Dostavba okolí Národního divadla a Nová scéna
Urbanistické řešení okolí Národního divadla, jeho dostavba a také myšlenka nové divadelní scény se staly tématem české architektury přinejmenším již roku 1918 a první technické obtíže původní budovy řešila již ve třicátých letech provozní budova v Divadelní ulici podle návrhu Františka Wallenfelse. Problém vygradoval roku 1959, kdy byly v reakci na výsledky první veřejné architektonické soutěže strženy tzv. Kaurovy domy na Národní třídě a Zítkova stavba se tak ocitla na nábřeží izolována a s obnaženou zadní fasádou - komponovanou původně pouze pro pohledy z úzké Divadelní ulice. Druhé kolo druhé soutěže skončilo roku 1964 vítězstvím studie týmu vedeného Bohuslavem Fuchsem ve Státním ústavu pro rekonstrukci památkových měst a objektů. Koncepci proskleného representačního křídla do Národní třídy, provozní budovy při Ostrovní a krajinářsky řešené piazzetty uvnitř bloku, obrácené k historické budově, Fuchsův tým dále v širší diskusi korigoval až do architektovy smrti roku 1972. Poté autorská práva Fuchsova týmu přešla na jeho zaměstnavatele, tedy SÚRPMO.[1]
Již od uzavření první soutěže se v Ústavu zabýval projektem rekonstrukce původní budovy architekt Zdeněk Vávra ve spolupráci s Františkem Flašarem. Byla to patrně potřeba umístit nová technická zařízení divadla mimo historickou budovu (s čímž původní Fuchsův projekt nepočítal), která vedla jeho vedení k tomu, že v Ústavu objednalo také další objemovou studii obslužných a doplňujících budov. Prací byl pověřen tým architekta Pavla Kupky, jeho členy byli také Ivo Loos, Jana Hrdličková, Bohumil Blažek, Markéta Lierová nebo tehdy začínající architekti Karel Doubner, Tomáš Bezpalec a Tomáš Novotný. Teprve tato studie, schválená roku 1974, určila komposici dostavby. Do podzemní pětipodlažní báze, spojené s původní budovou tunelem, umístila veškeré technologie, sklady a parkoviště. Nad nimi architekt Kupka pravidelně komponoval trojici solitérních, avšak jednotně řešených staveb kolem vnitřního nádvoří, otevřeného k zadní fasádě divadla, na jejíž výškové úrovně navázaly svým horizontálním členěním. Volným parterem otevřel průchody do ulic i do klášterní zahrady, tvary horních podlaží měly podpořit vznosnost Zítkovy kupole. Do Ostrovní ulice umístil provozní a administrativní budovu se zkušebnami, ke klášterní zahradě budovou jídelny, restaurace a divadelního klubu a k Národní třídě, v původní uliční čáře, budovu kulturních zařízení Hlavního města Prahy se společenským sálem a galerií. Na demolici Wallenfelsovy provozní budovy došlo roku 1977 a stavba podle toho projektu pokračovala až do jara roku 1980, kdy byly již téměř dokončeny první dvě budovy a stála také ocelová mostová konstrukce budovy třetí.[2]
Dne 28. května 1980 byl do funkce vládního zmocněnce pro rekonstrukci a dostavbu Národního divadla jmenován Otakar Ferfecký (1924-1986), manažer, schopný dokončit ji v ideologicky daném termínu, tedy ke stoletému výročí znovuotevření divadla 18. listopadu 1883. Časem se totiž prokázalo, že SÚRPMO není na projektování novostaveb takového rozsahu vybaven, a Ferfecký tedy jejich dokončení v říjnu 1980 předal Projektovému ústavu výstavby hlavního města Prahy. Následovala závěrečná peripetie celého projektu - Ferfecký vyhověl skupině vlivných divadelníků, která již delší dobu požadovala přeměnu třetí budovy na nové divadlo, a zároveň scénografu Josefu Svobodovi, jehož experimentální divadlo Laterna Magika, kombinující hereckou akci a filmovou projekci, sídlilo od padesátých let v nedalekém Paláci Adria a tehdy hledalo novou scénu. Zdeněk Kuna ve spolupráci s Milanem Hroudou pro Svobodu již před tím v KPÚ vytvořil studii novostavby na prostranství za obchodním domem Máj a navrhnul také přeměnu nedostavěné budovy při Národní, a se svým návrhem její úpravy vystoupil také Pavel Kupka. Projekt Nové Scény však v srpnu 1981 nakonec získal ateliér, který jako jediný nezpochybnil požadovaný termín dokončení - ateliér Karla Pragera v Projektovém ústavu hlavního města Prahy.[3]
