Do not follow this link, or your host will be blocked from this site. This is a spider trap.
PŘIHLÁSIT SE  (trvale)
Uživatel:
Heslo:
Zapomněli jste heslo?
Registrace nového čtenáře
archiweb

HLEDEJ v sekci     
Kapitol v Čandígarhu

Autor: Le Corbusier
Spoluautor: Pierre Jeanneret
Spolupráce: Jane Drew, Maxwell Fry
Adresa: Sektor 1, Chandigarh, Indie | mapa
Realizace: 1951-1965

Rozdělením Indie v červenci 1947 se ocitlo město Lahore, hlavní město indického státu Punjab, na území Pákistánu. Provizorním hlavním městem se stalo horské město Shimla, nicméně bylo jasné, že se jedná pouze o dočasné řešení. Ministerský předseda Džaváharlál Néhrú dal popud k nalezení vhodné lokality pro vybudování nového města na zelené louce, které by tvořilo nejen správní centrum Punjabu, ale také domov pro mnoho uprchlíků z území, které připadlo Pákistánu. Nejideálnější místo bylo nalezeno na úpatí Himálají, v bezpečné vzdálenosti od hranic s Pákistánem, na cestě mezi Dillí a Shimlou. V roce 1966 se Punjab opět rozdělil a od té doby je Čandígarh hlavním městem dvou státu: Punjabu a Haryany.

Pro plánování nového města doporučil sám Nehrú amerického architekta Alberta Mayera. Jako hlavní architekt projektu a autor budoucích nejdůležitějších budov byl vybrán mladý architekt polského původu Matthew Nowicki (který měl mimo jiné i pracovní zkušenost z ateliéru Le Corbusiera). Jejich úkolem bylo vytvořit otevřené a čisté město symbolizující novou demokratickou Indii, "chrám Nové Indie". Tedy jakýsi prototyp nového indického města, jež by obyvatelům nabídlo jiné podmínky k životu než přelidněná stávající indická města nebo chudý zemědělský venkov.
Práce byla přerušena tragédií. Nowicki v létě 1950 zahynul v Egyptě při leteckém neštěstí. Hledání hlavního architekta začalo nanovo. Jako vhodní kandidáti se jevili Jane Drew a Maxwell Fry z Anglie, kteří si však na tento úkol sami netroufli a doporučili zkusit oslovit Le Corbusiera. Ten s přijetím zakázky nejprve váhal, odmítal přijmout velmi nízký honorář a navíc odjet pracovat do Indie. Po přesvědčení, že většinu práce bude možno vykonávat v Paříži a v samotné Indii bude muset strávit pouze dva měsíce v roce, a především po ujištění, že bude mít vliv na projektování celého města a bude hlavním autorem nejdůležitějších budov, nakonec Le Corbusier zakázku přijal. Stal se tak hlavou týmu, který tvořili Jane Drew, Maxwell Fry, samozřejmě Le Corbusierův bratranec Pierre Jeanneret a řada mladých indických architektů. Albert Mayer měl při plánování města nadále spolupracovat a Le Corbusier se zavázal k tomu, že na jeho dosavadní práci naváže. Le Corbusier čekal na podobnou zakázku 40 let a není tedy divu, že svou osobností Mayera záhy odsunul na vedlejší kolej.
Le Corbusier navštívil Indii v létě 1951 a se svým týmem zde strávil čtyři pracovní týdny. Hlavní koncept nového města, který skutečně vycházel z původního Mayerova návrhu, byl hotov za pouhé čtyři dny. Hlavní změnou bylo napřímení všech zakřivených ulic. Jednotlivé sektory, tvořící samostatné urbanní jednotky, byly naplánovány jako obdélníky o rozměrech cca 1.200x800 m. Oddělovaly je pásy zeleně a široké ulice. Doprava vycházela z konceptu "Le sept Vs" - sedmi typů silnic a chodníků rozdělených dle druhu a rychlosti dopravy. Le Corbusier se opět ukázal jako vizionář, když ve svém návrhu kladl důraz především na automobilovou dopravu. Jak podotýká Kenneth Frampton, vzniklo tak město, "navržené pro automobily v zemi, kde mnoho lidí nemá ani kolo".

