Do not follow this link, or your host will be blocked from this site. This is a spider trap.
PŘIHLÁSIT SE  (trvale)
Uživatel:
Heslo:
Zapomněli jste heslo?
Registrace nového čtenáře
archiweb

HLEDEJ v sekci     
Tři činžovní domy na ulici Vinařská

Autor: Jan Gillar
Adresa: Vinařská 3, 6 a 7, Holešovice, Praha, Česká republika
Realizace: 1936-38

Jan Gillar: Obytný nájemný dům

Co do mravních popudu jen zlomek stavebnictví má zdravou a positivní tendenci stavit dobré formy pro život. Většina těchto domů je stavěna proto, že se jimi vydělává. Jsme náchylní stavět domy hned v blízkosti chrámu a architektur vyššího obsahu. Chyba lávky! Ve většině domů je jen vypočítavost a bezohlednost k dobru. Je děsivé, že všemi dobami táhne se nepřerušená Unie podnikatelství, kterému vůbec nejde o lidský život. Jak malá míra dobré vůle tu je součinná na tak důležitém díle obecného života. (Prof. Pavel Janák, r. 1933)

Posledních sedm let stává se otázka nájemného domu a městského bydlení vůbec předmětem živějšího zájmu odborníků, to jest architektů projektantů, komunálních pracovníků a sociálních institucí. Do jaké míry a nakolik správně a úspěšně jest otázka bydlení ve městě probírána, je dnes ještě těžko říci, poněvadž všechny různé typy činžovních domů nejsou dnes systematicky registrovány, pozorovány a není zaznamenáván jejich stav, náklad na udržování, event. náklad na adaptace, atd. Uznávám, že toto šetření by bylo velmi obtížné, poněvadž vím, jak je možno sebe lepší architektonický plán a sebe dokonalejší posici provésti řemeslně špatně, neodborně, jen aby bylo něco postaveno. Víme všichni, jak téměř dokonalý byl zásah ministerstva veř. prací do bytové otázky vypsáním soutěže na příkladné vzorné půdorysy, kde se v soutěži vyskytly půdorysy opravdu výtečné a ve vydané publikaci s tabulkami oceněných návrhů činžovních domů s malými byty nenajdeme dodnes půdorys, kterému by se dala vyčítati chyba. Bylo to tehdy dobré dílo i poroty i projektantů. Ale co ukázala skutečnost: veliká řada domů, postavená v družstevním podnikání i soukromými podnikateli byla řemeslně špatně provedena (nátěry, kování, kanalisace atd.) a stalo se, co se nedalo očekávat — domy velmi rychle stárly a chátraly a bylo nutno povolati řemeslníky na opravy. Že toto zhoršení kvality bylo brzdou družstevnímu podnikání, ani nemusím podotýkat. Bytová nouze, nedostatek stavebních odborníků, vysoké ceny materiálu, poválečná psychoza a jiné průvodní zjevy, jako pozemková lichva, vzniklá znehodnocením peněz válkou, byly příčinou ledabylé práce, malých, opravdu podprůměrně malých bytů, do kterých se stěhovaly početné rodiny. Rapidní růst měst po válce a celé přebudování státní organisace, to vše neslo známky spěchu a nebylo lze docíliti klesnutí bytové nouze, ač byla brzděna ochranou nájemníků. Stavěly se malé byty, malé pokoje a nyní vidíme, že tyto klesly pod obecnou hodnotu, že zestárly. Úmyslně jsem poukázal na vlivy, které zhuštěním obyvatelstva i jiným působily na znehodnocování domů, poněvadž je to škola pro budoucnost.