Ocitla-li se tedy takto Nová scéna přímo nad rušnou Národní třídou, klíčovým problémem se stala její zvuková izolace. Na rozdíl od vestibulu a foyerů, lehce (a pro autora typicky) obalených terčově uchycenými skly, nestačil na hledišti a jevišti ani montovaný fasádní plášť FEAL s kamennými výplněmi. Karel Prager mu proto předsadil mu ještě plášť další, tvořený dutými skleněnými tvarovkami, pružně uchycenými na nerezových kotvách. Na jeho ztvárnění architekt spolupracoval s Jaroslavou Brychtovou a Stanislavem Libenským. Zorganizovali jejich výrobu ve sklárnách Kavalier v Sázavě na Benešovsku zlatavého barevného odstínu dosáhli ozařováním jednotlivých kusů v Ústavu pro výzkum, výrobu a využití radioizotopů v Praze-Hostivaři.[4] Sklo bylo Pragerovým životním tématem - je však zároveň možné, že tato veliká architektonická plastika zároveň natolik zatížila stávající nosnou konstrukci, že bylo nutno ji zkrátit, a tím nejen provozně omezit jeviště, ale také zvětšit odstup od historické budovy.[5] Původní Kupkova urbanistická koncepce jednotné a uzavřené dostavby tak definitivně vzala za své. Dnes je navíc klášterní zahrada, upravená v rámci projektu SÚRPMO Otakarem Kučou, restituována do majetku řádu sv. Voršily a není přístupná, což do také značné míry mění funkci piazzetty.
Nová Scéna byla po dokončení oficiálně presentována jako multifunkční a její jeviště mělo snadno umožnit tři varianty uspořádání, ve skutečnosti však jeho arénová podoba, užitá i při slavnostním prvním představení, vyžadovala zdlouhavější přestavbu. Sám Prager ostatně později uvedl, že "divadlo je koncipováno pro inscenační funkci Laterny Magiky - experimentální scény. Činoherní soubor zde sídlí dočasně do dokončení rekonstrukce Tylova divadla."[6] Celý provoz Nové scény architekt vertikálně seskládal v (o něco rozšířené) stávající konstrukci a veřejné prostory výrazně propojil volně vložený točitým schodištěm, vedoucím až do hlavního foyer ve čtvrtém podlaží. Plně využil působení kamene, vyplňujícího i plášť budovy, tedy leštěného kubánského serpentinitu čili hadce z oblasti Serrano. V zrcadle schodiště je přes celou jeho výšku zavěšena skleněná světelná plastika Pavla Hlavy a Jaroslava Štursy, kovové detaily všech interiérů navrhnul designér Jan Tatoušek - stejně jako trolejové stožáry a kandelábry v okolí divadla, kovový emblém nad vstupem vytvořil Zdeněk Kovářský, malba Česká krajina v hlavním foyer je dílem Františka Jiroudka, socha Znovuzrození na nádvoří dílem Josefa Malejovského. (Méně už se s celkovým pojetím potkávají reliéfy Jana Simoty ve foyer ve třetím podlaží.) Dřevěné osvětlovací podhledy Nové scény užil Karel Prager také do přepracovaných interiérů sousedící Kupkovy restaurační a kavárenské budovy. Aby dostavba sloužila i během dne bylo podmínkou již prvních soutěží, dnes je však tato její budova blokována právním sporem a slouží pouze Národnímu divadlu jako závodní jídelna a klub. Určitým řešení tohoto nedostatku je nová kavárna NONA, otevřená na počátku roku 2010 ve spodním foyer Nové scény, v návaznosti na původně zde umístěný malý bar. Architekt Pavel Geier její interiér pojednal kontrastně červeným linoleem a univerzálními thonetkami. Výborně zúročil hlavní přednost tohoto prostoru, tedy výhled prosklenou stěnou na Národní třídu.
