Hruška

Emanuel Hruška

*31. 1. 1906Praha, Česká republika
16. 8. 1989Praha, Česká republika
Hlavní obrázek
Biografie
Emanuel Hruška se narodil 31. ledna 1906 v Praze do česko-německé rodiny (otec Čech, matka Němka). Absolvoval reálné gymnázium na Vinohradech, mezi lety 1924 a 1928 studoval na Vysoké škole architektury a pozemního stavitelství na ČVUT a navíc ještě tři roky u Josefa Gočára na AVU. Už za studií se stal členem Klubu za starou Prahu, Masarykovy akademie práce (MAP), redakce časopisu Stavba a v roce 1931 vědeckým sekretářem Ústavu pro stavbu měst při MAP. Po celá třicátá léta byl velice aktivní v architektonických a urbanistických soutěžích, při kterých spolupracoval s řadou známých moderních československých architektů. V roce 1934 získal na ČVUT u Antonína Engla doktorát na téma „Výstavba sídel a doprava“ a o 4 roky později byl habilitován tamtéž v oboru urbanismus a plánování měst. V letech 1935 a 1936 zastává funkci generálního sekretáře Mezinárodního bytového kongresu, mezi lety 1935 a 1940 byl zástupcem vedoucího studijního oddělení Elektrických podniků města Prahy a ještě před válkou zastával post vrchního stavebního poradce pražského magistrátu. V té době bylo realizováno několik jeho moderních a oceňovaných staveb: nájemní tzv. „elektrické domy“ nebo funkcionalistická vila manželů Kumermanových.
Od roku 1938 do konce války byl Emanuel Hruška členem plánovací komise při Státní regulační komisi Prahy a zároveň byl zaměstnán jako expert pro urbanismus ředitelství firmy Baťa. V roce 1945 se Emanuel Hruška oženil, stal se vedoucím plánovacího odboru na Zemském studijním a plánovacím ústavu v Brně a zároveň zastával pozici docenta na Katedře urbanismu Stavební fakulty VUT. Od roku 1947 byl referentem pro otázky regionálního plánování na Generálním sekretariátě hospodářské rady a externím vedoucím oddělení územního plánování na Státním úřadě plánovacím v Praze.
K důležitému zlomu došlo v roce 1948, Emanuel Hruška byl totiž povolán do Bratislavy, kde založil a po 14 let vedl Ústav stavby měst na Fakultě architektury a pozemního stavitelství SVŠT. V roce 1948 byl navíc jmenován předsedou urbanistické komise Svazu slovenských architektů, roku 1953 řádným profesorem na Stavební fakultě Slovenské vysoké školy technické, načež byl na dva roky zvolen jejím děkanem. V roce 1955 získal akademickou hodnost doktora věd (DrSc.), v letech 1956-1961 byl externím vedoucím oddělení hospodářské geografie na Ekonomickém ústavu ČSAV, v roce 1958 se stal prvním místopředsedou Ústřední komise státní památkové péče při Ministerstvu kultury ČSR a od roku 1962 byl jejím předsedou.
V poválečném období se Emanuel Hruška věnoval architektonickým a urbanistickým soutěžím méně, spíše se zaměřoval na teoretické a metodologické propracování územního plánování jako vědecké disciplíny, na aktuální problémy hospodářské obnovy Československa, zpracovával studie věnované analýzám konkrétních území a v neposlední řadě se věnoval pedagogické činnosti.
Od 60. let je Emanuel Hruška všeobecně uznáván odbornou veřejností i za hranicemi Československa a stává se jedním z nejvýraznějších reprezentantů československého urbanismu a územního plánování (Emanuel Hruška byl například řádným členem CIAMu, Francouzské akademie architektury, Řecké ekistické společnosti, Rakouské společnosti územního plánování nebo čestným členem Německé akademie stavby měst a Maďarského institutu urbanismu při akademii věd.). Věnoval se především regionálnímu a územnímu plánování Slovenska. Spolupracoval například na územně-technických podkladech pro perspektivní koncepci investiční výstavby – tzv. Projekt republiky (1965) a účastnil se také prvních prací na Projektu urbanizácie Slovenskej socialistickej republiky (1967). Od 50. let do 70. let Hruška promýšlel rozvojovou centrální oblast Slovenska a s týmem spolupracovníků i studentů vytvořil dlouhou řadu studií rozvoje souměstí Bánská Bystrica – Zvolen. V 60. letech zpracovával i další urbanistické studie, projekty rozvoje měst i rehabilitace historických jader, přičemž největší pozornost věnoval Bratislavě. V roce 1967 také spoluzaložil časopis Architektúra a Urbanizmus a stal jeho hlavním redaktorem a předsedou redakční rady.
Od poloviny 70. let se Hruška více věnoval organizačně-správním povinnostem, které vyplývaly z jeho mnohých funkcí. Přesto řešil nadále i aktuální problémy územního plánování a urbanismu (především Prahy a Bratislavy) a seznamoval československou odbornou veřejnost se zahraničními událostmi a trendy. Stále více se také soustředil na problémy památkové péče – konflikty nové a staré architektury. Na sklonku života se vrátil do rodné Prahy, kde zastával v letech 1980 – 1988 post předsedy Klubu Za starou Prahu, a ještě v roce 1984 se vyjadřoval k plánům na zastavění Pankrácké pláně. Emanuel Hruška zemřel 16. srpna 1989 v Praze.
Jan Dostalík
Realizace:
Rodinný dům v Praze, 1933.
Tzv. Elektrické domy v Praze-Holešovicích (1934-1938): Nájemní dům, Veletržní 13 (198/VII), 1934; Nájemní dům, Heřmanova 12 (408/VII), 1936-1937; Nájemní domy, Pplk Sochora 34 (740 a 765/VII), 1937-1938.
Vila manželů Kumermanových, Zavadilova (dříve Pod Bořislavkou) 40, Praha – Dejvice (1722/VI), 1936-1937.
Výstava ČSR v Ženevě, 1936.
Výstava států Malé dohody, 1938.
Rekreační domek u Prahy, realizace před 1939.
Dřevěný kostel sv. Františka z Assisi, U Habrovky, Praha – Krč, návrh interiéru: Jaroslav Čermák, 1941.
Dva internáty a tři obytné domy ve Zruči nad Sázavou (1946-48), dle Hruškova regulačního plánu z roku 1946.

