Sedesowce - vratislavský Manhattan
Zespół mieszkalno-usługowy przy pl. Grunwaldzkim we Wrocławiu
Město Vratislav (polsky Wrocław, německy Breslau) se na sklonku 2. světové války proměnilo v opevněné místo (Festung Breslau), které se mělo stát základnou pro další nacistické protiútoky a později s blížícím se koncem války mělo zadržet Rudou armádou při jejím tažení na Berlín. Na konci února 1945, kdy Sověti obsadili letiště Gadów, vydal nacistický správce pruské oblasti Karl Hanke absurdní rozkaz na zbourání severovýchodního předměstí Vratislavi a rychlé vybudování nové přistávací dráhy o rozměrech 300 x 1300 metrů. Za tímto účelem byla podél dřívější ulice Kaiserstraße (dnešní plac Grunwaldzki) srovnána bloková zástavba obytných domů z 19. a 20. století. Během výstavby zahynuly tisíce nuceně nasazených pracovníků. Letiště nikdy nezačalo plnit svoji funkci. 6. května 1945 se poslední obránci vzdali, německé obyvatelstvo již předtím uprchlo nebo bylo vystěhováno a do Vratislavi se naopak přistěhovali noví obyvatelé převážně ze Lvova. Z důvodu nejistoty, zda se na území nevrátí původní obyvatelé (tyto obavy u Poláků přetrvávaly až do 70. let) nenastala obnova Vratislavi hned po skončení 2. světové války. Některé budovy byly dokonce rozebrány a stavební materiál převezen na opravu zničené Varšavy. Vratislav sice byla válkou silně zasažena, ale velká část budov musela být zbořena až následně z důvodu absence údržby, kdy začalo do domů bez střech zatékat a dřevěné stropy se začaly propadat.
Široký vybouraný pás od visutého mostu Grunwaldzki až po bývalé náměstí (dodnes důležitý dopravní uzel) Plac Grunwaldzki se stal pro urbanisty jedinečnou příležitostí, aby v blízkosti historického centra navrhli novou čtvrť zamýšlenou až pro 200 000 obyvatel. První projekty vznikly již na konci 40. let, kdy vrcholila éra socialistického realismu silně ovlivněného sovětskou ideologií spojenou s oslavou Stalinského kultu. Na jižní straně Plac Grunwaldzki vyrostly v letech 1950-55 v duchu socialistického realismu přísně symetrické budovy D-1 a D-2 pro vratislavskou polytechniku. Autory těchto mohutných objektů, které lze snadno zaměnit s nacistickou architekturou, byli Tadeusz Brzoza a Zbigniew Kupiec, který tou dobou zároveň působil na místní technice jako děkan Fakulty architektury. Po Stalinově smrti se v celém východním bloku uvolilo politické ovzduší, upustilo od architektonické klasicizující doktríny a otevřel se prostor modernistům. Jednou z prvních vlaštovek ve Vratislavi bylo moderní ubytování pro vědecké pracovníky Dom Naukowca (1956-61), které vzniklo v těsném sousedství monumentálních budova D-1 a D-2. Na projektu se kromě Jadwigy Grabowska-Hawrylak podíleli také Edmund Frąckiewicz, Maria Tawryczewska a Igor Tawryczewski. Dům s uvolněným partrem, prostornými byty, dynamickým horizontálním členěním doplněným zářivě žlutými balkony nemohl být ve větším protikladu se sousední sorelou. V tomto domě architektka dlouho žila (než si na přelomu 70/80. let postavila rodinný dům na ulici Kochanowskiego).
Jadwiga Grabowska-Hawrylak byla také autorkou bytového domu “Galeriowiec / Mezonetowiec“ (1956-62, rekonstrukce 2017) ležícího nedaleko hlavního vlakového nádraží. Návrh s pavlačemi, vysunutými komunikačními jádry a mezonetovými byty evidentně čerpal inspiraci u Le Corbusierových strojů na bydlení.
Na počátku 60. letech se začala plánovat zástavba severní strany Plac Grunwaldzki podle urbanistického návrhu Tadeusze Brzozy. V roce 1963 byla Jadwiga Grabowska-Hawrylak pověřena vyprojektováním bytových domů.
Původně zamýšlená šestice dvanáctipodlažích domů vyrostla o další čtyři patra. Během pěti let vzniklo šest různých variant. V roce 1967 byla schválena finální verze soběstačné městské čtvrti se zvýšenou platformou oddělující pěší od automobilového provozu. Po dokončení prvních dvou výškových objektů byl projekt z důvodu nedostatku finančních prostředků pozastaven. Tehdy se spíš než na kvalitu hledělo na co nejvyšší počet dokončených bytových jednotek. Až když byly výškové stavby společně s domem Mezonetowiec představeny ve francouzském časopisu L'Architecture d'Aujourd'hui a na výstavě v Paříži, začaly se o projekt zajímat zahraniční odborníci a polští politici uznali, že by se měl celý mikrourbanismus dokončit a předložit jako jeden z úspěchů socialistické architektury. Původně se také neuvažovalo o vybudování podnože, kam měly být umístěny obchody, služby a společenské prostory. Všechny tyto části, které ze sídliště učinily živou městskou městskou čtvrť si Jadwiga Grabowska-Hawrylak prosadila až po dlouhých jednáních. Široká venkovní schodiště vedoucí na zvýšenou platformu s řadou obchodů, restaurací, kaváren a barů poskytovaly nevídané zázemí. Vstupní lobby do bytových domů s mramorovými podlahami a dřevěným obkladem představovaly v tehdejší východoevropské produkci výrazný nadstandard. Ne vše se podařilo dokončil podle původního záměru. Zaoblené prefabrikované dílce na fasádě původně neměly plnit funkci balkonů, ale pouze tvořit předsazenou vrstvu pomáhající ve stínění. Během rekonstrukce v roce 2017 se vytratil původní brutalistní charakter pohledového betonu prefabrikovaných dílců v kombinaci s hnědým keramickým obkladem. Celý areál dodnes zůstává zářným příkladem polské moderny a nepřehlédnutelným symbolem ve vratislavské siluetě. Ne každý se však s domy smířil a mezi obyvateli si kromě přirovnání k Manhattanu vysloužily také hanlivou přezdívku “bunkry“ nebo “záchodová prkénka“.
