Do not follow this link, or your host will be blocked from this site. This is a spider trap.
PŘIHLÁSIT SE  (trvale)
Uživatel:
Heslo:
Zapomněli jste heslo?
Registrace nového čtenáře
archiweb

HLEDEJ v sekci     
Musée du Quai Branly

Autor: Jean Nouvel
Spoluautor: Patrick Blanc, Gilles Clément, Yann Kersalé
Adresa: 22-55, quai Branly, Paříž, Francie | mapa
Web: www.quaibranly.fr
Náklady: 235 000 000 Euro Projekt: 01.2000 - 12.2003
Realizace: 01.2003 - 20.06.2006 Soutěž: 11.1999
Užitná plocha: 78000 m²

Přítomnost absence nebo-li selektivní odhmotnění
Muzeum je postaveno kolem specifické sbírky, kde je vše navrženo tak, aby vyvolávalo citové reakce k objektům, chránilo je před sluncem, ale také zachycovalo vzácné paprsky světla nezbytného k rozechvění a probuzení jejich spirituality. Místo obývané symboly lesů a řek, posedlostí smrtí a zapomenutím je útočištěm pro odložená díla z Austrálie a Ameriky. Je napěchovaným místem zatěžovaným dialogy mezi duchy předků, kteří v sobě odhalovali lidské předpoklady, vynalézali bohy a náboženství. Je místem, které je ojedinělé a nezvyklé, romantické a rušivé.
Jeho architektura musela odmítnout naše současné západní tvůrčí výrazy. Pryč tedy s konstrukcí, technickým vybavením, pláštěm, únikovými schodišti, parapety, sníženým podhledem, projektory, podstavci a vitrínami. Jestliže musí být jejich funkce zachována, musejí zmizet z našeho pohledu a vědomí, ztratit se před tím, než se můžeme pustit do důvěrných rozmluv s posvátnými předměty. To je samozřejmě lehké říci, ale obtížné je toho dosáhnout...
Výsledná architektura má neočekávaný výraz. Je archaická? Upadající? Ne, právě naopak, k docílení tohoto výsledku, bylo použito nejpokročilejších technik: okna jsou velmi rozměrná, velice transparentní a často potištěná obřími fotografiemi; vysoké náhodně umístěné sloupy mohou být mylně považovány za stromy nebo totemy; dřevěné sluneční clony podepírají fotovoltaické články. Prostředky jsou vedlejší – to, co se počítá, je výsledek: co je pevné, zdá se mizející a dává dojem, že muzeum je prostý přístřešek bez fasády uprostřed lesa. Když se dematerializace střetne se symbolickým vyjádřením, stane se selektivní; iluze zde ochraňují umělecké dílo.
Vše, co zbývá, je stvořit báseň o místě za pomocí jemných protikladů: pařížská zahrada se stane posvátným lesem s muzeem zanikajícím v jeho hlubinách.
Jean Nouvel

