Sedláček

František Sedláček

*1943, Česká republika
2008, Česká republika
Dürenerstrasse 260, D-5000 Kolín nad Rýnem
Hlavní obrázek
Biografie
Studoval na FS ČVUT a na AVU u prof. Františka Cubra. Po emigraci v roce 1969 se přihlásil ke studiu na Royal College of Art v Londýně. Působil v řadě kanceláří v Itálii, Belgii, Anglii, USA a Německu. V roce 1974 si otevřel vlastní kancelář v Mnichově a později v Kolíně nad Rýnem. Od roku 1986 působil jako profesor na Fachhochschule v Kolíně.

Realizace a projekty

Volba krále Majáles 1965
ČKA obdržela dopis se vzpomínkou na Františka Sedláčka, který autor článku napsal při pořádání pozůstalosti „po své oblíbené tetě, staré sokolce a dámě prvorepublikového formátu“, kdy otevřel vlastní životopis Josefa Škvoreckého, který vydalo nakladatelství Blízká setkání v roce 1994 v Praze. Na stránce 64 ho překvapil popis volby krále Majáles.
V knize Josefa škvoreckého bylo napsáno: „Nedalo mi mnoho práce přesvědčit studenty, kteří si vybrali mě, aby jej přijali za svého kandidáta na krále Majáles. Jak se dalo očekávat, Allen byl zvolen zdrcující většinou hlasů.“
Pravda je úplně jiná. Znovu se mi vše vybavuje – krásný den, spousta lidí, vrzající kočár s královským kandidátem v buřince tažený uniformovanou gardou, otevřená okna a výkřiky přihlížejících, rozčilený statný muž, snažící se vlastním tělem zabránit dokončení oslavného kolečka po Staroměstském náměstí...
Skutečným králem Majáles 1965 byl student 5. ročníku architektury na fakultě stavební František Sedláček, potvrzený podle pravidel volby kraválometrem ohlasu projevu, osazeným pod Velkou scénou Parku kultury a oddechu.
Na Allena Ginsberga si vzpomínám jen jako na možná opilou, možná zfetovanou loutku bezvládně visící v invalidním vozíku posunovaném po zvýšeném otevřeném hledišti studenty filozofie, kteří se vyrojili ze zákulisí, zmocnili se mikrofonu a vyhlásili protivládní puč ve prospěch amerického básníka. Před velkou scénou nastala vřava, většina publika nesouhlasila a skandovala Frantovo jméno. Situaci se pokusil využít vždy připravený pan Horníček, který sám sebe pasoval na smírčího krále Majáles odkazem na svá studia v Litomyšli, kde byl znám pod pseudonymem Špína. Vyprovokoval mě k výkřiku: Byl jsi student Špína, teď jsi špína chlap, a nezapomenu na jeho grimasu ublíženého údivu, dostal ale jen to, co si zasloužil.
Frantův krátký a jasný projev nedvojsmyslně zesměšnil vládu jediné vševědoucí strany a komunisté ho vzápětí ocenili okamžitým vyloučením z fakulty – pomohl mu tehdy arch. Karel Prager, který ho vzal do svého ateliéru jako konstruktéra. V roce 1968 pak mohl dokončit studia a odešel do Německa, kde to dotáhl na předsedu Spolku bavorských architektů v Mnichově.
Setkal jsem se s ním krátce na jaře roku 2002 na pražském magistrátu při odevzdávání soutěžních návrhů na úpravu Palachova náměstí.
František Sedláček zemřel před pěti lety, pro mě i řadu dalších zůstává králem Majáles 1965 – jeho předvolební cesta z Dejvic přes Staré Město do Parku kultury a oddechu je bohatě zdokumentována amatérskými fotografy a jeho projev jistě profesionály z STB.
Tenhle úlet mě zrovna u pana škvoreckého dílem štve a dílem mrzí – už dlouho mám totiž dost všech těch Werichů, projíždějících s dcerou železnou oponu se špalírem salutujících pohraničníků pro knížku Italské prázdniny, Hrubínů domlouvajících si s panem Trnkou schůzku za rok ve Florencii; tohle by přece Karel Čapek, pan Peroutka nebo Jiří Voskovec nikdy neudělali.
Antonín Holubec st., Bulletin ČKA 311, str.11