Centre Pompidou

Jak by měl vypadat svatostánek moderního umění dvacátého století? Nesnadný úkol zadaný francouzským prezidentem Georgesem Pompidouem řešilo na sedm stovek architektů. Nejlépe obstáli Richard Rogers a Renzo Piano. Výsledek, "budova s obnaženými vnitřnostmi", připomínající mnohým rafinérii či prostě továrnu, otevřela své brány příznivcům moderního umění poslední lednový den roku 1977. Pařížské Národní středisko umění a kultury Georgese Pompidoua, známější pod kratším názvem Centre Pompidou nebo podle vedlejší ulice Beaubourg, tak ve středu oslaví své třicátiny.
Beaubourg připomíná spíše továrnu než kulturní středisko - jasně barevné roury a tubusy běží zvnějšku podél zdí jako "technická střeva" objektu. Budova tak vypadá jakoby obrácená naruby: eskalátory, výtahy, vodovodní potrubí a vzduchotechnika a i celá konstrukce stavby - masivní ocelové vzpěry - to se nachází vně pláště stavby. Uvnitř tak vznikl ničím nerušený prostor. Za sklem a kovem se ovšem skrývá nejen muzeum s pozoruhodnou sbírkou výtvarného umění 20. století, ale také středisko průmyslového designu, muzeum filmu a koncertní sály.
S návrhem na stavbu originálního kulturního centra, kde by se mohly umístit sbírky současného umění a kde by působila i veřejná knihovna, promítaly se tu filmy, hrála se hudba a divadlo a také četla literatura, přišel v roce 1969 tehdejší francouzský prezident Georges Pompidou. Z mezinárodního konkursu nakonec vyšli vítězně architekti, kteří odmítli veškeré tradiční uspořádání a jako priority si určili vytvořit dostatek prostoru - Renzo Piano, Richard Rogers a Gianfranco Franchini. Se stavbou se začalo v roce 1972 a trvala pět let.
Jedna z nejoblíbenějších pařížských památek to během svého (na dům nijak dlouhého) života neměla lehké. Řada lidí ji zprvu vnímala jako ošklivou skvrnu na historickém centru francouzské metropole. Kritici mluvili o futuristické nevzhlednosti, posmívali se barevným trubkám na plášti budovy. Přesto se neobvyklá budova ve čtvrti Marais s nádherným výhledem na Paříž stala neodmyslitelnou součástí pařížské scenérie. A její obliba mezi návštěvníky překročila očekávání natolik, že už po dvaceti letech byl Beaubourg tak opotřebovaný, že si vysloužil nákladnou a 27 měsíců trvající rekonstrukci. Beaubourg totiž navštěvoval i čtyřnásobek očekávaných pěti tisíc návštěvníků denně. Dnes jejich roční počet dosahuje úctyhodných sedmi milionů.
Paradoxně prý autorům projektu položil Georges Pompidou otázku: "Je vám jasné, že tato stavba musí vydržet pět set let?", a odpověď zněla: "Ale samozřejmě, pane prezidente."
Rekonstrukce přinesla nejen technickou obnovu, ale i nové uspořádání celého střediska. Celková rozloha všech pater nyní přesahuje 100.000 metrů čtverečních. Nejznámější jsou čtvrté a páté patro hostící Národní muzeum moderního umění, které má 14.000 metrů čtverečních a prezentuje asi 1400 (z celkem 59.000) uměleckých děl, zatímco před rekonstrukcí to bylo kolem 800. V Beaubourgu jsou filmové sály, galerie pro děti, populární knihovna, kavárna, restaurace a prostory pro dočasné výstavy. Na své si přijdou i děti, které si mohou hrát s barvami, látkami a dalšími materiály. Z jejich výtvorů pak vzniká takzvaná dětská galerie. K Centru Pompidou také neodmyslitelně patří i pouliční umělci, flašinetáři a muzikanti.
Jako vůbec první kulturní instituce na světě se Centrum Pompidou může chlubit certifikátem kvality ISO 9000:2000 za své řízení a umělecký management.
Pro Richarda Rogerse, nyní Lorda Rogerse of Riverside, jednoho z otců hi-tech architektury, znamenalo Centre Pompidou úspěšný mezník v další kariéře. Na svém kontě má kulturní i průmyslové objekty ve Francii, v USA i v rodné Anglii - například mrakodrap banky Lloyd's či obří londýnský stadion Millenium Dome. Jím navržený nový terminál madridského letiště byl loni vyhlášen nejlepší britskou stavbou roku.