Do not follow this link, or your host will be blocked from this site. This is a spider trap.
PŘIHLÁSIT SE  (trvale)
Uživatel:
Heslo:
Zapomněli jste heslo?
Registrace nového čtenáře
archiweb
JAP
HLEDEJ v sekci     
Berlínský olympijský stadion

Autor: gmp architekten | Friedrich Wilhelm Krahe, Walter March, Werner March, Volkwin Marg, Meinhard von Gerkan
Adresa: Olympischer Platz, Charlottenburg, Berlín, Německo | mapa
Web: www.olympiastadion-berlin.de
Projekt: 1932-33 Realizace: 1934-36, 1974, 2000-04
Soutěž: 1925, 1998

1868
Koňské dostihy se ještě před začátkem 19. století v tehdejším hlavním městě německé říše těšily u vysoké společnosti veliké oblibě. Hipodrom v Hoppegartenu, ležící před východními branami Berlína, byl tenkrát místem pro bohaté a úspěšné vrstvy usilující o rozkvět svého kapitálu. První koňské dostihy se zde konaly již v roce 1868. Hybnou silou závodů byl „Union-Klub“. Zájem však začal upadat, když říšský kancléř Bismarck začal podporovat výstavbu vzorového předměstí na západě Berlína. Nová čtvrť vznikala na konci bulváru Kurfürstendamm. 1899 byla obytná kolonie Grunewald uznána jako samostatná zemská obec.

1884
Z důvodu ochabujícího zájmu zámožných občanů, kteří se obávali dvouhodinové cesty napříč celým městem, začal Union-Klub hledat pro své závodiště jiné vhodné místo na západě Berlína. V letech 1884-93 sídlil klub na pronajatém území Ruhleben, kde se konaly hlavně lovecké akce.

1906
Victor von Podbielski docílil v roce 1906 toho, aby se mohl Union-Klub konečně usídlit v Grunewaldu. Podařilo se mu to díky jeho mnoha funkcím a osobním stykům (královsko-pruský státní ministr, ministr zemědělství a lesnictví, viceprezident Union-Klubu a Spolku pro překážkové dostihy). Union-Klub si severně od Doberitzer Heerstrasse (dnešní Heerstrasse) pronajal v únoru 1907 zdejší pozemky na třicet let.
Na místě, kde se vyšší společnost chtěla těšit ze svých závodů, se však již tou dobou prohánělo berlínské obyvatelstvo, které si toto území velmi oblíbilo. Císař Vilém II. v roce 1904 přislíbil vytvořit ze zmiňovaného území a již existujících hřišť severně od Grunewaldu pro svoje poddané „lidový park“. Union-Klub tak musel snášet, že jemu pronajatá půda bude sloužit také pro „všeobecné sportovní účely“. To byl počáteční impuls pro vznik stadionu v Grunewaldu.

1909
23. května 1909 byla otevřena berlínská závodní dráha Grunewald, kterou navrhl architekt Otto March. Nabízela místo pro 40.000 diváků. Uprostřed areálu byla vyhloubena jáma o ploše 85.000 m², kam měl být později vestavěn stadion. K dispozici byl také ještě dnes existující „Marchhof“ (Marchovo nádvoří) a jižní tunel vykopaný pod závodištěm.

1912
Německá říše se dlouhá léta pokoušela přivézt do Berlína letní olympijské hry – v té době však pro jejich pořádání neexistoval žádný vhodný stadion. V roce 1912 byl Mezinárodním olympijským výborem (IOC) vybrán za dějiště her Stockholm. Další šance se naskytla při zadávání her v roce 1916. Krátce před zahájením olympijských her ve Stockholmu zde Berlín dostal přiklepnuto konání her v roce 1916. Podbielski zajistil na financování stadionu částku ve výši 2,25 milionů říšských marek.
V srpnu 1912 se začalo s výkopovými pracemi Německého stadionu. Co nejoptimálnější využití ploch kolem stávající závodní dráhy a přesně specifikované požadavky byly pro architekta Otto Marche opravdovou výzvou. S výjimkou císařské lóže a umělecké výzdoby nesměl stadion bránit ve výhledu na trať. Cestou kompromisu se dospělo k 600 metrů dlouhé běžecké dráze pro lehkou atletiku, která dosahovala téměř až k vnitřnímu okraji cyklistické dráhy. Další potíže nastaly během zakomponovávání nezbytného plaveckého stadionu. March vytvořil přístavbu a posunul 100 metrů dlouhé plavecké dráhy k severnímu okraji stadionu.

