1958), jehož konstrukce je tvořena předpjatým betonem, má značně podobnou strukturu kopule včetně lucerny ve středu a průběžného prosklení na jejím vnějším obvodu. Podstatně větší Palazzo (1958-1960) s kopulí o průměru 100 metrů je takřka novodobým římským koloseem, monumentální sportovní arénou. Stejně jako v případě brněnského Zetka tu kopule nasedá na kruhovou podnož, válcovitý základ, který tvoří prstenec kolem centrálního prostoru. Největší kopulí padesátých let se však může pyšnit Výstavní pavilon v Bělehradě (architekti Branko Žeželj a Milorad Pantović, realizace 1954-1957), která byla se svým rozpětím 109 m do roku 1965 největší na světě (než ji překonal Astrodome v Houstonu) a evropský primát stále drží. Pavilon Z jakoby bělehradskému z oka vypadl. Geometrické členění tvarů se do značné míry podobá a jednotný vnitřní prostor analogicky obíhají dvě patra galerií. S největší pravděpodobností byl balkánský velikán předobrazem brněnskému. Patrná odlišnost obou však spočívá v proporcích – v případě většího z nich je vrchol kopule necelých 31 m nad zemí, tzn. je poměrně plošší a vzhledem ke své podnoži není tak impozantní jako strmější a daleko výraznější báň pavilonu Z, jehož celkové vyznění je mnohem více působivé.