Některé soutěžní projekty a studie:
1931, návrh na všeobecný dopravní program pro Velkou Prahu a její zájmový obvod (s Vilémem Kubou, Janem Sokolem, Janem Paulem, Janem Kožešníkem a Ferdinandem Budinským);
1932-33, soutěžní návrh na regulaci a zastavění Kraví hory v Brně (s Aloisem Kubou, Vilémem Kubou, Janem Sokolem a Václavem Dvořákem);
1936, soutěžní návrh na nemocnici v Praze-Motole (s Janem Sokolem);
1937, Ideální průmyslové město budoucnosti, Zlín (s Richardem Podzemným a Jiřím Voženílkem);
1937, 2. soutěžní návrh na České národní divadlo na Žerotínově nám. v Brně – 2. cena (s Aloisem Kubou a Vilémem Kubou);
1938, návrh náměstí Práce ve Zlíně (s Bohuslavem Fuchsem);
1939, soutěžní návrh na divadlo v Poděbradech – 3. cena (s Maxem Urbanem);
1940, veřejná soutěž na zástavbu okolí budovy Všeobecného penzijního ústavu v Praze- Žižkově (s Josefem Havlíčkem);
Kolem 1941, koncepce rozvoje zoologické zahrady v Praze-Troji (s Antonínem Turkem);
1942-1943, několik variant řešení dostavby sídliště v Sezimově Ústí pro firmu Baťa;
1943, urbanistický návrh továrního města Seneffe (Belgie) pro firmu Baťa;
1934-1948, krajinné, směrné a upravovací plány Mladé Boleslavi (na úkolu spolupracovala řada odborníků, např. Quido Záruba, Antonín Turek nebo Zdeněk Wirth);
1944-1948, regulační plány Zruče nad Sázavou pro firmu Baťa;
1951, návrh na urbanistické řešení města „D“ (Dubnica nad Váhom);
1954, vítězný soutěžní projekt na řešení tehdejší Gottwaldovy třídy v Ostravě (dnes 28. října);
1955, Rajónová studie Žitného ostrova (s Tiborem Valčíkem a M. Beňuškem)
1957, II. cena (nejvyšší) za projekt „U“ na řešení ústřední oblasti města Přerova (s V. Ambrožem a M. Marenčákem);
1957, vítězný a realizovaný projekt pro urbanistickou soutěž nového obytného souboru v Bánské Bystrici (s Milanem Kodoněm);
1958, soutěžní projekt severního města Pardubice (s Tiborem Alexym a Milanem Kodoněm);
1958, vítězný soutěžní projekt na centrum Havířova (s kolektivem autorů), realizováno pod vedením  Bronislava Firly;
1960, projekt příčné zelené osy Bratislavy v centrální oblasti města (s Tiborem Alexym a Milanem Kodoněm);
1960, směrný plán Smokovce;
1961, Územné plánovanie rekreačných oblastí na Slovensku (Hruška, Alexy, Kavan, Kodoň, Marenčák) – několikaletý projekt
1962, studie přestavby osady Ždiar (s Milanem Kodoněm, s Tiborem Alexym a skupinou posluchačů V. ročníku katedry urbanismu SVŠT);
1962, studie města u Dunaje: krajinné město na Žitném ostrově (s Milanem Kodoněm);
1964, studie města u Dunaje pro 70 000 obyvatel: krajinné město na Žitném ostrově (s Filipem Trnkusem);