1913
Německý stadion nabízel 11.500 míst k sezení a 18.500 míst k stání. Plavecký stadion mohl pojmout dalších 3.000 diváků. Německý stadion byl se všemi svými objekty dokončen 15. května 1913. Jeho výstavba tak trvala pouhých 200 dní. Slavnostního otevření stadionu 8. června 1913 se však již Otto March nedožil. Zemřel 1. dubna 1913.
Z Německého stadionu se od té chvíle stalo centrum německého sportu: stadion se rychle proměnil ve středisko vrcholového sportu, kde se ti nejlepší atleti připravovali na nadcházející hry v roce 1916. Třídily se zde talenty, trénovalo a vzdělávali sportovní učitelé.

1914
Na východním okraji stadionu byl v únoru 1914 na počest státního ministra Podbielskiho zasvěcen mohutný dub. Otto March ponechal dub na vnějším okraji stadionu zcela záměrně. Podle vzoru posvátných olivovníků před vstupem do Diova chrámu v Olympii měl „Podbielskiho dub“ velebit hrám. Bronzová deska s Podbielskiho podobiznou, která byla tehdy umístěna na kamenném podstavci dubu, se dnes nalézá u Maratonské brány. Za Pruskou věží u hlavního vstupu stojí další asi 200 let starý dub, který dnes slouží jako „Podbielskiho dub“.

1916
Olympijský sen měl však neočekávaný konec. 28. června 1914 v 11:30 zastřelil srbský nacionalista Gavrilo Princip v Sarajevu následníka rakousko-uherského trůnu Františka Ferdinanda d’Este a jeho manželku Žofii Chotkovou. Evropa upadla do první světové války. Stadion byl zavřen již 26. července 1914 a od roku 1915 sloužil jako vojenská nemocnice. Ke sportovním účelům byl stadion opět využíván až od roku 1916.

1920
15. května byla na berlínské univerzitě Friedricha Viléma (dnešní Humboldtově univerzitě) založena Německá vysoká škola pro tělesnou výchovu (DhfL). V létě 1921 byla pro univerzitu na stadionu severně od plaveckého bazénu postavena dlouhá dvoupatrová hlavní budova. V květnu 1992 byla uvedena do provozu nová tělocvična, šermírna, jídelna a studovna.

1924
Německý stadion, předchůdce dnešního olympijského stadionu, byl v letech 1912-13 koncipován jen jako místo k zápasům. Všechny doplňkové funkce určené pro tréninky a výuku dalších sportovních disciplin olympijských her se nepostavily. Na konci roku 1924 předložil Carl Diem Říšskému výboru pro tělocvik (DRA) plán na rozšíření areálu pod názvem „Říšský sportovní park“, o němž bylo všude s nadšením referováno. DRA však projekt Říšský sportovní park zamítla jako bezvýznamný a příliš všeobecný.