Zákony stanovené výměry obytné plochy 80 m2, 40 m2 a dnes podle zákona o stavění domů pro chudé 34 m2 jsou opravdu jen výměry, které celkem mnoho neříkají. Vidíme pouze tendenci klesající výměry bytové. Nutno si však uvědomiti, pro koho jest určena tato výměra a jak bude architektonicky zpracována. Všichni víme, že první zákony o značné obytné ploše byly vlastně určeny zámožným vrstvám a že jimi nebylo odpomoženo bytové krisi. Víme, že i byty v družstevních domech, kde bylo nutno předem složiti kauci v nejrůznějších formách členských příspěvků, byly značně drahé a chudým nedostupné.Tomu se chtělo čeliti zmenšením bytové plochy. Avšak toto zmenšení, které sice podstatně omezilo spekulaci, nedokázalo opatřiti byty pro chudé. Doba hospodářské krise vedla k dalšímu zhoršení a tak se stalo, že cizina, jako Německo a Italie, začala stavěti okrajová sídliště. Byly to byty pro nezaměstnané. Brzo se ukázala krátkozrakost této, řekl bych, vystěhovalecké politiky a brzo muselo býti od tohoto způsobu osídlování a opatřování bytů s prací upuštěno. Na tomto poli můžeme se v Československu pochlubiti opravdu lepší prozíravostí, Byly sice u nás pořádány pokusy o přesídlení nezaměstnaných a polozaměstnaných z měst na venkov, lépe řečeno na periferii, ale opětně zásahem a názorným poukázáním moderních architektů podařilo se upozorniti na nevhodnost této osidlovací politiky. Byl to podobný zásah jako v roce 1930 a 1931, kdy tito architekti uspořádali výstavu proletářského bydlení v Praze, Brně a Bratislavě. Tehdy po prvé poukázali na neudržitelné poměry v bydlení chudých a pracujících vrstev. Velmi těžko se opatřovaly číselné doklady o počtu lůžek v rodinách, o koupelnách atd. Tehdy architekti sami chodili od čtvrti ke čtvrti do jednotlivých domů a rodin a sepisovali nejnutnější data pro svou práci. Takto byla zpracována značná část Prahy a Mor. Ostravy. Později zpracoval podobným způsobem prof. J. Kroha v architektonickém semináři na brněnské technice a předvedl se svými žáky na výstavě v Brně v roce 1933 sociologický fragment bydlení. Rovněž ing Šula a ing. Lisková zabývali se otázkou bydlení tak, jak ukázala výstava a články obírající se tímto tematem, to jest nejen z čistě kreslířského (architektonického) hlediska, ale v celé její šířce a podstatě v časopise SIA v roce 1935. Jednou z nejcennějších prací byla kniha K. Teigeho „Nejmenší byt", vyšlá r. 1932; jest velmi cenná dodnes, neboť je nutnou pomůckou všem, kdož se obírají bytovou otázkou nejen ze stanoviska architektonického tvaru, ale chtějí obsáhnouti bytovou otázku v základním vývoji a jejím postupu. Další cennou prací je stať z roku 1933 „Sto let obytného domu nájemného v Praze" od prof. P. Janáka, který se na své škole vždy obíral bydlením. Prof. Janák zachytil cenný materiál z pražské výstavby obytných domů a výstižně zhodnotil pražské bytové stavebnictví. Sám jsem se pokoušel přispěti k řešení bytové otázky různými pracemi a projektem obytné kolonie v Ruzyni v r. 1931, kde zmenšená bytová plocha byla nahrazována plochou pro dítky ve dne: jesle, místnosti na hraní atd. — denní plocha (Práce tato byla prvně reprodukována v r. 1932 a byla na výzvu výstavního výboru milánského vystavena r. 1936 na VI. Trienale v Miláně). Touto denní plochou, kterou prof. J. Kroha později nazval sociálním prostorem, měla by býti podle mého přesvědčení opatřena každá stavba určená k bydlení pro chudé.
Architekti Havlíček, Honzík, Gillar a Špalek účastnili se v roce 1930 se svými malobytovými projekty kongresů CIRPAC (kongresů pro nové bydlení), jehož československá skupina (Benš, Fiala, Gillar, Havlíček, Honzík, Kittrich, Müllerová, J. Špalek, Teige a Walnfels) byla jednou z nejčinnějších a přinesla řadu podkladů pro další práci na poli nového bydlení a vývoji půdorysu, které přineseme v některém z příštích čísel časopisu, bude-li to možno z technických důvodů. Jest to sice materiál staršího data, ale myslím, že bude velmi poučný a snad i potřebný.
