Centre Pompidou

Centre Pompidou
Adresa: 19 rue Beaubourg, Paříž, Francie
Soutěž:15.7.1971
Realizace:31.1.1977
Užitná plocha:100000 m2
Náklady:100 000 000 USD


Hlas lidu, hlas Boží
Šíleně zvláštní je ultramoderní kulturní Centre Georges Pompidou vypadající jako "nahá" chemička. Chrám Matky Božej rúrovej.
Hm, ještě že nejsem Pařížan, protože jinak bych asi patřil k těm konzervativním, co spílají architektům.
Rafinéria zodratá z kože.
Asi ho stavěl nějaký bývalý instalatér.
Gesamtkunstwerk byrokracie.
Centre Pompidou vyzerá, ako keby murári zabudli strhnut lešenie. Ale šak proti gustu žiaden disputát.
Supermarket kultury.
Holt architekt viděl dál do budoucnosti než my ostatní zmatenci.
Ale je tam sranda.
Česko-slovenští návštěvníci / nearchitekti.

Centre Pompidou - nerušený prostor pro umění opletený trubkami
Jak by měl vypadat svatostánek moderního umění dvacátého století? Nesnadný úkol zadaný francouzským prezidentem Georgesem Pompidouem řešilo na sedm stovek architektů. Nejlépe obstáli Richard Rogers a Renzo Piano. Výsledek, "budova s obnaženými vnitřnostmi", připomínající mnohým rafinérii či prostě továrnu, otevřela své brány příznivcům moderního umění poslední lednový den roku 1977. Pařížské Národní středisko umění a kultury Georgese Pompidoua, známější pod kratším názvem Centre Pompidou nebo podle vedlejší ulice Beaubourg, tak ve středu oslaví své třicátiny.
Beaubourg připomíná spíše továrnu než kulturní středisko - jasně barevné roury a tubusy běží zvnějšku podél zdí jako "technická střeva" objektu. Budova tak vypadá jakoby obrácená naruby: eskalátory, výtahy, vodovodní potrubí a vzduchotechnika a i celá konstrukce stavby - masivní ocelové vzpěry - to se nachází vně pláště stavby. Uvnitř tak vznikl ničím nerušený prostor. Za sklem a kovem se ovšem skrývá nejen muzeum s pozoruhodnou sbírkou výtvarného umění 20. století, ale také středisko průmyslového designu, muzeum filmu a koncertní sály.
S návrhem na stavbu originálního kulturního centra, kde by se mohly umístit sbírky současného umění a kde by působila i veřejná knihovna, promítaly se tu filmy, hrála se hudba a divadlo a také četla literatura, přišel v roce 1969 tehdejší francouzský prezident Georges Pompidou. Z mezinárodního konkursu nakonec vyšli vítězně architekti, kteří odmítli veškeré tradiční uspořádání a jako priority si určili vytvořit dostatek prostoru - Renzo Piano, Richard Rogers a Gianfranco Franchini. Se stavbou se začalo v roce 1972 a trvala pět let.
Jedna z nejoblíbenějších pařížských památek to během svého (na dům nijak dlouhého) života neměla lehké. Řada lidí ji zprvu vnímala jako ošklivou skvrnu na historickém centru francouzské metropole. Kritici mluvili o futuristické nevzhlednosti, posmívali se barevným trubkám na plášti budovy. Přesto se neobvyklá budova ve čtvrti Marais s nádherným výhledem na Paříž stala neodmyslitelnou součástí pařížské scenérie. A její obliba mezi návštěvníky překročila očekávání natolik, že už po dvaceti letech byl Beaubourg tak opotřebovaný, že si vysloužil nákladnou a 27 měsíců trvající rekonstrukci. Beaubourg totiž navštěvoval i čtyřnásobek očekávaných pěti tisíc návštěvníků denně. Dnes jejich roční počet dosahuje úctyhodných sedmi milionů.
Paradoxně prý autorům projektu položil Georges Pompidou otázku: "Je vám jasné, že tato stavba musí vydržet pět set let?", a odpověď zněla: "Ale samozřejmě, pane prezidente."
Rekonstrukce přinesla nejen technickou obnovu, ale i nové uspořádání celého střediska. Celková rozloha všech pater nyní přesahuje 100.000 metrů čtverečních. Nejznámější jsou čtvrté a páté patro hostící Národní muzeum moderního umění, které má 14.000 metrů čtverečních a prezentuje asi 1400 (z celkem 59.000) uměleckých děl, zatímco před rekonstrukcí to bylo kolem 800. V Beaubourgu jsou filmové sály, galerie pro děti, populární knihovna, kavárna, restaurace a prostory pro dočasné výstavy. Na své si přijdou i děti, které si mohou hrát s barvami, látkami a dalšími materiály. Z jejich výtvorů pak vzniká takzvaná dětská galerie. K Centru Pompidou také neodmyslitelně patří i pouliční umělci, flašinetáři a muzikanti.
Jako vůbec první kulturní instituce na světě se Centrum Pompidou může chlubit certifikátem kvality ISO 9000:2000 za své řízení a umělecký management.
Pro Richarda Rogerse, nyní Lorda Rogerse of Riverside, jednoho z otců hi-tech architektury, znamenalo Centre Pompidou úspěšný mezník v další kariéře. Na svém kontě má kulturní i průmyslové objekty ve Francii, v USA i v rodné Anglii - například mrakodrap banky Lloyd's či obří londýnský stadion Millenium Dome. Jím navržený nový terminál madridského letiště byl loni vyhlášen nejlepší britskou stavbou roku.
Kateřina Skůpová / ČTK, 29.01.2007
0 komentářů
přidat komentář

Více staveb od Gianfranco Franchini, Renzo Piano, Richard Rogers