Samotný kapitol tvoří pomyslnou hlavu města na jeho severovýchodním okraji. Měly jej tvořit čtyři významné vládní budovy - palác guvernéra, parlament, sekretariát (úřad ministrů) a palác nejvyššího soudu.
Nejdůležitější výzvou, se kterou se musel Le Corbusier při navrhování budov na kapitolu vyrovnat, byla ochrana budov proti úmornému slunci na jedné straně a silným monzunovým dešťům na straně druhé. Le Corbusier se inspiroval u jiných indických paláců, především u audienčních síní v pevnostech v Dillí a Agře a velký dojem na něj udělal palácový komplex ve Fatehpur Sikrí. Návrhy jeho budov pro Čandigárh tak sjednocuje motiv zastřešení, vytvařející pomyslný deštník, pod kterým se nachází samotné objekty, a využití výrazných slunolamů na fasádách, navržených dle zásad jeho moduloru. Zároveň má však každá z budov svůj vlastní výraz vycházející z jejího účelu.
Nahoře: audienční síň v Červené pevnosti v Dillí; dole: audienční síň v pevnosti v Agře.

Palác guvernéra, navržený ve třech variantách v letech 1951-54, měl byt pomyslným "zlatým hřebem" celého komplexu. Jeho charakteristická silueta s výraznými rohy odkazující na pro hinduisty posvátné krávy (prvek, vyskytující se i na dalších stavbách na kapitolu) měla tvořit  působivé zakončení osy tvořené soustavou ramp, zahrad a vodních ploch. Výrazná silueta připomíná stavbu Diwan-I-Khas ve Fatehpur Sikrí. Pozadí celé scenérie měly tvořit nedaleké Himálaje. Palác nakonec nebyl realizován, protože jej Džaváharlál Néhrú nepovažoval za demokratickou stavbu.
Vlevo: Návrh paláce guvernéra z r. 1952; vpravo: Diwan-I-Khas, Fatehpur Sikrí.

První realizovanou stavbou byl justiční palác (1951–55). Tvoří jej mohutný otevřený kvádr se zastřešením připomínajícím obrovský 1,4 m silný baldachýn uložený na betonových pilířích. Dle Le Corbusiera měla tato střecha vyjadřovat "ochranu, majestát a moc práva". Trojice barevných pilířů (červený, žlutý a zelený) jasně vymezuje asymetricky umístěný vstup, od něhož se vlevo nachází samotný nejvyšší soud a vpravo objekt obsahující osm soudních síní nižší instance. Kanceláře ve vyšších podlažích jsou přístupné soustavou ramp, ze kterých se nabízí průhledy na nedalekou budovu parlamentu.

Budova Sekretariátu (úřad vlády; 1951–58) byla původně navržená jako mrakodrap, podobající se nerealizovanému projektu pro Alžír. Budova by však působila v porovnání s dalšími dvěma významnějšími stavbami příliš dominantně. Le Corbusier tedy celou hmotu položil a vznikl tak 254 m dlouhý a 42 m vysoký hranol, obsahující šest vzájemně propojených bloků. Jeho fasádu tvoří slunolamy navržené dle proporcí moduloru.
Pět ze šesti bloků obsahuje kanceláře správních úřadů, přístupné centrální chodbou, několika vnitřními vertikálními komunikačními jádry a dvěma ven vybíhajícími rampami. Šestý blok je určen pro kanceláře ministrů, mající oproti úřednickým kancelářím dvojnásobnou výšku. Tato skutečnost se propisuje do fasády objektu.

Poslední realizovanou stavbou je budova Parlamentu (1951–62). Při jejím návrhu pracoval Le Corbusier se světlem a stínem podobně, jako u kaple v Ronchamp nebo u kláštera La Tourette, který budova Parlamentu vzdáleně připomíná.
Hlavní vstup do budovy tvoří výrazná portikus, orientovaný směrem na přibližně 350 m vzdálený Justiční palác. Při pohledu z hlavního prostranství se Parlament zrcadlí ve vodní hladině. Směrem k sekretariátu je okolní terén snížen o dvě podlaží a s hlavním prostranstvím je propojen rampou.
Samotná sněmovní místnost je umístěná ve věži, podobající se chladícím věžím, které Le Corbusier viděl v Ahmadabadu. Do sněmovny měly dopadat paprsky slunce podobně jako do prostoru chrámu Hagia Sofia. V konkrétním okamžiku se měly dotýkat konkrétních míst a připomínat tak lidem, že jsou "děti slunce". Le Corbusier byl fascinován stavbami v observatoři Jantar Mantar (těchto observatoří z 18. století je několik, Le Corbusier navštívil Jantar Mantar v Dillí), které dle jeho slov "zakotvují člověka v kosmu". Na šikmé střeše věže sněmovny navrhl pro hru světla a stínů. Motiv putování slunce se objevuje rovněž například v malbě na mohutných dveřích ve vstupním portiku.
Vlevo: observatoř Jantar Mantar (Jaipur); vpravo: vrchol věže Parlamentu.

