Do not follow this link, or your host will be blocked from this site. This is a spider trap.
PŘIHLÁSIT SE  (trvale)
Uživatel:
Heslo:
Zapomněli jste heslo?
Registrace nového čtenáře
archiweb
JAP
HLEDEJ v sekci     

TRANSGAS
Budovy Ústředního dispečinku tranzitního plynovodu, Federálního ministerstva paliv a energetiky a Světové odborové federace

Autor: Václav Aulický, Jiří Eisenreich, Ivo Loos, Jindřich Malátek
Adresa: čp. 325 a 365, Vinohradská 8 a 10, Římská 5, Vinohrady, Praha, Česká republika | mapa
Projekt: 1966-75 Realizace: 1972-78

Proluka v sousedství budovy Československého rozhlasu na Vinohradské třídě vznikla roku 1939, kdy dalo Ministerstvo pošt a telegrafů zbořit dva rozsáhlé pavlačové domy čp. 365 a 325 ze sedmdesátých let 19. století. Demolicí dalších čtyř domů v Rubešově a Římské ulici byla rozšířena roku 1965, v souvislosti se záměrem postavit zde administrativní centrum pražských plynáren. V únoru roku 1966 vypsaly Plynárenské podniky soutěž na jeho architektonicko-urbanistické řešení, v níž však nebyla udělena první cena. Jednu ze dvou cen třetích získali Ivo Loos (1934–2009) a Jindřich Malátek (1931–1990), kteří v rámci svého pracoviště, n. p. Plynoprojekt, návrh do roku 1968 rozpracovali jako projektový úkol. Jejich řešení – uzavření bloku v Římské a tři věžové domy do Rubešovy – již reagovalo na plán vést druhou etapu Severojižní magistrály nad Vinohradskou za Muzeum po estakádě, které by byl musel ustoupit modernistický dům čp. 343 podle projektu kanceláře STAV z let 1937–1939.

V roce 1970 se Československo zavázalo k přepravě plynu ze SSSR do zemí západní Evropy a stavbě 1030 km dlouhého tranzitního plynovodu přes své území, pro niž zřídilo nový n. p. Tranzitní plynovod. Součástí této finančně náročné a technicky mimořádné akce byla také stavba telemetrické řídící ústředny, vybavené nejmodernější výpočetní technikou, pro niž bylo rozhodnuto upravit původního záměr výstavby plynárenského centra. N. p. Transitní plynovod k akci přizval ateliér Vojenského projektového ústavu, jenž vedl Jiří Eisenreich a vojenskou službu v něm vykonával Václav Aulický. Zapojením autorů původního návrhu tehdy vznikl tvůrčí tým, který vypracoval návrh podle nového zadání: dispečink transitního plynovodu, administrativní budovy Federálního ministerstva paliv a energetiky, obchody a služby. V době normalizačních personálních rošád kolektiv postupně přešel i s úkolem do projekčního oddělení n. p. Konstruktiva, později do projekce a. s. Rodas (později n. p. Investis) a následně do n. p. Spojprojekt. Ocelové skelety budov řešil vynikající konstruktér Jiří Kozák (1922–2003) se svým spolupracovníkem Josefem Tomáškem. Kašnu v zahloubeném rohu parteru při Římské ulici (zbavenou dnes hlavního motivu levitující koule), navrhl Ivo Loos, stejně jako reprezentativní interiéry budov (částečně dochované do dneška), na nichž spolupracoval s architektem Janem Fišerem. Na další výtvarné realizace, především plastiky Olbrama Zoubka, však již nedošlo. Generálním dodavatel, n. p. Průmyslové stavby Gottwaldov, prováděl soubor postupně, v letech 1972–1978.

Jako první byla roku 1974 dokončena jeho ústřední část – dispečink, budova, na níž je nejvíce znát technicistní přístup Václava Aulického. Komplikované zakládání nad dvěma (dnes již třemi) vinohradskými železničními tunely a především potřeba izolovat od vibrací a hluku dvojici počítačů General Electric PAC 4010 určila podobu budovy. Plochý kvádr 24 × 48 × 7,5 m, tvořený obvodovými příhradovými ocelovými rámy, je uložen pouze ve čtyřech bodech: na kloubech v železobetonovém dříku a dvou ocelových vzpěrách. Jeho těžká, izolační fasáda, byla vynalézavě sestavena z 18 tisíc běžných žulových dlažebních kostek. Konstrukce, slovy Jiřího Eisenreicha, umožnila „... dosáhnout dojmu letu a vznosnosti, pocitu adekvátnímu širokému rozvoji technického myšlení a stupni jeho schopnosti ovládnout hmotu.“

Základní kompozice dvou věžových budov vycházela z Loosova a Malátkova původního návrhu. Výška věží byla s ohledem na budovu Národního muzea regulována na 33, 75 m, Ministerstvo paliv a energetiky však požadovalo devět volných podlaží. Řešením byla rámová konstrukce s jedním středním a osmi obvodovými pilíři, které byly provedeny z předkorodované ocele Atmofix. Rozpony 13,2 × 10,8 a výšku stropů pouhých 60 cm umožnilo spojení průvlaků svislými stojkami na způsob Vierendelova nosníku. Atmofixový plech tvoří také opláštění horních pater věží s kancelářemi ministra, které navrhnul Václav Aulický.