Soutěže na zastavení pankrácké pláně domy s malými byty přinesly řadu dobrých námětů a to v projektech tehdy cenou nepoctěných; avšak všichni známe neutěšený stav u Zelené Lišky na Pankráci, prvé to velkorysé malobytové akci v Praze. Mnohem lépe jest na tom část domů postavených v Holešovicích obcí pražskou. Rozebírati tyto otázky není podstatou tohoto článku, myslím však, že celé nedorozumění vyšlo z nepřesných předpokladů a neúplného celkového řešení.
V nejbližší době počne pražská obec s výstavbou malých bytů pro chudé. Příprava malobytového zákona, který vynutila potřeba, děla se oproti jiným zákonům a nařízením velmi pečlivě, co do obytné plochy, tak do zaměstnanosti, a snad po prvé za přispění architektů z prakse. Bytová komise svolaná z popudu p. ministra sociální péče Ing. Nečase, sebrala množství cenného materiálu a bedlivě sledovala vývoj malobytové otázky. Cennými přínosy přispěli brněnští architekti, kteří dnes mohou míti jednu z nejlepších zkušeností, ježto město Brno může se pochlubiti skutečně plánovitou výstavbou. Prvá maximální hranice velikosti bytu pro nový zákon byla stanovena na 24 m2. Tato zřejmě malá plocha byla z popudu Dr. Fierlingera z min. veř. prací a prof. Krohy zvětšenao celých 10 m2, t. j. úhrnem na 34 m2. Nevím však, zdali i tato plocha postačí a nečeká-li tyto byty osud poválečného stavitelství. Myslím, že by se mělo pamatovati, jak jsem doporučoval v r. 1931, na společnou denní plochu pro dítky, o kterou jest vlastně zvětšena bytová plocha. Tato plocha jest snad na prvý pohled zbytečná, ale uvažujme, jakou proměnu prodělala dřívější kuchyně, kde se pralo, jak zřízením společné prádelny, kuchyně ubrala na ploše atd. Rád bych poukázal na přímou závislost kolektivních zařízení a technického vybavení bytu na jeho plošnou výměru. O tom, jak spolu souvisí obytná plocha a příslušenství, není sporu. Lze velmi dobře vyřešiti byt o obytné ploše 34 m2 na zastavené celkové ploše 39 m2 a stejně velkou obytnou plochu na 45 m2. Toto příslušenství bytu jest vlastně důležitým průvodcem obytné plochy a příčinou hodnocení event. znehodnocení bytu a domu. Bylo by nutné jak graficky tak realisací zjistiti toto minimo-maximum. Jsem přesvědčen, že přiměřeným zvětšením příslušenství a kolektivních zařízení, dosáhlo by se velmi podstatné zlepšení bytové úrovně, aniž by bylo třeba značně zvětšovati zastavenou plochu a zvyšovati náklad.
Otázka stavebního nákladu jest dosud nejednotně řešena. Vinu na tomto stavu jest hledati ovšem jinde než u sociálních pracovníků a architektů projektantů. Jest pravda, že v soutěžích měla by býti požadována jasná a levná konstrukce, ale co je to platné, když okamžitě se sebemenším oživením stavebního ruchu stoupnou ceny staviv, nastane okamžité kartelování stavebních živností (a s tím spojené zdražování atd.). Toto vše brzdí rozvoj a zdražuje byty pro chudé a bydlení vůbec. Dnes lze pozorovati velmi zajímavý zjev. Dosud poměrně dražší stavební materiály, zejména některé druhy příček, cihel, isolačních desek atd., které byly mnohdy cenou pro normální stavby nedostupné, se dnes cenově přiblížily běžnému stavivu a je tudíž možno úsporných a výhodných, třeba patentem dražších materiálů, úspěšně použíti a obohatiti půdorys maximálním využitím patentované výhody.
