Dům tety Amélie
Nejde jen tak o další dům. Ty uličky jsme dobře znali. Ne tak moc... běhali jsme tam donekonečna a vždycky čekali, až nás někdo pozve na večeři. Vždycky bylo příliš brzy na to, aby den skončil. A tohle byl dům tety Amelie. Postavený jediným mužem, který nám ukazoval úsměv plný hrdosti a jakési vlídnosti, dokonalou stereotomii kamenného obložení. Pro nás, kteří se toho měli tolik naučit a měli zálibu ve stavění. Tohle nebyl jen tak obyčejný dům.
A přesto zjistit, že na konci spodní uličky byl pozemek, který nás nepřestával udivovat. A ten fíkovník? A kostel? Právě tam, tak blízko! První nahlédnutí za uličku. To byl objev.
A právě zde nás čekal náročný úkol rozšířit dům. Ten dům, postavený v průběhu času. Ten dům s terasami, přístavky, schodišti..., kde je vše propojené..., pracovnami, betonovými umyvadly. To vše na tak malém prostoru. Byla to ulička v uličce, odstupňování venkovních prostor.
A každý prostor měl svou autonomii, vždy se přizpůsoboval domácímu měřítku, k čemuž nepochybně přispívají sedlové střechy a členitá skladba objemů.
Jen tak dál. Vše působí tak přirozeně. Ještě jeden dům, ještě jeden objem, ještě dvě místnosti. Štít obrácený ke kostelu - chceme se na něj dívat; na zadní straně domu fíkovník vymezuje hranici a zve k bazénu. Propojení s již existujícími stavbami by to bylo samozřejmě po terasách. Tato část je samostatná, o jednom podlaží a s plochou střechou, organicky návrh řeší také spojení mezi domem a novým garážovým stáním a krytým venkovním prostorem vymezujícím pozemek. Na jihu dematerializuje svou přítomnost prostřednictvím velkého zrcadlového okna, v němž se odráží zelená zahrada.
Interiér domu je poměrně jednoduchý: skoro jen kuchyně s jídelnou, která ovládá výšku stropu. Místnost je přístupná přes terasu nebo schodiště z černého železa, které působí jako protiváha jasných tónů v interiéru. Tmavá barva exteriéru doplněná použitím ploché dlažby je další kapitolou v historii domu tvořeného šedými a bílými objemy, které zároveň hledá určitou abstrakci v objemovém doplnění a vyvažování kompozice.
A přesto zjistit, že na konci spodní uličky byl pozemek, který nás nepřestával udivovat. A ten fíkovník? A kostel? Právě tam, tak blízko! První nahlédnutí za uličku. To byl objev.
A právě zde nás čekal náročný úkol rozšířit dům. Ten dům, postavený v průběhu času. Ten dům s terasami, přístavky, schodišti..., kde je vše propojené..., pracovnami, betonovými umyvadly. To vše na tak malém prostoru. Byla to ulička v uličce, odstupňování venkovních prostor.
A každý prostor měl svou autonomii, vždy se přizpůsoboval domácímu měřítku, k čemuž nepochybně přispívají sedlové střechy a členitá skladba objemů.
Jen tak dál. Vše působí tak přirozeně. Ještě jeden dům, ještě jeden objem, ještě dvě místnosti. Štít obrácený ke kostelu - chceme se na něj dívat; na zadní straně domu fíkovník vymezuje hranici a zve k bazénu. Propojení s již existujícími stavbami by to bylo samozřejmě po terasách. Tato část je samostatná, o jednom podlaží a s plochou střechou, organicky návrh řeší také spojení mezi domem a novým garážovým stáním a krytým venkovním prostorem vymezujícím pozemek. Na jihu dematerializuje svou přítomnost prostřednictvím velkého zrcadlového okna, v němž se odráží zelená zahrada.
Interiér domu je poměrně jednoduchý: skoro jen kuchyně s jídelnou, která ovládá výšku stropu. Místnost je přístupná přes terasu nebo schodiště z černého železa, které působí jako protiváha jasných tónů v interiéru. Tmavá barva exteriéru doplněná použitím ploché dlažby je další kapitolou v historii domu tvořeného šedými a bílými objemy, které zároveň hledá určitou abstrakci v objemovém doplnění a vyvažování kompozice.
M2 Senos Arquitectos
0 komentářů
přidat komentář