1925
Theodor Lewald přišel s návrhem vybudovat soubor staveb s názvem „Sportforum“ - rovněž tato idea se neshledala s velkou podporou a „vedoucí muži“ DRA vybízeli najít nějaký jiný název. Mezi jinými byly podány také následující návrhy: „lidové zoceliště, tělocvičné bojiště, místo tělesné kultury, německá škola síly a moci, sportovní hrad, sportovní háj, hrad lidové síly, německé zřídlo tělesných cvičení“. Název Sportovní fórum se přes všechny námitky velice rychle šířil, až nakonec 16. září 1925 pokřtilo představenstvo Německého říšského výboru pro tělocvik celé rozšířené území na Německé sportovní fórum, jehož pojmenování setrvalo až do dneška.
18. října 1925, k výroční bitvy národů u Lipska, provedl říšský předseda Hindenburg slavnostní položení základního kamene, třebaže ještě neexistovaly žádné schválené plány Sportovního fóra. Na konci roku 1925 byla vypsána ideová soutěž, kterou překvapivě vyhráli bratři Werner a Walter Marchovi, synové architekta Německého stadionu. Z finančních důvodů byla do roku 1929 postavena jen západní polovina haly tělocvičny, letní plavecký bazén, domov Anna (pojmenovaný podle ženy berlínského primátora Anny Böß) a tenisový pavilon. Zbývající práce byly dokončeny až v průběhu druhé stavební etapy mezi lety 1934-36.

1929
Na konci 20. let byla znovu obnovena myšlenka na uspořádání olympijských her v Berlíně. Werner March vypracoval návrhy, podle nichž měl být Německý stadion přestavěn a kapacita diváků zvýšena na 65.000. Tento sen tentokrát zhatil 29. říjen 1929, známý jako „černý pátek“ a nástup světové hospodářské krize.

1930
Již během konání 9. olympijského kongresu IOC (International Olympic Comittee) v roce 1930 vyslovil Teorod Lewald nabídku uspořádat hry v roce 1936. IOC se nechala přesvědčit obrazem města plného sportovních parků a zaníceného pro sport. V hlavním sídle IOC ve švýcarském Lausanne se 13. května 1931 rozhodlo při hlasování obálkovou metodou. Berlín porazil Barcelonu s počtem hlasů 43 ku 16 a osm členů se zdrželo. Obálkové hlasování bylo zapotřebí, poněvadž na 30. zasedání IOC v Barceloně bylo kvůli nepokojům ve městě přítomných jen 20 členů IOC z celkových 69.

1933
Stále byl vyžadován model přestavby stadionu od Wernera Marcha. Mezitím vznikl ještě jeden protinávrh, podle něhož měl ve stínu vysílací věže u berlínského výstaviště vzniknout provizorní olympijský stadion. Z důvodu vysokých nákladů na nezbytné silniční stavby bylo od tohoto návrhu upuštěno. Jmenováním Adolfa Hitlera říšským kancléřem 30. ledna 1993 nastal v diskuzi o novém stadionu nový obrat.
Hitlerova vláda již dříve rozpoznala ohromný propagandistický účinek her. Na přestavbu Německého stadionu a Sportovního fóra byly uvolněny prostředky ve výši šesti milionů marek. Mělo vzniknout něco velkolepého, krásného a svým způsobem nepřekonatelného. Projektu byl současně dán nový název Říšské sportovní hřiště.
První návrhy plánovaly odstranit závodní i cyklistickou dráhu a zapuštěním stadionu měla být rozšířena jeho kapacita na více než 100.000 diváků. 14. prosince 1933 schválil Hitler konečnou variantu označovanou jako „varianta řešení B“, která byla již třetím řešením bratří Marchových.
V návrhu se počítalo se zbouráním Německého stadionu. Nový stadion měl být vyhlouben deset metrů do země a nad terénem měl být vysoký 13 metrů. Rozdělení diváků směrem dolů a nahoru se mělo odehrát v přízemním ochozu. Do projektu byly již zaneseny všechny později zrealizované stavební celky: na východozápadní ose to jsou olympijský předprostor, olympijský stadion, plocha pro slavnostní pochody s tribunou pro Vůdce a zvonici; na severojižní ose to je Coubertinovo náměstí a severně položený plavecký stadion.

1934
V březnu 1934 se začalo s demoličními pracemi tribuny hipodromu a Německého stadionu. Zemina vytěžená pří hloubení jámy stadionu našla svoje využití při stavbě „Západního valu“ hlavní západní tribuny Májového pole.
Za stavebníka Hitler určil říšské ministerstvo vnitra. V té době byli bratři Werner a Walter Marchovi uváděni jako společní architekti. Později bylo celé vedení projektu převedeno na Wernera Marcha.