Od roku 1992 budova Nové scény vskutku složila pouze Laterně Magice, jejíž léta opakovaná představení byla obligátní kulturní vložkou turistických návštěv Prahy. Činoherní soubor Národního Divadla se do ní vrací až na počátku roku 2010 a generální ředitel ND Ondřej Černý i nový ředitel Nové Scény Štěpán Kubišta prozíravě postavili mediální obraz jejího znovuoživení také na architektuře stavby. Ačkoliv do ní našinec po léta nevstoupil, každý na ni má názor.
1) Podrobně se historii dostavby ND věnuje Richard Biegel, Od Národního divadla k Nové scéně. Plány, projekty a realizace z let 1918-1983, in: Marcela Straková (ed.), Nová scéna národního divadla, Praha 2010. (V přípravě)
Srov. též: Oldřich Starý, K soutěžím na řešení okolí Národního divadla v Praze, Architektura ČSSR XXIV, 1965, s. 299-314 / Miroslav Tryzna, Otázka okolí ND nekončí, Architektura ČSSR XXV, 1966, s. 16. / Vojtěch Krch, Problém obestavění budovy ND v Praze, Architektura ČSSR XXV, 1966, s. 17 / Alois Kubíček, Národní divadlo odhalit či neodhalit, Československý architekt XII, 1966, č. 16, s. 6.
2) Rekonstrukce a dostavba Národního divadla v Praze, Architektura ČSSR XLIV, 1985, č. 1, s. 151-164, (Hodnocení, zpracované kolektivem, jmenovaným Svazem Architektů v roce 1984.)
3) Srov.: Radomíra Sedláková, Nová scéna Národního divadla v kontextu díla Karla Pragera, in: Marcela Straková (ed.), Nová scéna národního divadla, Praha 2010. (V přípravě.)
4) Marcela Pavlíková, Obvodové pláště dostavby okolí Národního divadla, příloha Architektura ČSSR XLIV, 1985, č. 4.
5) Jiří Hilmera, Česká divadelní architektura, Praha 1999, s. 168-171.
6) Hana Vrbová - Jiří Horský, Hovoříme s Karlem Pragerem, Československý Architekt XXXVI, 1990, č. 23, s. 8.
Již od uzavření první soutěže se v Ústavu zabýval projektem rekonstrukce původní budovy architekt Zdeněk Vávra ve spolupráci s Františkem Flašarem. Byla to patrně potřeba umístit nová technická zařízení divadla mimo historickou budovu (s čímž původní Fuchsův projekt nepočítal), která vedla jeho vedení k tomu, že v Ústavu objednalo také další objemovou studii obslužných a doplňujících budov. Prací byl pověřen tým architekta Pavla Kupky, jeho členy byli také Ivo Loos, Jana Hrdličková, Bohumil Blažek, Markéta Lierová nebo tehdy začínající architekti Karel Doubner, Tomáš Bezpalec a Tomáš Novotný. Teprve tato studie, schválená roku 1974, určila komposici dostavby. Do podzemní pětipodlažní báze, spojené s původní budovou tunelem, umístila veškeré technologie, sklady a parkoviště. Nad nimi architekt Kupka pravidelně komponoval trojici solitérních, avšak jednotně řešených staveb kolem vnitřního nádvoří, otevřeného k zadní fasádě divadla, na jejíž výškové úrovně navázaly svým horizontálním členěním. Volným parterem otevřel průchody do ulic i do klášterní zahrady, tvary horních podlaží měly podpořit vznosnost Zítkovy kupole. Do Ostrovní ulice umístil provozní a administrativní budovu se zkušebnami, ke klášterní zahradě budovou jídelny, restaurace a divadelního klubu a k Národní třídě, v původní uliční čáře, budovu kulturních zařízení Hlavního města Prahy se společenským sálem a galerií. Na demolici Wallenfelsovy provozní budovy došlo roku 1977 a stavba podle toho projektu pokračovala až do jara roku 1980, kdy byly již téměř dokončeny první dvě budovy a stála také ocelová mostová konstrukce budovy třetí.[2]