Světová odborová federace sídlila v Praze již od roku 1956 (v někdejším Domě československých inženýrů a architektů na místě dnešního hotelu President na Dvořákově nábřeží), třetí budova vinohradského souboru při štítové zdi Rozhlasu jí byla věnována až dodatečně. Její odstupňovaná fasáda je řešena jako dvojitá, s vnějšími bodově uchycenými reflexivními skly. Sleduje tak již trend energetických úspor, vyvolaný v roce 1973 ropnou krizí, jež, mimochodem, také značně posílila význam samotného tranzitního plynovodu.
Celý areál sjednocuje prosklený obchodní parter ve dvou úrovních, spojených schodišti se zábradlími z  plynovodních trubek, které lze chápat jako ilustraci jeho hlavní funkce. Byl koncipován jako „živá pěší křižovatka“, která měla být přístupná ze široké plochy pod zmíněnou – neuskutečněnou – estakádou.
Lukáš Beran



Literatura:
  ~, Výsledek na soutěže na řešení budovy ústředního plynárenského dispečinku v Praze 2. Literární noviny XV, 1966, č. 35, s. 11; Zdena Pelikánová-Nová, Kronika 1966–1967. In: František Holec (ed.), Pražský sborník historický 1969–1970. Praha 1970, s. 206–235, zde s. 234–235; Lumír Hrudka, Mozek tranzitního plynovodu, Rudé právo LI–LII, č. 292 (10. 12. 1971), s. 3; Eduard Svatoň, Plynárenské řídící centrum v Praze. Architektura ČSSR XXX, 1971, s. 215–223; Otakar Hovorka, Dispečerské centrum v Praze. Plyn LII, 1972, č. 4, s. 118; Vladimír Votýpka – Ervín Mates, Akce Transgas. Praha 1974; Jiří Eisenreich, Brána do Vinohradov. Projekt XX, 1978, č. 2, s. 25–29; Josef Anděl – Josef Voříšek, Řízení provozu tranzitní soustavy, Plyn LIX, 1979, č. 2, s. 39; Juraj Kozák, Konštrukcie vysokých budov. Bratislava 1980, s. 178–180; ~, Budovy federálního ministerstva paliv a energetiky, Československý Architekt XXXII, 1986, č. 25, s. 6; Rudolf Novák – Karel Zelenka, Kronika pražského plynárenství. Praha 2003, s. 116–117, 199; Radomíra Sedláková – Pavel Frič, 20. století české architektury. Praha 2006, s. 180–181; Oldřich Ševčík – Ondřej Beneš, Architektura 60. let: „zlatá šedesátá léta“ v české architektuře 20. století. Praha 2009, s. 414; Miroslav Masák, K návrhu nominace Jindřicha Malátka, Bulletin České komory architektů XVI, 2009, č. 1, s. 8–9; Václav Aulický, Architekt Ivo Loos. Architekt LVI, 2010, č. 2, s. 122–123; Petr Kratochvíl, Komplex bývalého Plynárenského dispečinku a Federální ministerstva paliv a energetiky, in: Marie Platovská (ed.), Slavné stavby Prahy 2. Praha 2011, s. 255–258; Lenka Sedláčková, Množství lidí denně viděných: Fotografické dílo Ivo Loose. Teoretická bakalářská práce na Institutu tvůrčí fotografie Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě, 2013, s. 99–103 (rozhovor s Václavem Aulickým).

K zamýšlené demolici areálu >























Zdroj: Lukáš Beran
Vložil: Kateřina Lopatová, 15.08.15
Návštěvnost: 19165 čtenářů
Sdílet: 
Poslat odkaz na tuto stránku e-mailem
Vaše jméno Vaše emailová adresa
Váš vzkaz
Na tyto adresy (oddělte čárkou)   
Komentáře
Předmět Autor Datum
show all comments add comment
Burza práce
Aktuálně
Kalendář akcí
arrow
Říjen 2017
arrow
Denní zprávy
e-SHOP
BLOG - poslední články
Poslední komentáře
BLOG - poslední komentáře
TOPlist © archiweb.cz 1997-2017
Všechny materiály zveřejněné na těchto www stránkách podléhají autorskému zákonu (č.121/2000 Sb.). Publikování nebo šíření obsahu je bez písemného souhlasu provozovatele zakázáno.
archiweb.cz využívá agenturní zpravodajství ČTK, která si vyhrazuje veškerá práva. Publikování nebo další šíření obsahu ze zdrojů ČTK je výslovně zakázáno bez předchozího písemného souhlasu ČTK.