1935
Realizace stavby byla od samého začátku pozadu za časovým harmonogramem. Státní tajemník Pfundtner měl na starosti tlačit na zúčastněné stavební firmy. Hrozil firmám vícesměnným provozem a pokud se z jakýchkoliv důvodů stavěly na odpor, ihned je nahradil za jinou společnost. Stavební firmy byly dále zavázány zaměstnávat „národnímu hospodářství příznivé dělníky německé státní příslušnosti a árijského původu“. Zatímco v dubnu 1935 činil počet pracovníků ještě 1.500, tak v červenci 1935 bylo registrováno již 2.064 dělníků, kteří měli dohonit zpoždění ve stavebním plánu. Občas na stavbě Říšského sportovního hřiště pracovalo 500 firem a až 2.600 osob. Běžně se pracovalo ve dvou směnách.
O celkových nákladech stavebních prací na olympijském areálu nejsou žádné přesné údaje. Existují však poukazy, podle nichž bylo vynaloženo přinejmenším 27 milionů marek. Deficit mezi plánovaným státní financováním byl vyplněn z darů a přístupu k prostředkům z programu na obstarávání práce. Na výstavbu a zlepšení dopravní infrastruktury vynaložilo město dvanáct milionů marek. Původně plánovaná dvoudenní zahajovací oslava byla odřeknuta.

1936
XI. letní olympijské hry v Berlíně byly zahájeny 1. srpna 1936 a ukončeny 16. srpna 1936 velkou závěrečnou oslavou.
Sportovních utkání se zúčastnilo 3.956 sportovců (z toho 328 žen) ze 49 zemí. Nejúspěšnějším atletem byl James Cleveland „Jesse“ Owens, který získal čtyři zlaté medaile: běh na 100m a 200m, ve skoku do dálky a štafetě 4x100 metrů. V neoficiální pořadí států vyhrálo Německo se 33 zlatými, 26 stříbrnými a 30 bronzovými medailemi před Spojenými státy americkými (24/29/12) a Maďarskem (10/1/5).
V průběhu olympijských her se hlavní město německé říše ukázalo ve svých svátečních šatech. Již v roce 1932 sdělil Adolf Hitler německému členovi IOC Karlu Ritterovi von Halt, že NSDAP nebude olympijským hrám v roce 1936 činit „žádné těžkosti a nebude se stavět na odpor proti účasti závodníků s barevnou pletí“.
Polovojenské oddíly SA (Sturm Abteilung - úderné oddíly) dostaly příkaz, aby v období mezi 30. červnem až 1. zářím 1936 zanechali jakýchkoliv antisemitských útoků. Hry se tak mohly konat před zdánlivě klidnou kulisou. Kromě pozitivních dojmů ze sportovních zápasů se v zahraničí ozývaly také kritické hlasy, které pod hezkou fasádou rozpoznaly teroristický režim.
Po skončení olympijských her se Říšské sportovní hřiště stalo dějištěm ročně asi 20-25 velkolepých akcí. Vysoká škola tělesné výchovy musela svůj provoz přerušit a namísto ní vznikla na Hitlerův rozkaz 15. dubna 1936 Říšská akademie pro tělesná cvičení. Absolventi studia měli získat „bohatý jednotný výcvik v oblasti tělesné výchovy“. Ve skutečnosti se však jednalo o polovojenskou sportovní přípravu SA.

1937
20. července 1937 se odehrálo první finále německého fotbalové ligy, kdy Schalke 04 porazilo 1.FC Norimberk 2:0. V létě 1937 byla na zvonici otevřena turistická vyhlídková plošina. 28. září 1937 pochodovalo po Májovém poli sto tisíc příznivců Hitlerova režimu s pochodněmi, aby zde přivítali vůdce Itálie Benito Mussoliniho.

