Ze soutěže, vypsané ředitelstvím Obchodních domů Prior, a uzavřené k 1. prosinci 1969, vyšel z jednadvaceti návrhů vítězně návrh manželů Machoninových a jejich Ateliéru Alfa Sdružení projektových ateliérů. Nejspíše o tom rozhodla efektivita jejich řešení, díky kterému mohl projekt vyhovět maximalistickým požadavkům na prodejní plochu na malé stísněné parcele, a při tom nevyčnívat z úrovně historické zástavby. Koncept – a nakonec i stavba – stojí na ocelových sloupech se šikmými vzpěrami, vlastně verzi železobetonových hřibovitých sloupů, užívaných za stejným účelem pro průmyslové stavby od počátku století. Charakteristický postup šedesátých let, sestavování půdorysu ze samonosných geometrických modulů (oblíbený například japonskými metabolisty), umožnil vyplnit složitý tvar pozemku a zároveň obrovskou hmotu stavby rozčlenit, přiblížit měřítku původní zástavby. Tak vznikla včelí plástev Kotvy, ocelový skelet z hexagonálních modulů s litými betonovými stropy, uzavřených termálními skly v tombakových rámech a plochami profilovaného kortenového plechu. V kontrastu k jeho abstraktní geometrii Kotvu obestoupily tři organicky tvarované schodišťové věže ze zabarveného betonu. Dům stavěla švédská společnost SIAB.Když byl – bez účasti svých již proskribovaných architektů – v roce 1975 slavnostně otevřen, činila jeho prodejní plocha 22 160 m², 2000 zaměstnanců mělo denně obsloužit 75 000 zákazníků, nazvaných tehdy spotřebiteli. Stal se jedním ze symbolů chlácholivé tváře normalizace, jejíž strůjci dokázali konzumerismus, objevený v šedesátých letech, snadno využít. Architektura Kotvy však není normalizační, je-li vůbec něco takového možné. Je naopak jednou z posledních výjimečných realizací české architektury konce šedesátých let. Lecos lze snad namítat proti samotnému záměru Kotvu v těchto místech postavit. Ve srovnání s tím, co v těchto dnech roste na Náměstí Republiky, můžeme docenit přímost a racionalitu jejího řešení. Kotva se rozhodně nepodbízí.
