Československý pavilón na Mezinárodní výstavě umění a techniky v moderním životě

Československý pavilón na Mezinárodní výstavě umění a techniky v moderním životě
Průvodní zpráva k projektu arch. Jaromíra Krejcara a spolupracovníků (arch. Z. Kejře, prof. L. Sutnara, B. Soumara).

V architektuře pavilonu byli navrhovatelé vedeni myšlenkou, aby při přísném zachovávání požadavků moderní čsl. architektury representoval Československo v Paříži pavilon, který by uspokojoval mezinárodní vkus, toužící po měkčí formě, než jak jsme tomu zvyklí u nás. Tohoto efektu bylo částečně docíleno dělením ploch a zaobleností hran, aniž by se rozbil dojem architektonické ucelenosti výstavního pavilonu. Tříštění prostoru uvnitř jest nezbytná variace, ne program. Výstavní plochy mají býti pokud možno velké, ovšem ne jednotvárné. Návštěvník musí přicházeti do prostoru, kde si oddechne od intimních instalací, které bylo nutno udělati v zájmu celkového dojmu a v zájmu uzavření ploch pro určitou výstavu. Pozorujeme-li vývoj světových výstav v době poválečné, shledáváme, že stále více a více se užívá skla jako fasády moderních pavilonů. Na př. loňská bruselská výstava toto tvrzení jenom dokládá. Touhou moderního architekta jest přivésti do výstavního pavilonu pokud možno nejvíce denního světla a jest mnohem výhodnější tlumiti takto získané světlo a docilovati intimity, nežli konstruovati pavilon tmavý a uměle jej osvětlovati.
Plných stěn na výstavě v pavilonech užívají dosti obchodní domy, které normálně k účelům reklamním ještě pevné stěny využijí, to však není snahou architektur pavilonů států. Pouze orientálské a jižní národy staví zděné pavilony jako ukázku své staré historické jižní kultury. V  minulém roce v Bruselu měla pavilon s neprůhlednými stěnami Francie. Pavilon však měřil asi 12.000 m². Byla to tedy nezbytnost osvětlování stropem. Italie použila neprůhledných stěn jenom k velikému státnímu pavilonu a v reprodukci pavilonu starého Říma, jinak specielní pavilony byly téměř všechny skleněné. Pavilony, u nichž přes polovinu fasády tvořilo sklo, byly norský, švédský, dánský, švýcarský, rakouský, finský a litevský, tedy pavilony, které se architekturou nejvíce líbily, pavilony zemí, které se výstavně považují za nejpokrokovější.
Většina vystavených věc! v paviloně nevyžaduje žádné zvláštní intimity, naopak přílišná intimita často působí na publikum ve výstavě velmi tísnivě a může se jí používati jenom v určitých výstavních odděleních. Tomu bylo vyhověno jednak použitím Heraklitu, pak použitím Thermoluxu, přímo ideálního fasádového skla, které absorbuje 80% tepelných paprsků. Snad jedině proto, že dosud obyčejné sklo bylo dobrým vodičem tepla, nebylo tohoto materiálu používáno na výstavách tolik, jak by si všichni výstavníci přáli. Všichni touží, aby docílili denního vertikálního osvětlení výstavních prostorů. Thermolux dává světlo výstavním prostorům takové, aby divák při velmi dobrém osvětlení byl na prohlížení vystavených věcí koncentrován. Používání tohoto materiálu (Thermoluxu) má jistě, specielně ve výstavnictví, velikou budoucnost.
Postupujeme-li výstavními, prostory pavilonu, pozorujeme že jedině sklářská a bijouterní sekce potřebují umělého osvětlení, pak biograf, divadelní makety a částečně turistický ruch (diorama a pod.).
Tomuto požadavku bylo plně vyhověno. Polointimita pro textil, celkovou módu a moderní byt získává se lehčími neb těžšími látkami, jako záclonami, které zároveň jsou vhodným výstavním zbožím. Jiné prostory, na př. halla těžkého průmyslu, výstava sociální struktury státu, urbanism a pod. vyžadují dobrého, sice povahou Thermoluxu stlumeného, ale dosti živého osvětlení.