Ve vývoji půdorysu obytného domu, jak již p. prof. Janák ve svých článcích v r. 1933 a v sebraném materiálu z pražského stavebního archivu poukázal, hrála finanční otázka hlavní roli. Je to celkem pochopitelné. Dům jakéhokoliv určení, o nájemném domě ani nemluvě, jest vždy uvažováno na prvém místě s hlediska výnosností, při nejmenším se alespoň uvažuje, co by stálo nájemné, kdyby úřady, divadlo, atd. neměly své budovy a platily by nájemné. Jedině z toho důvodu dochází k realisaci a samostatnému podnikání úřadů a jiných institucí, Nelze tedy ani hrubě vytýkati soukromému stavebníku, že vždy měl na mysli výnosnost svého domu, Bankovní úrok, ač mnohým (zvláště v minulých letech) připadal nejistý, jest vždy podstatně vyšší a tím i lákavější pro uložení peněžního majetku.
Kdo měl, mohl a dodnes má vliv na utváření bytu, jsou jeho nájemníci, lépe řečeno poptávka po takových či takových bytech. Toto jest patrno i na půdorysech starého data. Požadavkem samostatných klosetů byli stavebníci nuceni upustiti od společných a zvětšiti pořizovací náklad stavby. Podobně bylo s pokoji pro služky a pak i s lázněmi, takže až v roce 1889 objevují se v Praze domy se samostatnou lázní u velkých bytů, což bylo v cizině dávno zvykem. V době výstavby Karlina, Vinohrad a jiných čtvrtí vidíme, že nebylo nájemníku obtížné přesídlení do větší vzdálenosti od Prahy (v dřívější době značné), když byt byl doplněn příslušenstvím a byty zřizovány ve volnějším zastavení, než bylo v tehdejší vnitřní Praze obvyklé. Ale současně lze pozorovati, jak bytová poptávka a stavební ruch ne vždy blahodárně zasahuje do obytného půdorysu. Vidíme, jak bylo spekulováno s požadavkem komfortu. Jak velká část domů již novějších honosí se pseudorenesanční typisovanou fasádou, ale podmínky hygieny, t. j. větrání a osvětlení jsou opomenuty, takže na příklad pokoje pro služky, ač byly v minulém století přímo osvětleny, později pak ústily do 6 m2 vel. světlíků, ventilací a v době velkého růstu měst před válkou již jen do schodiště bez světlíků a ventilací. Tento způsob a nešvar je zachován většinou dodnes. Pravda, obchází se požadavek světla a větrání tím, že pokojík pro služku jest v plánech popisován jako komora, ač všichni vědí, že jest určen pro služku a jako takový při pronajímání také ukazován. Kolik takových komor se nastavělo za posledních let? Znám domy, kde se tak postupuje i dnes a kde jsou podobné disposice. Uznávám, že dnešní přemrštěná cena pozemků nutí k takovýmto opatřením, ale budou to opětně nájemníci, kteří toto odstraní. Mnohem dříve a za daleko lepší cenu se pronajmou byty, kde pokoje pro služku jsou přímo osvětleny, kde kuchyně, lázeň a kloset jsou obloženy keramikou, popřípadě jest elektrická kuchyně a dnes již nezbytné ústřední topení, Ukazuje, že není snadné pronajmouti třípokojové a dvoupokojové byty se špatným příslušenstvím, že cena bytů ve starých domech zrušením ochrany nájemníků nestoupla tak, jak se předpokládalo. Dnes nutno tyto staré domy adaptovati a doplňovati nezbytnou koupelnou, event. pokoji pro služebné; dále samozřejmým výtahem a chce-li majitel skutečně zhodnotiti svůj dům, pak nutno zříditi i ústřední topení, což bylo v mnoha případech skutečně provedeno. Z tohoto jednoduchého sledování vývoje jest přece jen patrno, že v bytové kultuře jdeme kupředu, ač ne tak, jak bychom si přáli. Jest poměrně málo domů stavěných pro vyšší životní úroveň.