Dne 28. května 1980 byl do funkce vládního zmocněnce pro rekonstrukci a dostavbu Národního divadla jmenován Otakar Ferfecký (1924-1986), manažer, schopný dokončit ji v ideologicky daném termínu, tedy ke stoletému výročí znovuotevření divadla 18. listopadu 1883. Časem se totiž prokázalo, že SÚRPMO není na projektování novostaveb takového rozsahu vybaven, a Ferfecký tedy jejich dokončení v říjnu 1980 předal Projektovému ústavu výstavby hlavního města Prahy. Následovala závěrečná peripetie celého projektu - Ferfecký vyhověl skupině vlivných divadelníků, která již delší dobu požadovala přeměnu třetí budovy na nové divadlo, a zároveň scénografu Josefu Svobodovi, jehož experimentální divadlo Laterna Magika, kombinující hereckou akci a filmovou projekci, sídlilo od padesátých let v nedalekém Paláci Adria a tehdy hledalo novou scénu. Zdeněk Kuna ve spolupráci s Milanem Hroudou pro Svobodu již před tím v KPÚ vytvořil studii novostavby na prostranství za obchodním domem Máj a navrhnul také přeměnu nedostavěné budovy při Národní, a se svým návrhem její úpravy vystoupil také Pavel Kupka. Projekt Nové Scény však v srpnu 1981 nakonec získal ateliér, který jako jediný nezpochybnil požadovaný termín dokončení - ateliér Karla Pragera v Projektovém ústavu hlavního města Prahy.[3]
Ocitla-li se tedy takto Nová scéna přímo nad rušnou Národní třídou, klíčovým problémem se stala její zvuková izolace. Na rozdíl od vestibulu a foyerů, lehce (a pro autora typicky) obalených terčově uchycenými skly, nestačil na hledišti a jevišti ani montovaný fasádní plášť FEAL s kamennými výplněmi. Karel Prager mu proto předsadil mu ještě plášť další, tvořený dutými skleněnými tvarovkami, pružně uchycenými na nerezových kotvách. Na jeho ztvárnění architekt spolupracoval s Jaroslavou Brychtovou a Stanislavem Libenským. Zorganizovali jejich výrobu ve sklárnách Kavalier v Sázavě na Benešovsku zlatavého barevného odstínu dosáhli ozařováním jednotlivých kusů v Ústavu pro výzkum, výrobu a využití radioizotopů v Praze-Hostivaři.[4] Sklo bylo Pragerovým životním tématem - je však zároveň možné, že tato veliká architektonická plastika zároveň natolik zatížila stávající nosnou konstrukci, že bylo nutno ji zkrátit, a tím nejen provozně omezit jeviště, ale také zvětšit odstup od historické budovy.[5] Původní Kupkova urbanistická koncepce jednotné a uzavřené dostavby tak definitivně vzala za své. Dnes je navíc klášterní zahrada, upravená v rámci projektu SÚRPMO Otakarem Kučou, restituována do majetku řádu sv. Voršily a není přístupná, což do také značné míry mění funkci piazzetty.