Užití konstrukčních materiálů.
Při užití konstrukčních materiálů bylo přihlíženo k tomu, aby pokud možno bylo vyhověno zájmům československého exportního průmyslu. Je téměř nutností, abychom používali pro výstavní pavilon našich materiálů, jež možno exportovati. Výstava není dělána jen pro Francii, nýbrž pro celý vzdělaný svět a praxe učí, že zvláště návštěvy vzácných cizinců na výstavách přinesly naší průmyslové propagaci v jakémkoliv směru mnoho užitku. Použitím kombinace oceli a Thermoluxu přijdeme na výstavu s novými průbojnými materiály technicky velmi dokonalými. Tato kombinace upozornila by na nové velké možnosti při volbě moderního materiálu. Ocelová konstrukce, provedená Vítkovickými železárnami, je také dobrým propagačním čsl. materiálem. Základní hmoty doplňuje použití podlah ze slovenských mramorů, respektive jiných hmot podlahových, zejména keramických a skleněných a použití Zlinolithu. Tím, že se použilo konstrukčních materiálů schopných exportu, naskytuje se možnost, že by v zájmu reklamním poskytly firmy tyto hmoty levněji než za normální běžné ceny, a považovaly by užité konstrukční materiály za svoji výstavu.
Při řešení fasády i všech prostorů pavilonu má býti působeno na psychologii výstavního publika. Psychologie návštěvníka světových výstav je docela jiná, než návštěvníka výstav menších a specielních, pořádaných třeba v určitých museích a pod. Možno říci, že 90% lidí, kteří jednak nejsou výstavními odborníky, jednak nemají vyšších kulturních požadavků, věnují prohlídce výstavních pavilonů velmi omezený čas. I když na příklad Pařížan přijde na výstavu desetkrát nebo dvacetkrát, prohlédne vždy zběžně jen malý úsek výstavních pavilonů a zbytek času věnuje zábavě a příjemným pozoro­váním. Náplň pavilonu má býti proto taková, aby uchvátila massy těchto normálních návštěvníků a při tom uspokojila i požadavky návštěvníka kulturně vyspělého.

Prohlídka pavilonu.
Snahou projektantů bylo, aby pavilon byl uspořádán tak, aby svojí zajímavou architekturou i vchodem pozval návštěvníka dovnitř, aby při vstupu vstupní halla svými průhledy zvala k další prohlídce pavilonu, a konec pavilonu zajímavým řešením „Pražské ulice" — sekce turistického ruchu — zanechával v návštěvníku příznivý dojem. Je snahou každého výstavníka, aby návštěvníka nejdříve do pavilonu přilákalal, aby pak byl návštěvník s náplní pavilonu spokojen, a zejména aby poslední dojem při východu z pavilonu byl příznivý a živý.
Byly často vyslovovány názory, aby komunikace prováděly návštěvníka tak, aby neopomenul ani jeden výstavní prostor, nebo aby nebyl veden do výstavního prostoru dvakrát. Při tom mělo býti hleděno k tomu, aby pokud možno důležitější výstavní plochy byly instalovány po jediné straně tak, aby návštěvník nepřehlížel důležitější vystavené předměty. To odpovídá spíše požadavkům specielních výstav, kde návštěva jest příliš malá, takže normálně návštěvník, jestliže zůstává při levé straně komunikace, sleduje pouze výstavky, které zůstávají po jeho levé ruce. Na světové výstavě v Chicagu, kde čsl. pavilon byl tak vhodně umístěn jako bude na světové výstavě v Paříži, navštívilo pavilon 6 1/2 milionu lidí. Byla to první výstava, kde se počítala i návštěva jednotlivých pavilonů. Koloniální výstava v Paříži v roce 1931 měla 27 milionů návštěvníků. Výstava v příštím roce, která je uprostřed Paříže, by mohla docela lehce míti 30 milionů návštěvníků. Z toho by mohlo 8 milionů návštěvníků navštíviti českoslov. pavilon. Tedy denní průměr návštěvy by mohl býti 50.000 lidí, to znamená, že v čsl. pavilonu bude stále jako na jiných výstavách velké proudění návštěvníků.
Stavba XIII, 1936-1937, s. 175-176.


Na mezinárodní výstavě umění a techniky v moderním životě
Jaromír Krejcar: Čsl. státní pavilon v Paříži 1937