U starých obytných půdorysů můžeme dobře sledovati tvar pokojů, jeho vývoj, hloubku a počet traktů. U všech starých domů vidíme pokoje o malé hloubce a větší šířce, později pokoje čtvercové. Ze stanoviska bytové hygieny jest malá hloubka traktu skoro požadavkem, rovněž dvou-osové pokoje se dvěma okny. Mysleli bychom si, že to bylo již tehdy požadavkem hygieny, ale to není pravda. Byla to tehdy otázka technická, čím větší hloubka, tím větší obtíž se zastropením. Rovněž malá okna nebyla tak velkou obtíží pro tehdy zvyklou klenbu překladu a proto řešena okna dvě. Toto mělké řešení traktů možno pozorovati i na palácových stavbách. Naproti tomu v cizině — jako v Holandsku, Anglii, Francii a některých krajích Německa, kde bylo zvykem klásti nosníky stropní na štítové, t. j. sousední zdi, jsou trakty o značné hloubce. Podobně jest tomu i u nejstarších domů s klenbami u nás, kde bylo použito jako patek kleneb sousedních zdí a kde jsou v důsledku toho hloubky uličních traktů značné. Toto jest patrno zvláště u volně stojících rodinných panských sídlišť starého data.
Většina domů dnes určených k bourání jsou domy o značných hloubkách zastavení, takže hloubka 18, 20 a 24 m jest obvyklá a projektant jest nucen jednak navazovati na souseda, jednak respektovati požadavek stavebníka, který chce maximálně využíti zastavenou plochu úřadem mu povolenou; kromě toho jde tu o vyvarování se znehodnocení místností, v jejichž blízkosti by byla štítová zeď souseda. Tak se v praksi velmi často objevují parcely o šířce jen 12 m a hloubce zastavení 18-19 m (18 při sousedech a 1 m na výstupek schodišťový neb jiný). Jest tedy opravdu třeba všech dnes moderních stavebně-technických vymožeností a technických zařízení, aby byla architektonicky zpracována značná hloubka.
Ještě rád bych upozornil na vývoj celkového tvaru, lépe řečeno sestavení bytu. Dříve bývaly rodinný dům a městská vila ovlivněny bytem činžovního typu. Nájemný byt byl (a dnes se v mnohých špatných případech opakuje totéž) vzorem pro samostatný rodinný dům většího formátu. Brzo však byla víle věnována daleko větší péče, ježto nebyla stavěna pro finanční efekt, ale pro pohodlí a záliby stavebníka, který sledoval celkový vývoj ve světě. Rovněž architekti specialisté se obírali rodinným domem velmi důkladně, ježto na něm bylo možno daleko lépe vyjádřiti architektonickou formu a individuelní charakter. Každý dům měl býti jiný, atd. V půdoryse vily bylo docíleno cenných kulturních forem a dnes vidíme, že tento půdorys stává se půdorysem nájemných bytů. Bude jednou velmi zajímavé sledovati tento postup a vzájemné prostoupení.
Vyvážiti všechny požadavky technické, kulturní a finanční jest mnohdy složitou otázkou a u většiny plánů, podávaných ke schválení, uvažuje se jen o jediné věci, to jest o výnosu a nákladu. Jest pravda, že půdorysy vyhovují stavebnímu řádu, ale jak daleko jest od předpisu k živé formě! Dodnes platí starý stavební řád, ale jak se život změnil, jak technicky a hospodářsky se změnila struktura života? Architekty projektanty čeká mnoho práce po stránce kvality, aby bylo dnes hlásané heslo kulturního bydlení běžné též u ostatních projektantů nespecialistů, kterých jest dnes veliká řada a kteří zásobují svými stavbami a projekty stavební trh.

Autor: Jakub Potůček, 06.01.10
Návštěvnost: 41427 čtenářů
Sdílet: 
Poslat odkaz na tuto stránku e-mailem
Vaše jméno Vaše emailová adresa
Váš vzkaz
Na tyto adresy (oddělte čárkou)   
Komentáře
Předmět Autor Datum
show all comments add comment
Burza práce
Aktuálně
Kalendář akcí
arrow
Listopad 2017
arrow
 
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
Denní zprávy
e-SHOP
BLOG - poslední články
Poslední komentáře
BLOG - poslední komentáře
TOPlist © archiweb.cz 1997-2017
Všechny materiály zveřejněné na těchto www stránkách podléhají autorskému zákonu (č.121/2000 Sb.). Publikování nebo šíření obsahu je bez písemného souhlasu provozovatele zakázáno.
archiweb.cz využívá agenturní zpravodajství ČTK, která si vyhrazuje veškerá práva. Publikování nebo další šíření obsahu ze zdrojů ČTK je výslovně zakázáno bez předchozího písemného souhlasu ČTK.