Přímou konotací astronomických nástrojů z Jantar Mantar je Věž stínů, stojící na prostranství mezi Parlamentem a Soudem. Jedná se o sestavu různě velkých slunolamů stínících pod různými úhly.
Symbolem celého Kapitolu se stala skulptura Otevřená ruka stojící nad Údolím rozjímání. Symbolizuje celosvětovou harmonii a vyjadřuje apel na vzájemnou spolupráci mezi lidmi a národy celého světa.

V době výstavby Kapitolu na přelomu 50. a 60. let se Le Corbusier soustředil na návrh dvou menších budov pro Čandígarh: Muzea a Jacht klubu.

Zdrojem informací byla především kniha Williama J R Curtise: Le Corbusier: A penetrating and comprehensive study of the influential 20th-century architect, Phaidon, 2007.

Návštěva Čandígarhu v člověku zanechá ambivalentní pocity. Samotné město je v porovnání s ostatními indickými metropolemi výrazně zelenější a čistší. Obyvatelé jej mají rádi a v turistických průvodcích je doporučováno jako oáza pro ty západní turisty, kteří si při cestování  chtějí alespoň na chvíli oddechnout od indické reality.
Skutečnost je však z pohledu návštěvníka méně optimistická. Uměle naplánované město spolu s indickým smyslem pro chaos netvoří dobrou kombinaci. Nemá zde smysl rozvádět skutečnosti, že v tomto moderním městě je paradoxně velmi obtížné narazit na anglicky hovořícího člověka a v porovnání s ostatními městy v indii je zde velmi draho. Mnohem smutnější je fakt, že se ve městě velmi těžko orientuje, při pohybu po čtyř až šestiproudových komunikacích s širokými pásy zeleně po obou stranách tvořících rozhraní mezi jednotlivými sektory je člověk zakrátko ztracen. Během několika hodin se dostaví frustrace z všude se vyskytujících čísel, nahrazujících místní názvy u organicky rostlých měst.
Samotný kapitol je dnes obehnán plotem s ostnatým drátem. Čandigár byl vždy vystaven značnému riziku teroristického útoku, nicméně v poslední době je toto riziko vnímáno jako ještě reálnější. Do areálu a především do samotných budov se dá dostat jen na základě speciálního povolení, které je navíc vydáváno ve zcela jiném sektoru - tzn. několik kilometrů daleko (pravděpodobně se jedná o sektor 8). Do Parlamentu a Sekretariátu se dnes vstupuje zadními přísně střeženými vstupy, prostranství mezi Parlamentem a Justičním palácem zeje prázdnotou a pomalu zarůstá trávou. Pouze Justiční palác na první pohled opravdu funguje, bohužel se do něj taktéž vstupuje zadním vchodem.
Během mé krátké návštěvy se mi nepodařilo zjistit, jakým způsobem a kde obstarat potřebné povolení ke vstupu (když jsem se v kafkovském systému zorientoval, neměl jsem již dostatek času pro jeho obstarání). Nakonec se jako nejlepší ukázala strategie drzosti a naivity a jednoduše jsem do areálu prošel kolem neanglicky mluvící a zmatené vojenské hlídky a při odchodu z areálu nezbývalo než přelézt plot. Strategie se ukázala jako úspěšná (vojenská hlídka, které jsem se musel za své chování zodpovídat, rovněž neuměla anglicky a snaha o výslech skončila úsměvy na obou stranách), nicméně na fotografie z interiérů budov si bude muset archiweb počkat do příští návštěvy...





































Autor: Martin Rosa, 16.09.09
Návštěvnost: 50860 čtenářů
Sdílet: 
Poslat odkaz na tuto stránku e-mailem
Vaše jméno Vaše emailová adresa
Váš vzkaz
Na tyto adresy (oddělte čárkou)   
Komentáře
Předmět Autor Datum
povolení a interiéry Ondřej 17.09.09 08:15
povolenie a interiéry II. Rolo 17.09.09 10:56
"kosmické zakotvení" Vích 17.09.09 11:13
meritko fisla 17.09.09 13:07
show all comments add comment
Burza práce
Aktuálně
Kalendář akcí
arrow
Březen 2017
arrow
Denní zprávy
e-SHOP
BLOG - poslední články
Poslední komentáře
BLOG - poslední komentáře
TOPlist © archiweb.cz 1997-2017
Všechny materiály zveřejněné na těchto www stránkách podléhají autorskému zákonu (č.121/2000 Sb.). Publikování nebo šíření obsahu je bez písemného souhlasu provozovatele zakázáno.
archiweb.cz využívá agenturní zpravodajství ČTK, která si vyhrazuje veškerá práva. Publikování nebo další šíření obsahu ze zdrojů ČTK je výslovně zakázáno bez předchozího písemného souhlasu ČTK.