Staveniště pavilonu.
Bylo již mnoho diskutováno o vhodnosti či nevhodnosti staveniště pro čsl. pavilon, vybraného ministerstvem veř. prací. Stoupenci názoru, že výstavní pavilon nemusí být více než co nejlaciněji pořízené přístřeší pro vystavené předměty — které samo o sobě je naprosto nedůležité — shledávali staveniště zcela nevhodným. Vytýkali, že staveniště má velké výškové diference a vyžaduje složité technické řešení stavby. Podle nich jedině vhodným místem pro výstavní pavilon byla naprosto rovná plocha bez výškových rozdílů.
Dnes, kdy je výstava hotova a kdy máme možnost prakticky porovnávati vnitřní disposice i vnější dojem pavilonů postavených na rovině — a pavilonů, při jejichž řešení byly překonávány výškové rozdíly terénu, vidíme, že právě využitím těchto diferencí byly dány disposice nejzajímavějších pavilonů na výstavě, japonského, švýcarského, švédského a holandského.
Staveniště čsl. pavilonu — maximálně řečeno — vlastně nemá plně zastavitelnou plochu. Je to určitý vymezený kubus v prostoru, spočívající asi z jedné třetiny na velmi málo zatižitelném stropu podzemní dráhy (1100 kg/m²) a ostatek je položen nad pobřežní promenádou, jež musí zůstati volná. Tedy s hlediska t. zv. výstavních praktiků, případ jistě hrozný, když zjistili, že máme staveniště, na kterém vlastně doslova není dovoleno stavěti. S hlediska technika, však krásná úloha překonat dané potíže a využít je pro vnitřní i vnější řešení stavby. Vzhledem k celé výstavě uvažováno, jsou právě místa na levém pobřeží Seiny, kde stojí i čsl. pavilon, z nejkrásnějších a výstavně nejvýhodnějších. Pavilony umístěny jsou zde mezi dvěma hlavními výstavními promenádami, pobřežní Quai ďOrsay a podbřežní promenádou při Seině. Na přehledném snímku pravé strany výstavy od jenského mostu (hlavní osy výstavy) jsou od mostu počínaje pavilony: anglický, švédský, československý a Spojených států severoamerických. Druhou polovinu pobřežního prospektu pod Eiffelkou, zhruba symetrického k jenskému mostu, zabírají pavilony: belgický, švýcarský a italský.

Prostorové řešení a konstrukce pavilonu.
Uvedené okolnosti, jednak malé dovolené zatížení stropu versaillské dráhy, jednak ponechání volné promenády na podbřeží pod pavilonem, vyžadovaly především: na strop podzemní dráhy umístiti nejméně zatíženou část pavilonu a nad pobřežím na pokud možno malém počtu pilířů postaviti vlastní výstavní budovu. Tím byla dána zásadně celá koncepce půdorysu a z ní vyplývající prostorové řešení. Část pavilonu spočívající na stropu dráhy jest současně vstupní částí pavilonu, kterou podle stavebního programu měla býti t. zv. státní síň, tedy jediný prostor pavilonu, kde nejsou umístěny exposice o větší váze. Jak polohou, tak i z technických důvodů vyplynulo logicky využití místa na stropu dráhy pro vstupní státní síň.
Poněvadž pro vlastní výstavní budovu spočívající na pilířích nad pobřežní promenádou bylo žádáno dovolené zatížení stropů 650 kg/m² vzhledem ke značné váze vystavených předmětů, bylo výhodné použíti pro její konstrukci ocelového skeletu. Výhody ocelového skeletu konstruovaného Vítkovickými železárnami (Dr. ing. Wagner, Dr. ing. Klír, ing. Förster) byly tu využity na maximum. Třípatrová výstavní budova o čtvercovém půdorysu 20.5 m x 25.5 m a výšce 20 m spočívá na čtyřech sloupech 12.10 m vzdálených. Konsolové přesazení činí 4.20 m. Terassa nad Seinou je konsolově vysazena 6.5 m.
Na stěny pavilonu bylo použito výhradně skla. Stěny hlavní výstavní budovy jsou celé z thermoluxového skla, stěny státní síně jsou provedeny z dutých skleněných cihel, strop z thermoluxových desek.
Stropy pavilonu jsou na sucho montovány z 6 cm silných Hourdisových ploten franc. výroby. (Při zatěžkací zkoušce plotny 60 cm/100 cm veliké, prohnula se plotna o 3 cm při 2000 kg!)
Na ocelovou kostru bylo spotřebováno cca 30.000 kg oceli, na stěny a stropy cca 1100 m² thermoluxového skla a asi 200 m² dutých skleněných cihel.
Strop průmyslové hally v I. patře pavilonu zasklen sklobetonovou kopulí o průměru 12 m a konstruktivní výšce 1.5 m.