1939-42
Během prvních tří válečných let byl provoz Říšského sportovního hřiště krátkodobě omezen. Mezinárodní sportovní činnost byla však brzy znovu obnovena. Neustále se zde konaly „Válečné přebory“, sportovní oslavy Wehrmachtu a Hitlerjugend. Olympijský stadion sehrál důležitou roli v péči o vojsko, kterému zde byla dopřána přestávka před tím, než vojáci odešli znovu do bitvy. Říšské sportovní hřiště bylo již dříve připraveno na válku. V části maratónského tunelu byly zřízeny betonové stropy a dělící stěny, aby mohl sloužit také jako bunkr. Na začátku války zde firma Blaupunkt vyráběla roznětky do protileteckých zbraní.

1943-44
Při náletech spojeneckých bombardérů sloužil ovál stadionu jako orientační bod. Z bezpečnostních důvodů byly proto mezi Bavorskou a Pruskou věží svěšeny olympijské kruhy. Jak se na konci roku 1944 množily noční bombové útoky, byly podzemní chodby stadionu připraveny k přesídlení Velkoněmeckého rozhlasu. V severním domě Olympijského náměstí byla uskladněna munice a v ostatních budovách potraviny a velké zásoby vína. Olympijské náměstí bylo jedním z deseti míst v Berlíně, kde se 12. listopadu 1944 odehrálo jedno z posledních Hitlerových veřejných vystoupení.

1945
Jen několik málo dní po bezpodmínečné kapitulaci v květnu 1945 se začalo s pracemi na obnově Říšského sportovního hřiště. Celé území bylo pokryto krátery od bomb, sesuty části zdí, všude ležely prázdné bedny od munice, ohořelé stroje, barikády a mrtvoly. Budova Sportovního fóra nesla stopy těžké zkázy a „Stadiónové terasy“ ležely v sutinách. Májová tribuna, pod níž byl umístěn Říšský filmový archiv, byla zapálena a dlouhé dny z ní doutnalo. Oheň přeskočil také na zvonici a zcela ji vypálil. Severní dům na Olympijském náměstí byl zničen až dodatečně, když v něm explodovala uskladněná munice.
Carl Diem, m.j. bývalý generální tajemník organizačního výboru olympijských her v roce 1936, se jmenoval ředitelem správy Říšského sportovního hřiště a začal se svými dřívějšími zaměstnanci pracovat na prvních opravách. Mezitím stačila Dům německých sportů obsadit Rudá armáda a zřídit si zde kasárny. 20. června 1945 nechal Diem otevřít pro veřejnost nepříliš poničený plavecký stadion. Po stažení Rudé armády 1. července 1945 obsadila území Říšského sportovního hřiště britská vojenská jednotka. Přístup na olympijský stadion byl veřejnosti okamžitě zakázán, poněvadž Britové si činili nárok (až na zničené Stadiónové terasy) na celé území.

1946-47
Britové otevřeli stadion poprvé 7. a 8. září 1946 u příležitosti konání lehkoatletického přeboru „Sportovní slavnost osmi národů“. 15. února 1947 pozbylo olympijské území dočasně svůj symbol; na příkaz britské vojenské vlády byla kvůli narušené statice vyhořelá zvonice odstřelena. Zvon po zřícení věže na nádvoří poškodila dlouhá trhlina. Aby byl zvon uchráněn před nájezdy zloději kovů, byl v květnu 1947 zakopán britskými vojáky na nádvoří.

1948-49
Max Schmeling obhájil 31. října 1948 ve venkovním amfiteatru, který byl v budoucnu přejmenován na „Lesní jeviště“, před 24.000 diváky ve svém posledním boxerském utkání titul mistra světa v těžké váze. Jednotlivé části Říšského sportovního hřiště se pomalu přesouvaly nazpět pod německé úřady. Olympijský stadion byl předán 12. června 1949. Přesně o rok později se berlínský senát rozhodl přejmenovat Říšské sportovní hřiště na „Olympijský stadion“. O několik dní později vydal tehdejší městský úřad překvapivou zprávu, že má být bunkr Blaupunkt odstřelen. Tehdejší primátor Ernst Reuter marně protestoval, aby byly betonový strop odstraněn pomocí pneumatického kladiva - odstřel zničil asi 2.000 míst pro diváky.