Výběr z textů:
HRUŠKA, E. Příspěvek k výstavbě moderních měst. Stavba, 1931-32, roč. 10, s. 55-62.
HRUŠKA, E. Charakter města a základní plán upravovací. Stavitel, 1932, roč. 13, s. 73-82.
HRUŠKA, E. Petřínská komunikace a její funkce  v organismu města. Styl, 1932-33, roč. 12 (17), s. 135-138.
HRUŠKA, E. Pozemková otázka v urbanismu. Architekt SIA, 1935, roč. 34, s. 41-46.
HRUŠKA, E. Nové úkoly v soudobém urbanismu. Praha: Česká matice technická, 1936.
HAVLÍČEK, Josef – HRUŠKA, Emanuel: Cestou k novému Žižkovu. Praha: Václav Petr, 1940.
HRUŠKA, E. Naléhavost nadřazeného plánování v krajích stavebně aktivních a náznak pracovní methodiky. Architektura, 1941, roč. 3, s. 161-165.
HRUŠKA, E. Měřítko v krajině – měřítko v sídlišti. Architektura, 1942, roč. 4, s. 153-164.
HRUŠKA, E. Nové sídliště, díl I-III. Architekt SIA, 1942, roč. 41, s. 1-7, 145-149, 265-272.
HRUŠKA, E. Nové sídliště, díl IV. Architekt SIA, 1943, roč. 42, s. 273-284.
HRUŠKA, E. Příroda a osídlení: Biologické základy krajinného plánování. Praha: Ed. Grégr a syn, 1945.
HRUŠKA, E. Krajina a její soudobá urbanizace. Praha: B. Pyšvejc, 1946.
HRUŠKA, E. Plánování. Krása našeho domova, 1946, roč. 37, s. 17-20.
HRUŠKA, E. Urbanistická forma: Osídlení a plán. Praha: nákladem vlastním: Architektura ČSR [distributor], 1945, [v tiráži správně] 1947.
HRUŠKA, E. Úvod do urbaniznu a územného plánovania. Bratislava: Vydavatelstvo slovenskej akademie vied, 1955.
HRUŠKA, E. Vývoj stavby miest. Bratislava: SAV, 1961.
HRUŠKA, E. Problémy súčasného urbanizmu. Bratislava: SAV, 1966..
HRUŠKA, E. Několik otázek k ochraně stavebních památek, zejména kompozičních souborů a urbanistitckých celků. Památková péče, 1967, roč. 27, s. 167-168.
KOLEKTIV: súmestie Banská Bystrica – Zvolen. Zborník štúdií. Výstavba hospodársko-kultúrneho centra Stredoslovenskej oblasti. Zvolen: ONV a MsNV, 1969. 5 sv.
HRUŠKA, E. Stavba miest, jej história, prítomnosť a budúcnosť. 3. preprac. vyd. Bratislava: SAV, 1970. 157 s.  [400] s. čb. obr.
HRUŠKA, E. Formy a metódy modelových riešení urbanistického priestoru B. Bystrica – Zvolen. Projekt, XIII, 1971, 151. s. 472-486.
HRUŠKA, E. Od pamiatkovej starostlivosti k ochrane a tvorbe životného prostredia. Architektúra a urbanizmus, 2/1977, roč. 11, s. 61-86.
HRUŠKA, E. Vývoj teorie památkové péče v údobí existence mezinárodní organizace ICOMOS – tendence - perspektivy. Památky a příroda, 1981, roč. 6, s. 205-215.
HRUŠKA, E. Ochrana a tvorba krajiny (viděná v komplexní vazbě na ochranu i tvorbu kulturních hodnot vůbec). Architektura ČSR, 1982, roč. 41, s. 98-99.
HRUŠKA, E. K tvorbě urbanistického prostredia: Inšpirujúca dokumentácia z historie urbanistických koncepcií európskeho kultúrneho okruhu. Bratislava: Šport, 1985. 129 s.

Zdroje:
-PKD-: Jubileá: Mladý osmdesátník Emanuel Hruška. Architektúta a urbanizmus, 1/1986, roč. 20, s. 58-59.
DOSTALÍK, J. – ULČÁK, Z. Biologický universalismus Emanuela Hrušky. Architektúra a urbanizmus, 2013, roč. 47, č. 1-2, s. 52-71.
DOSTALÍK, J. Ekologicky šetrné tendence v československém urbanismu a územním plánování v letech 1918 až 1968 (disertační práce). Brno: Masarykova univerzita, 2013, s. 81-84, 113, 144-146, 237-241.
DULLA, M. et al. Majstri architektúry. Bratislava: Perfekt 2005. s. 70-71.
HRŮZA, J. Emanuel Hruška. Architekt, 6/2001, roč. 47, s. 72-73.
HYZLER, J.: Kdo byl profesor Emanuel Hruška a doba, ve které žil. Věstník Klubu Za starou Prahu. XXXVI (VII), 2006, 1, s. 52-56.
VODRÁŽKA, P. Emanuel Hruška 1906 – 2006. Projekt: slovenská architektonická revue, 2006, č. 1. Dostupné ZDE.