Architektura pavilonu.
Účelnost je tu mnohoznačným pojmem. Samozřejmo, že jako při každé stavbě jde i zde především o vyřešení dokonalé funkcionality pro specielní účel, v daném případě zde pro účel výstavní. Je sice pravda, že stupňováním požadavků čistě funkcionálních pro daný účel (co možná nejvolnější prostor) dospěl jsem k minimu 4 konstruktivních opor, ale důsledně vzato sledoval jsem současně cíl demonstrovati výrobní možnosti čsl. průmyslu; na příkl. na zakulacených rohových tabulích z thermoluxového skla, které v rozměru, jaký je použit na čsl. pavilonu, jsou vůbec po prvé na světě vyrobeny. Není pochyby o tom, že hranaté rohy byly by bývaly stejně funkcionální jako zaoblené, stejně jako by menší tabule thermoluxu stejně vyhověly.
Nešlo zde tedy pouze o funkci vzhledem k dokonalému provozu vystavování různých produktů uvnitř budovy — ale i o splnění oné mimořádné funkce budovy čsl. pavilonu uprostřed světové výstavy. Tento účel eliminuje jinak jednu z nejdůležitějších složek soudobé architektury — složku technické a hospodářské ekonomie, Stejně tak při prostoru státní síně není sporu o tom, že k jejímu dokonalému osvětlení postačil skleněný strop — a stěny mohly být třebas z heraklitových desek. Ale zase účelem nebylo jen získati prostor síně dobře osvětlené, ale uplatniti v neobvykle velkém měřítku použití našeho specielního sklářského výrobku, dutých skleněných isolačních cihel. (Mimochodem už při stavbě pavilonu Amerika učinila značnou zakázku tohoto materiálu.)
Architektura pavilonu vyplynula z  požadavku demonstrovati již samotnou jeho stavbou nejen dokonalost a vyspělost čsl. sklářského a ocelářského průmyslu, ale jeho největší technické možnosti.

Interieury.
Vnitřní řešení pavilonu je v naprostém rozporu s jeho prostorovou koncepcí a konstrukcí. Proč bylo tak tedy navrženo? — Nebylo navrženo — ono vzniklo. Vzniklo tím, že naši vystavovatelé anebo jejich zástupci nedovedou ještě pochopiti, že státní exposice jako sourodý celek znamenala by i pro jednotlivé obory mnohem více než řada malých místností, na které byl vnitřní prostor pavilonu rozdroben. Proto ve srovnání s pavilonem švýcarským, švédským, japonským, anglickým, které působí jednotně velikým prostorem, kde prostě je podán stát a jeho výrobky, vnitřek čsl. pavilonu činí dojem veletržní. Spory o m² výstavní plochy jsou tu na prvý pohled vidět. Stejně tak je většině návštěvníků nepochopitelnou věcí, že uvnitř pavilonu, který je celý ze skla, je nutno svítit. Autoři exposice skla a porcelánu totiž byli přesvědčeni, že ani sklo ani porcelán nemohou být vystavovány při denním světle. Proto byly místnosti, kde se vystavuje sklo a porculán, uměle zatemněny a jsou uměle osvětlovány. Na škodu exposic, poněvadž ve švédském pavilonu je právě ukázáno, jak skvěle působí výstava skla při denním světle.
Druhou nápadností exposic v čsl. pavilonu je na prvý pohled nápadný strach, aby někdo něco neukradl. Proto jsou všechny věci za sklem. V ostatních pavilonech anglickém, švédském, švýcarském atd., krátce všude je klidně možno na věci sáhnouti. Působí trochu trapně náš textil schovaný před rukama návštěvníků za sklem. Jinde se na textil sahá, prohlíží se podrobně, u nás jdou návštěvníci netečně kolem. Jediný poněkud souvislý prostor byl udržen v t. zv. průmyslové halle, kde denní světlo bylo zachráněno jen sklobetonovou kopulí, jinak by tam bylo rovněž nutno svítit — protože skleněné stěny jsou kolem dokola uvnitř na celou výšku zastavěny.
Proslýchá se, že výstava bude prodloužena na příští rok. Přes zimu (prosinec, leden, únor) by byla zavřena, Bude-li prodloužení výstavy uskutečněno, pak jistě státy které se prodloužené výstavy zúčastní, provedou některé nové úpravy svých exposic.
Doporučoval bych, aby vnitřní uspořádání čsl. pavilonu bylo ze základů změněno, aby byl vypracován nový jednotný plán na úpravu všech exposic, při kterém by bylo opravdu využito výstavních možností, které celo-skleněný pavilon poskytuje. Poučení jak instalovati moderně, najdeme v pavilonu švýcarském, švédském, anglickém, japonském atd.
Ale hlavně instalovat pavilon uvnitř s hlediska celostátního, podřídit zájmy různých firem celku tak, aby naše průmyslové produkty se návštěvníkům vryly v paměť jako — made in Tchécoslovaquie.
Dovedou to přece i druzí, známe švédskou ocel, japonský porculán, anglický textil, švýcarské hodiny atd, Známe výrobce? Ne. Jméno země stačí.
Stavitel XVI, 1937-1938, s. 68-73.

0 komentářů
přidat komentář

Více staveb od Jaromír Krejcar