1956
March neúspěšně bojoval proti stavbě tzv. „Corbusierova domu“ v blízkosti stadionu. Jeho zásluhou se také 18. prosince 1956 uskutečnilo vyzdvižení zvonu a bylo docíleno nové vybudování zvonice, která byla po dvouleté výstavbě dokončena v roce 1962. Nová věž měřila 77,17 m, což je bezmála o jeden metr více, než měřil její předchůdce. V rámci nového budování areálu byla téměř bez povšimnutí obnovena hala Langemarck, kterou nechali zřídit národní socialisté jako vzpomínku na mrtvé v bitvě Langemarck a která byla při odstřelu v roce 1947 rovněž poškozena.

1957-69
V aréně se také uskutečnilo malé odnacizování: „Vůdcova lóže“ na čestné tribuně byla zkrácena přibližně o metr, aby ji byla ubrána její dějinná brizance. V listopadu 1996 bylo nově nainstalováno umělé osvětlení. Čtyři 88 metrů vysoké stožáry měly se svojí světelností 400 luxů pro kopanou a 300 luxů pro lehkou atletiku daleko ke splnění tehdejších norem pro sportovní stadiony (1500 luxů). V roce 1969 byla provedena výměna škvárové dráhy za novou trať z umělé hmoty (Rekortan). Nový povlak měl být testován pro olympijské hry 1972 v Mnichově.

1974-93
U příležitosti konání fotbalového mistrovství 1974 získal stadion částečně zastřešenou severní a jižní tribunu. Projekt architektů Dübberse a Krahe měl před nepřízní počasí ochránit 26.000 míst k sezení. Byla obnovena tribuna pro novináře, zmodernizovány šatny pro sportovce a toalety pro diváky. Zóny pro publikum a novináře byly rozděleny plexisklem. V listopadu 1989 se původní návrh kandidovat na pořádání letních olympijských her v roce 2004 přesunul již na rok 2000. Celé území mělo projít rozsáhlou sanační a modernizačními pracemi. Kandidatura Berlína však ztroskotala již v prvním kole 23. září 1993.

1994
Po téměř padesáti letech byla 8. září 1994 ukončena vojenská přítomnost Velké Británie na bývalém Říšském sportovním hřišti v Berlíně. V rámci oslav odhalil britský ministerský předseda John Major a úřadující starosta Berlína Eberhard Diepgen před Domem německých sportů na Adlerplatz pamětní desku.

1998-99
Po předložení řady návrhů a posudků, které navrhovaly částečný zbourání stadionu a vybudování nového čistě fotbalového stadionu, se berlínský senát 26. května 1998 usnesl opravit chátrající Olympijský stadion a vybudovat z něj víceúčelovou arénu. Případní zájemci měli až do 31. července 1998 šanci zúčastnit se veřejné soutěže a předložit své projekty. 1. prosince 1998 se senát rozhodl pro návrh architektů von Gerkan, Marg und Partner (gmp). 9. května 2000 padlo rozhodnutí ohledně investora oprav, modernizace a budoucího provozovatele na augsburskou stavební firmu Walter Bau-AG.
Koncesní smlouva předem stanovila, že Walter Bau-AG zrekonstruuje a zmodernizuje stadion pevnou smluvní cenou ve výši 242 milionů Euro. Stavební koncern získal na oplátku stejně jako Hertha BSC podíl 37,45 procent v nové provozovatelské společnosti, Spolková země Berlín drží zbývajících 25,1 procent. Částka kolem 46 milionů Euro, které nesehnala země ani svaz, měla jít přes provozovatelskou společnost na úvěr Walter Bau-AG. Smlouva by měla být platná v následujících 13 letech.