Širšího mezinárodního uznání se autorka vratislavských výškových budov dočkala až posmrtně, kdy byla na jaře 2019 představena její celoživotní tvorba v Centru architektury AIA na Manhattanu.
Široký vybouraný pás od visutého mostu Grunwaldzki až po bývalé náměstí (dodnes důležitý dopravní uzel) Plac Grunwaldzki se stal pro urbanisty jedinečnou příležitostí, aby v blízkosti historického centra navrhli novou čtvrť zamýšlenou až pro 200 000 obyvatel. První projekty vznikly již na konci 40. let, kdy vrcholila éra socialistického realismu silně ovlivněného sovětskou ideologií spojenou s oslavou Stalinského kultu. Na jižní straně Plac Grunwaldzki vyrostly v letech 1950-55 v duchu socialistického realismu přísně symetrické budovy D-1 a D-2 pro vratislavskou polytechniku. Autory těchto mohutných objektů, které lze snadno zaměnit s nacistickou architekturou, byli Tadeusz Brzoza a Zbigniew Kupiec, který tou dobou zároveň působil na místní technice jako děkan Fakulty architektury. Po Stalinově smrti se v celém východním bloku uvolilo politické ovzduší, upustilo od architektonické klasicizující doktríny a otevřel se prostor modernistům. Jednou z prvních vlaštovek ve Vratislavi bylo moderní ubytování pro vědecké pracovníky Dom Naukowca (1956-61), které vzniklo v těsném sousedství monumentálních budova D-1 a D-2. Na projektu se kromě Jadwigy Grabowska-Hawrylak podíleli také Edmund Frąckiewicz, Maria Tawryczewska a Igor Tawryczewski. Dům s uvolněným partrem, prostornými byty, dynamickým horizontálním členěním doplněným zářivě žlutými balkony nemohl být ve větším protikladu se sousední sorelou. V tomto domě architektka dlouho žila (než si na přelomu 70/80. let postavila rodinný dům na ulici Kochanowskiego).
Jadwiga Grabowska-Hawrylak byla také autorkou bytového domu “Galeriowiec / Mezonetowiec“ (1956-62, rekonstrukce 2017) ležícího nedaleko hlavního vlakového nádraží. Návrh s pavlačemi, vysunutými komunikačními jádry a mezonetovými byty evidentně čerpal inspiraci u Le Corbusierových strojů na bydlení.
Na počátku 60. letech se začala plánovat zástavba severní strany Plac Grunwaldzki podle urbanistického návrhu Tadeusze Brzozy. V roce 1963 byla Jadwiga Grabowska-Hawrylak pověřena vyprojektováním bytových domů.
Původně zamýšlená šestice dvanáctipodlažích domů vyrostla o další čtyři patra. Během pěti let vzniklo šest různých variant. V roce 1967 byla schválena finální verze soběstačné městské čtvrti se zvýšenou platformou oddělující pěší od automobilového provozu. Po dokončení prvních dvou výškových objektů byl projekt z důvodu nedostatku finančních prostředků pozastaven. Tehdy se spíš než na kvalitu hledělo na co nejvyšší počet dokončených bytových jednotek. Až když byly výškové stavby společně s domem Mezonetowiec představeny ve francouzském časopisu L'Architecture d'Aujourd'hui a na výstavě v Paříži, začaly se o projekt zajímat zahraniční odborníci a polští politici uznali, že by se měl celý mikrourbanismus dokončit a předložit jako jeden z úspěchů socialistické architektury. Původně se také neuvažovalo o vybudování podnože, kam měly být umístěny obchody, služby a společenské prostory. Všechny tyto části, které ze sídliště učinily živou městskou městskou čtvrť si Jadwiga Grabowska-Hawrylak prosadila až po dlouhých jednáních. Široká venkovní schodiště vedoucí na zvýšenou platformu s řadou obchodů, restaurací, kaváren a barů poskytovaly nevídané zázemí. Vstupní lobby do bytových domů s mramorovými podlahami a dřevěným obkladem představovaly v tehdejší východoevropské produkci výrazný nadstandard. Ne vše se podařilo dokončil podle původního záměru. Zaoblené prefabrikované dílce na fasádě původně neměly plnit funkci balkonů, ale pouze tvořit předsazenou vrstvu pomáhající ve stínění. Během rekonstrukce v roce 2017 se vytratil původní brutalistní charakter pohledového betonu prefabrikovaných dílců v kombinaci s hnědým keramickým obkladem. Celý areál dodnes zůstává zářným příkladem polské moderny a nepřehlédnutelným symbolem ve vratislavské siluetě. Ne každý se však s domy smířil a mezi obyvateli si kromě přirovnání k Manhattanu vysloužily také hanlivou přezdívku “bunkry“ nebo “záchodová prkénka“.
Širšího mezinárodního uznání se autorka vratislavských výškových budov dočkala až posmrtně, kdy byla na jaře 2019 představena její celoživotní tvorba v Centru architektury AIA na Manhattanu.
0 komentářů
přidat komentář