Světové metropole se nemohou vyvarovat velkých stavebních gest. V případě města nad Seinou stačí jen vzpomenout na Eugène Haussmanna nebo Gustave Eiffela. Tradiční jsou také snahy francouzských prezidentů zapsat se do paměti národa odvážnými stavebními počiny, které pak ponesou jejich jméno. Střídavě se jim daří kombinovat úspěchy s architektonickými ostudami obřích rozměrů. Zatímco Georges Pompidou svým kulturním centrem odstartoval úspěšnou kariéru pozdějších dvou držitelů Pritzkerovy ceny, tak jeho pozdější nástupce François Mitterrand mířil převážně mimo terč architektonického vkusu. Nové etnografické muzeum je dítětem Jacquese Chiraca a směle ho lze zařadit mezi projekty, které proměnily obraz celého města.
Zlí jazykové tvrdí, že zeleň umí napravit většinu architektových chyb. Nevím, co by ale říkali na nové muzeum ležící na levém břehu Seiny ve stínu slavné Eiffelovy věže. Zahradní architekt Gilles Clémens se specialistou na vertikální zahrady Patrickem Blancem totiž vytvořili živé dílo, které není jen pro stavbu rovnocenným partnerem, ale Nouvelův projekt se bez něj jednoduše neobejde. Již rok po dokončení je devatenácti akrová zahrada v plné síle a její zeleň usilovně pracuje na pohlcení stavby. Směrem k nábřeží tvoří fasádu unikátní 800 m² velká vertikální zahrada porostlá více než 15000 rostlinami. Zeleň tvoří více než 70% z celkové plochy pozemku. Pokaždé, když jsme se během našeho pobytu k muzeu vraceli, obloha se zatáhla a začalo pršet. Pomalu jsme začínali věřit i tomu, že Clémens s Blancem vytvořili na tomto malém kousku Paříže vlastní počasí s tropickým mikroklimatem.
Musée du Quai Branly se tváří tajemně. Jeho forma je divoká, výstřední a nikoho nenechá chladným. Podobně jako muzeum tvoří nesourodá směsice objemů, jsou také názory na stavbu hodně smíšené. Nouvel nechtěl pro muzeum primitivních kultur použít tradiční západní postupy stavění. Zároveň nechtěl vytvářet karikaturu domorodé architektury. Muzeum se navíc muselo vypořádat s odkazem barona Haussmanna. Na západním okraji pozemku zbyla totiž řada velkých bytových domů z 19. století s jasným stavebním řádem a monotónními fasádami. Nouvelovým záměrem bylo odpoutat se zažitých bariér a přichystat takové prostředí, které by dokázalo přijmou umění různých kultur ze čtyř kontinentů. Muzeum se skládá ze čtyř částí vyrůstající z Haussmannových nájemních domů. Každá část má svůj vlastní architektonický výraz a jinou náplň: menší slouží administrativě a jako umělecké ateliéry a větší výstavám.
V zahradě o velikosti 19000 m² je mezi vzrostlými stromy zahalena hmota hlavních hmota výstavního sálu, který je umístěn do 220 metrů dlouhé ocelové superkonstrukce. Tuto 3400 tun vážící strukturu vynáší 10 metrů nad terén 26 masivních sloupů. Uvnitř se na mnoha různých výškových úrovních nalézají stálé výstavy, krátkodobé expozice, vědecká pracoviště, mediatéky, učebny a auditoria. Pro potřeby muzea jsou zde další tři galerie, z nichž dvě (800m² na západě 600m² na východní straně) slouží tématicky zaměřeným výstavám a jedna multimediální galerie, kde mohou návštěvníci vyslechnout antropologické informace. Na východním konci muzea je umístěna restaurace, která má vlastní vstup a jejím hlavním rysem je obří skleněná střecha. Z restaurace postavené na zvýšené platformě nad muzeem lze sejít na otevřenou terasu.
Dlouhá a vysoká sítotiskem ozdobená skleněná stěna filtruje dopravní ruch podobně jako u Nouvelova deset let starého projektu Fondation Cartier. Daleko charakterističtějším znakem se však pro muzeum staly krabičky zavěšené na severní fasádě. Tyto různě veliké barevné “výrůstky“ jsou studovnami a současně výstavními prostorami pro zvlášť cenné exponáty. Každý z návštěvníků musí před vstupem do muzea projít bujnou vegetací a koupit si na otevřeném prostranství pod hlavním sálem lístek. Ze vstupního sálu umístěného strategicky v těžišti budov vedou cesty do všech částí muzea. Prostoru dominuje prosklený válec depozitáře s archivovanými (a přesto vystavenými) exponáty. Kolem válce se pozvolna omotává široká bílá rampa vedoucí do hlavního výstavního sálu. Aby cesta lépe ubíhala, odvíjí se na podlaze rampy multimediální show. Z potemnělé chodby se člověk dostane do příšeří hlavního sálu. Autoři expozice pracovali s minimem světla. Organicky tvarované „balvany“ potažené umělou kůží ostře kontrastují s velkoplošným zasklením vitrín. V tmavém prostředí se velké skleněné tabule ztrácejí. Přesto o jejich existenci tušíte a nenarážíte do nich. Jen zlehka nasvícené exponáty prostoru jasně dominují. Díky skleněným vitrínám si můžete prohlédnout předměty z více stran a sledovat, co se odehrává za nimi v dalších plánech. Zvenku velice nekompromisní architektura zůstává uvnitř díky panujícímu šeru v pozadí a nechává vyniknout vystavované předměty. V hlavním sálu máte absolutní volnost pohybu. Chybí zde ustálená prohlídková trasa. Jen díky různobarevným podlahám se dozvídáte, z jakého kontinentu byly vystavené předměty přivezeny.
Současná architektonická scéna v Paříži je hravá a vypointovaná. Doba, kdy měly jen stavby dobře sloužit svojí funkci, je v nenávratnu. Musée du Quai Branly je toho asi největším příkladem.

Soutěžní návrhy
Prezident Chirac přišel s návrhem vybudovat na břehu Seiny Musée d'Arts et des Civilisations (MAC) v roce 1996. Nové muzeum za 150 milionů Euro se mělo sloučit se stávajícími sbírkami Musée des Arts d’Afrique et d’Océanie. Kvůli rentabilitě měl tento kulturní projekt navíc doplnit hotelový komplex s restaurací. O autorovi měla rozhodnout rychlá mezinárodní architektonická soutěž a dokončení bylo naplánováno na rok 2002.

Z rychlé soutěže se nakonec stal tříkolový maratón. V červenci 1999 porota vybrala 15 významných architektů, mezi nimiž byl Rem Koolhaas, Norman Foster nebo Tadao Ando. Začátkem prosince 1999 znovu zasedala porota a ocenila projekty Jeana Nouvela, Petera Eisnmana a Renzo Piana. Definitivního vítěze vybral prezident Jacques Chirac a pověřil ho zakázkou muzea za miliardu francouzských franků. Na konci roku 1999 všichni stále věřili, že už bude muzeum v roce 2004 stát. Nakonec se otevření muzea zpozdilo o dva roky a náklady se vyšplhaly z původně plánovaných 167 milionů Euro na konečných 235 milionů.


Literatura

Autor: Petr Šmídek, 11.07.09
Návštěvnost: 82150 čtenářů
Sdílet: 
Poslat odkaz na tuto stránku e-mailem
Vaše jméno Vaše emailová adresa
Váš vzkaz
Na tyto adresy (oddělte čárkou)   
Komentáře
Předmět Autor Datum
ehm Michal Just 15.07.07 23:23
nadehra honza 21.07.07 20:25
Uzasne? Helmuth Krychle 25.07.07 12:56
je to o turismu robert 26.07.07 11:05
budova nebo výstava Eva Kulajtová 02.12.07 17:22
pojdte se presvedcit... evastar 05.05.08 02:53
show all comments add comment
Burza práce
Aktuálně
Kalendář akcí
arrow
Srpen 2017
arrow
Denní zprávy
e-SHOP
BLOG - poslední články
Poslední komentáře
BLOG - poslední komentáře
TOPlist © archiweb.cz 1997-2017
Všechny materiály zveřejněné na těchto www stránkách podléhají autorskému zákonu (č.121/2000 Sb.). Publikování nebo šíření obsahu je bez písemného souhlasu provozovatele zakázáno.
archiweb.cz využívá agenturní zpravodajství ČTK, která si vyhrazuje veškerá práva. Publikování nebo další šíření obsahu ze zdrojů ČTK je výslovně zakázáno bez předchozího písemného souhlasu ČTK.