2000
3. června 2000 se odehrál slavnostní akt zahájení přestavby stadionu. Akce se zúčastnil spolkový kancléř Gerhard Schröder, spolkový ministr vnitra Otto Schili, úřadující starosta Eberhard Diegen, Franz Beckenbauer jako zástupce Německého fotbalového svazu a šéf augsburského stavebního koncernu Ignaz Walter.

2000-04
Pomalu se začalo se sanací poškozené stavby. S přestavbou stadionu rozděleného na 19 úseků se začalo od severovýchodu. Horní kamenný prstenec zůstal maximálně zachován, ale spodní část musela být provedena celá znovu. Při přestavbě spodního prstence byla zároveň snížena hrací plocha o 2,65 metru. Mohly tak být přistavěny další dvě řady sedadel a zkrácena vzdálenost od hrací plochy. Do vnitřní galerie mezi horními a spodními tribunami bylo začleněno 76 lodžií. Pod historickou síní slávy a Coubertinovým sálem nově vznikla čestná tribuna. Ve dřívějších kabinách pro novináře na horních tribunách bylo navrženo 13 sky-boxů.
Přestavba probíhala za běžného provozu. Na staveništi se neodehrávaly jen zápasy bundesligového klubu Hertha BSC a každoroční závěrečný zápas DFB, ale od roku 2003 je stadion také domovem amerického fotbalového klubu Berlin Thunders. K tomu účelu zaručila firma Walter Bau AG 55.000 míst s sezení a během pohárového finále dokonce až 70.000 sedadel. Pouze pořádání ISTAF (soutěž v lehké atletice) se muselo během stavebních prací přesunout do sportovního parku Ludwiga Jahna.
Zastřešení tribun nevytváří uzavřený kruh, aby se nezastavěl historický průzor směrem k Maratónské věži. Byl tak splněn požadavek památkářů zachovat pohledové spojení stadionu s Májovým polem a zvonicí. Zdánlivě vznášející se střecha spočívá na dvaceti štíhlých ocelových sloupech vystupujících z horních tribun. Do střechy byla zabudována nejmodernější světelná technika, jakož i zvuková aparatura s výkonem přes 150.000 wattů.

2004
V létě 2004 byl stadion předán novému provozovateli a 31. července se konala zahajovací slavnost. Od 2. srpna je stadion jako dříve (s výjimkou dnů, kdy se pořádají utkání) otevřen pro všechny Berlíňany, Berlíňanky a turisty. Německé národní fotbalové mužstvo odehrálo na novém olympijském stadionu svoje první utkání 8. srpna 2004, kdy tým pod vedením Jürgena Klinsmanna remizoval s Brazílií 1:1. Finální dokončení stadionu a jeho okolí se protáhlo až do roku 2006, aby mohlo být vše připraveno na sportovní událost roku: mistrovství světa ve fotbale. Finálový zápas mistrovství se zde konal 9. července.
Překlad domovských stránek berlínského olympijského stadionu


































Projekt
Fotografie
Ester Havlová
Autor: Petr Šmídek, 10.09.08
Návštěvnost: 39712 čtenářů
Sdílet: 
Poslat odkaz na tuto stránku e-mailem
Vaše jméno Vaše emailová adresa
Váš vzkaz
Na tyto adresy (oddělte čárkou)   
Komentáře
Předmět Autor Datum
show all comments add comment
Burza práce
Aktuálně
Kalendář akcí
arrow
Červen 2017
arrow
 
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
Denní zprávy
e-SHOP
BLOG - poslední články
Poslední komentáře
BLOG - poslední komentáře
TOPlist © archiweb.cz 1997-2017
Všechny materiály zveřejněné na těchto www stránkách podléhají autorskému zákonu (č.121/2000 Sb.). Publikování nebo šíření obsahu je bez písemného souhlasu provozovatele zakázáno.
archiweb.cz využívá agenturní zpravodajství ČTK, která si vyhrazuje veškerá práva. Publikování nebo další šíření obsahu ze zdrojů ČTK je výslovně zakázáno bez předchozího písemného souhlasu ČTK.