Nová Scéna byla po dokončení oficiálně presentována jako multifunkční a její jeviště mělo snadno umožnit tři varianty uspořádání, ve skutečnosti však jeho arénová podoba, užitá i při slavnostním prvním představení, vyžadovala zdlouhavější přestavbu. Sám Prager ostatně později uvedl, že "divadlo je koncipováno pro inscenační funkci Laterny Magiky - experimentální scény. Činoherní soubor zde sídlí dočasně do dokončení rekonstrukce Tylova divadla."[6] Celý provoz Nové scény architekt vertikálně seskládal v (o něco rozšířené) stávající konstrukci a veřejné prostory výrazně propojil volně vložený točitým schodištěm, vedoucím až do hlavního foyer ve čtvrtém podlaží. Plně využil působení kamene, vyplňujícího i plášť budovy, tedy leštěného kubánského serpentinitu čili hadce z oblasti Serrano. V zrcadle schodiště je přes celou jeho výšku zavěšena skleněná světelná plastika Pavla Hlavy a Jaroslava Štursy, kovové detaily všech interiérů navrhnul designér Jan Tatoušek - stejně jako trolejové stožáry a kandelábry v okolí divadla, kovový emblém nad vstupem vytvořil Zdeněk Kovářský, malba Česká krajina v hlavním foyer je dílem Františka Jiroudka, socha Znovuzrození na nádvoří dílem Josefa Malejovského. (Méně už se s celkovým pojetím potkávají reliéfy Jana Simoty ve foyer ve třetím podlaží.) Dřevěné osvětlovací podhledy Nové scény užil Karel Prager také do přepracovaných interiérů sousedící Kupkovy restaurační a kavárenské budovy. Aby dostavba sloužila i během dne bylo podmínkou již prvních soutěží, dnes je však tato její budova blokována právním sporem a slouží pouze Národnímu divadlu jako závodní jídelna a klub. Určitým řešení tohoto nedostatku je nová kavárna NONA, otevřená na počátku roku 2010 ve spodním foyer Nové scény, v návaznosti na původně zde umístěný malý bar. Architekt Pavel Geier její interiér pojednal kontrastně červeným linoleem a univerzálními thonetkami. Výborně zúročil hlavní přednost tohoto prostoru, tedy výhled prosklenou stěnou na Národní třídu.
Od roku 1992 budova Nové scény vskutku složila pouze Laterně Magice, jejíž léta opakovaná představení byla obligátní kulturní vložkou turistických návštěv Prahy. Činoherní soubor Národního Divadla se do ní vrací až na počátku roku 2010 a generální ředitel ND Ondřej Černý i nový ředitel Nové Scény Štěpán Kubišta prozíravě postavili mediální obraz jejího znovuoživení také na architektuře stavby. Ačkoliv do ní našinec po léta nevstoupil, každý na ni má názor.
Lukáš Beran, březen 2010
1) Podrobně se historii dostavby ND věnuje Richard Biegel, Od Národního divadla k Nové scéně. Plány, projekty a realizace z let 1918-1983, in: Marcela Straková (ed.), Nová scéna národního divadla, Praha 2010. (V přípravě)
Srov. též: Oldřich Starý, K soutěžím na řešení okolí Národního divadla v Praze, Architektura ČSSR XXIV, 1965, s. 299-314 / Miroslav Tryzna, Otázka okolí ND nekončí, Architektura ČSSR XXV, 1966, s. 16. / Vojtěch Krch, Problém obestavění budovy ND v Praze, Architektura ČSSR XXV, 1966, s. 17 / Alois Kubíček, Národní divadlo odhalit či neodhalit, Československý architekt XII, 1966, č. 16, s. 6.
2) Rekonstrukce a dostavba Národního divadla v Praze, Architektura ČSSR XLIV, 1985, č. 1, s. 151-164, (Hodnocení, zpracované kolektivem, jmenovaným Svazem Architektů v roce 1984.)
3) Srov.: Radomíra Sedláková, Nová scéna Národního divadla v kontextu díla Karla Pragera, in: Marcela Straková (ed.), Nová scéna národního divadla, Praha 2010. (V přípravě.)
4) Marcela Pavlíková, Obvodové pláště dostavby okolí Národního divadla, příloha Architektura ČSSR XLIV, 1985, č. 4.
5) Jiří Hilmera, Česká divadelní architektura, Praha 1999, s. 168-171.
6) Hana Vrbová - Jiří Horský, Hovoříme s Karlem Pragerem, Československý Architekt XXXVI, 1990, č. 23, s. 8.
0 komentářů
přidat komentář
